Že by americká, už víc než půl století nařizovaná a prosazovaná praxe oné Affirmative Action byla před českými dveřmi nebo dokonce již na prahu či za prahem?

K takovým otázkám mě ponouká dojem při sledování zpráv z rodné země, na kterou se ovšem dívám ze značné dálky od opačného břehu rozsáhlého oceánu a též s nějakou zkušeností z dřívějších desetiletí. Zásluhou druhé světové války s vyvražděním většiny Židů a poválečného násilného vyhnání tří milionů našich sudetských Němců, česká kotlina se stala etnicky hodně homogenní. Jen sem tam nějaký přeživší či z východu přivandrovalý příslušník cikánského etnika, jemuž teprve po mém upláchnutí od budování vědeckého komunismu do náruče západních imperialistů se dostalo téměř lichotivého přejmenování na Romy. Romové, nikoliv Římané.

Začal jsem se o ně zajímat od doby milosrdně krátké kariéry okresního soudce při delším pohovoru s třemi Cikány od Komárna, vrahy na Borech. Vykonali totiž trest smrti nad jedním ze svých lidí, podezřelým z donášení policii. Krasavice se nabídla s obětí se po západu slunce pomilovat a když byli v nejlepším, mstitelské mordýřské trio se dalo do popravy zardoušením. Denuncianta souložníka rozkuchali na kusy a nacpali do útrob vyvržené pošlé kobyly. Břich byl zašit a vše zakopáno jako symbol potupy, která doslova jde až do hrobu. Vražedníci zmizeli do Polska, tam se usadili, pojali družky, jimž se postarali o každoroční přírůstky. Po pěti letech - jak a proč, obsáhlý spis neuváděl - došlo k jejich zatčení.

U soudu jsem Cikány potkával v úloze zlodějské a také jako neplatiče alimentů. Došlo k přijetí zákona o povinném permanentním usídlení dosud kočujících nomádů. Na okresech se s nimi úřady nemazlily. Když do Stříbra, kde jsem v roli okresního soudce uděloval socialistickou spravedlnost rozhádaným kolchozníkům, přijela cikánská karavana, dostala policajtské ultimatum několika hodin k vypadnutí z okresu. Nešlo-li to po dobrém, vypomohly traktory z JZD. Když jsem se soudruhům zmínil, že když je vyvezeme za humna a sousední okres udělá totéž, budeme je honit po republice až do skonání světa. Soudruzi uznali, že takhle si z nomádů zocelené komunardy nevychováme. Ustavila se okresní komise pro řešení cikánské otázky při ONV. Předsedou byl jmenován aktivista školník Peteřík a já jeho zástupcem. Samozřejmě, že naše činnost byla naprosto bezcenná. Tisíciletá identita cikánství se přece nerozplyne, když jim tam jakkoliv opakovaně přečtu Engelsův traktát o Podílu práce na polidštění opice. Jejich tmavá pleť měla pro ně jednu výhodu: u soudu se na ně nešlo s třídním přístupem, ale s paternalismem, typickým pro zacházení s divochy, kteří nevědí, co činí.

Jak víme z Ameriky, onen "melting pot" není jednoduchá záležitost, jak se také prokázalo v jedné z tachovských hospod, kde se do sebe pustili Volyňští Češi a Cikáni. Nikdo sice nepřišel o život, ale řada bojovníků skončila v nemocnici a za mřížemi. Hovořil jsem s aspoň tuctem bijců z obou táborů a listoval v kilogramech spisových materiálů. Tachovští policajti popsali průběh spíš ve stylu husitském než socialistickém. Něco jako: "Předvoj Cikánů v ofenzivě od lékárny se setkal s tvrdošíjným odporem pravého křídla Čechů, kteří zorganizovali své řady před bankou. Protiútok hlavního voje donutil Cikány k ústupu směrem na náměstí. Mezitím urputné šarvátky, atd." Výpovědi účastníků , vyjádřené policajtským perem, obsahovaly i občasné literární krásno. Zapamatoval jsem si tuto větu českého bojovníka: "Když jsem zrovna vyhazoval Cikána jménem Koki z okna, do místnosti vstoupil předseda MNV, jehož jsem slušně pozdravil."

Klacky, nože, kamení a ovšem hodně pěstí namísto sudlic a kuší. Válka volyňsko-cikánská skončila nerozhodně zásluhou vzájemného vyčerpání. Soudce dělnický kádr Voráček nerozhodné utkání přepískal ve vítězství Volyňáků. Cikánů šlo do vězení víc a s většími tresty, a jejich soukmenovci, kteří zůstali mimo šatlavu, byli vyhnáni mimo okres. Těžko posoudit, zda toto byl zásah spravedlnosti třídní. Určitě však nešlo o spravedlnost barvoslepou.

- - -

Touto dříve cikánskou a nyní romskou problematikou jsem se poněkud zabýval v pozdějším prostředí na americké univerzitě. Moje dost podrobná studie "Communist National Minority Policy: The Case of the Gypsies in Czechoslovakia", patrně první svého druhu, vyšla v Soviet Studies (Glasgow, U.K., č.4, 1969.str.421-443) a dočkala se zveřejnění i v několika učebnicích. Jeden profesor sociologie v Kanadě, British Columbia, ze svého titulu předsedy Cikánů celé západní hemisféry, mi poslal blahopřání, jež se dalo posuzovat jako jmenování čestným Cikánem.

