V květnu jsem napsal dva články (Cesta k demokracii bude dlouhá a Demokracie bez pravdy?), v nichž jsem se snažil krotit nadšení plynoucí z tzv. jasmínové revoluce neboli "arabského jara". Nevím, zda mi to budou čtenáři věřit, ale byl bych velice rád, kdybych dnes musel uznat, že jsem se tehdy mýlil.

Upozorňoval jsem mimo jiné na to, že demokracie má určité předpoklady a že je ve své podstatě něčím jiným, než zač ji nedostatečně informovaní lidé (i u nás) mnohdy považují, tedy vládou většiny. Skutečná demokracie vždycky zahrnuje i ochranu menšin a předpokládá náboženskou svobodu a právní stát.

Zatímco jakýkoli přehmat Izraelců ve vztahu k Arabům vzbudí okamžitý rozruch a někdy i zasedání Rady bezpečnosti, utlačování křesťanů zpravidla ani nepronikne do zpráv. Proto se někdy můžeme v našem tisku dočíst, že příkladem mírumilovné muslimské demokracie je nejlidnatější muslimský stát Indonésie. Lidé, kteří toto tvrdí, pochopitelně nevědí, že ročně jsou v Indonésii vypáleny desítky kostelů a pozabíjeny stovky křesťanů, protože o těchto věcech se prostě – na rozdíl od Izraele – nepíše ani u nás, ani v jiných zemích náležejících k západní civilizaci. Jiným převážně muslimským státem, který je dáván za příklad tolerance, je Malajsie. V Malajsii nejsou poměry tak násilné jako v Indonésii a dokonce se v ní může právem mluvit o toleranci. Ne ovšem o toleranci v dnešním slova smyslu (dnes se pod tolerancí zpravidla míní rovnoprávnost, ne-li dokonce určité výhody), ale dejme tomu ve smyslu Tolerančního patentu Josefa II. z roku 1781, který znamenal, že některé (zdaleka ne všechny) nekatolické církve byly trpěny. Nekatolíci již nebyli zabíjeni, vypovídáni nebo vězněni, nicméně nadále museli odvádět církevní poplatky katolickému faráři. Měli tedy (v podstatě až do roku 1863) podobné postavení jako dhimmí, tj. jinověrci v muslimských zemích.

Situace egyptských křesťanů se od počátku "jasmínové revoluce" prudce zhoršila. Útoky na ně se množí a obávám se, že nestane-li se něco mimořádného, tato početná (zhruba desetimilionová) menšina bude během několika desetiletí zlikvidována. Podobně byli již z větší části zlikvidováni křesťané v Iráku.

Lze právem říci, že postavení menšin se ve "svobodnějších" arabských zemích zhoršuje. Za zmínku stojí i skutečnost, že v Iráku došlo k decimaci křesťanů nikoli za Saddáma Husejna, ale za přítomnosti armád USA a jejich spojenců.

Chtěl bych upozornit na to, že nenastaly žádné podstatné skutečnosti, které by nás opravňovaly tvrdit, že se režimy v Tunisku, Libyi a Egyptě nějakým zásadním způsobem změnily. Ano, padli nenávidění diktátoři. Byli vyměněni někteří ministři – v Libyi šlo dokonce o celou vládu. Vím, že demokratický režim nelze vybudovat ze dne na den a očekávat, že takový Egypt se bude přibližovat mílovými kroky k demokracii, by bylo zpozdilé. Obávám se ale, že Egypt ke skutečné demokracii nesměřuje vůbec. Určité síly se uvolnily a daly do pohybu, ale nenajde se relevantní egyptský politik, který by volal po ochraně menšin a už vůbec ne po zachování míru s Izraelem. Obávám se, že i kdyby takový politik existoval, pokud by se veřejně projevil, nepřežil by pár týdnů – nebo by musel mít hodně silnou ochranku a stejně by v "demokratických" volbách prohrál. Hrát izraelskou, případně koptskou kartou, bude pro všechny "demokratické" politiky mimořádně svůdné.

Proč o tom vůbec píšu? Protože nechci, abychom si pěstovali stejné iluze o "arabském jaru", jaké měli různí západoevropští levičáci o komunistických zemích. Ti totiž dokázali s vážnou tváří diskutovat o výhodách komunistických režimů i v době, kdy byli disidenti vydáni na milost a nemilost zvůli Státní bezpečnosti. Ódy na demokratickou Indonésii mi připadají nechutné, pomyslím-li na vražděné křesťany, jimž světová média nevěnují žádnou pozornost. Tvrdím, že arabské jaro není žádné vítězství demokracie. Zatím jde o drobné kosmetické změny na povrchu a výrazné zhoršení vyhlídek jakýchkoli menšin.

Jak rád bych se mýlil!

10. října 2011