Za normalizace jsem trošku korespondoval s několika odborníky v Praze,

romštinou se zabývajícími, a po sametovém kotrmelci, umožnivším mi nahlédnout do rodných končin, jsem při první příležitosti odspěchal k příteli Pavlu Tigridovi na Hrad. Tam jsem ho zavalil chmurnými předpovědmi paralelních bolehlavů, porovnatelných s tím, co vidíme kolem sebe v Americe. Ovšem těch tamějších černochů, oficiálně přejmenovaných na Afro-Američany, je počtem víc (vesměs stabilně kolem 13%¨), než je Cikánů-Romů se značnou rozmnožovací vitalitou.

Tigrid mě po delším popovídání, s nápady, co by se asi dalo a mohlo včas dělat, předal jinému hradnímu funkcionáři, jenž mě s menším zájmem vyslechl, podíval se na hodinky a potřásl mou rukou s ujišťováním, jak že ho to těšilo.

Posléze jsem se rovněž vnutil do tehdejší centrály s písmeny ROI, tak nějak. Táž tématika a problematika při posezení s předsedou Ščukou.

Doba plynula, mnoho mého šmejdění po světě, měl jsem jiné starosti. Občas se pak dočítal o zvláštních školách, Matiční ulici, Chánově a teď poslední dobou o Šluknově, i občasném, nejen pěstním utkání, též s použitím nožů. S projevy rasisticky motivované zášti.

A s hodně jinačím počínání nynějších českých soudů než jak kdysi v Tachově uplatňoval dělnický soudce Voráček.

- - -

Multikulturalismus vítězící. Amerika nám tady jde příkladem poseroutkovské veleopatrnosti neurazit sensibility - citlivost, háklivost, trumf k nepřebití. Takže se pak ošíváme, v obavě, abychom si nedostatečnými ohledy nepotřísnili svou reputaci. Islámský fanatik, vraždící terorista se slovy ("Alláh je veliký") v politicky korektní interpetaci není islámským fanatikem, ale toliko politováníhodným zmatencem, který s islámem - přece náboženstvím míru - nemá, nemůže mít něco společného.

O rase vraždícího příslušníka menšiny media pomlčí, nikoliv však v případě pachatele nemenšinového.

Stejně jako s identitou se zamlčuje či aspoň eufemizuje pachatelova motivace.

Parta cikánských výrostků přepadne s výkřiky rasové zášti osamělou necikánskou oběť a soud si v rozsudku netroufne o tak zásadním motivu se zmínit ze strachu z obvinění z vlastního rasismu, jak milerádi činí lidskými právy se ohánějící outsideři, ať ve Strasburku či v zámoří. (Moje zkušenost před pár lety v Minnesotě, kde Václav Havel obdržel jeden ze svých čestných doktorátů, a my tam při té příležitosti měli sjezd Společenosti věd a umění: Vyslechl jsem přednášku amerického profesora, jejímž tématem bylo romske utrpení v rasistické České republice. Mou otázku, kdy že naposledy byl v ČR, napřed předstíral neslyšet, na mé její zopakování vědec přiznal, že tam v životě nebyl, ale že je o svých pravdách přesvědčen.).

To pak už je skluz na velice slippery slope, koledování si o změnu jen k horšímu.

Poslužme si americkou zkušeností, jaké jsou důsledky neměřit stejným metrem, kdy kritika čehokoliv nepříjemného lze odrovnat obviněním z rasismu, současně s tvrzením, že rasismus je výlučným hříchem bělochů, jehož se přece nemůže například dopustit černošský velebníček Jeremiah Wright, neustále bělochy zatracující.

Takto privilegovaným provinilcům, ať už kdekoliv včetně severních Čech či Moravy, se jen dodává kuráže v ještě závažnějším nehoráznostem.

- - -

Romské otázce se již dostává globální pozornosti. Nejsem si jist, zda je to jen spoof ('"parodie, karikatura, legrace") nebo tvrdá realita: převzal jsem z druhé ruky (ve Švýcarsku vycházející měsíčník Zpravodaj, říjen 2011), článek s názvem "Romský stát požádá o plné členství v OSN", údajným autorem Luboš Palata, neméně údajně uveřejněno v Lidových novinách 20.9.2011 (titulek, autor, název listu i datum uveřejnění odpovídá skutečnosti, viz zde - pozn.red.). V něm je citován Evžen Horváth, Prezident romské evropské samosprávy, o žádosti Romů na přijetí do OSN, že takové jednání se Středoevropany bezvýsledně už probíhá osm let, že romský stát by měl pět až sedm milionů obyvatel, s hlavním městem Žilinou.

Ať s centrem ve Šluknově či v Bzenci, počínání takového státu by mě tuze zajímalo. Jeho nezávislé fungování. Bez domácích sociálních plateb pro kohokoliv, bez zahraničí pomoci od kohokoliv, jak si přece každý svébytný suverenní stát zaslouží a právem mu patří.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče