Nijak nevyčítám prezidentu Obamovi, že neřekl nic převratného. Domnívám se, že ti Američané, kteří ho volili, jsou z něj celkově ještě více zklamáni než ti, kdo ho nevolili. Netroufám si tvrdit, že tuším, co si prezident Obama doopravdy myslí, co by skutečně rád prosadil a o čem zjišťuje, že to není možné. Troufám si tvrdit, že jakkoli je prezident Spojených států mocný muž, v mnohém je určen okolnostmi a předchozí politikou Spojených států více, než si zpravidla myslíme.

Jeho postoje nemohou být nijak převratné. Možná by rád podpořil rodící se demokracie v arabských zemích. Můžeme si ale být jisti, že se v arabských zemích rodí skutečně demokracie? Od počátku bouří v Tunisku uplynula již řada měsíců. Nasvědčuje něco tomu, že Tunisko, Egypt či Jemen jsou dnes demokracii blíže než před půl rokem?

Obama, a potažmo celé Spojené státy, stojí před nesnadnými otázkami: Pokud se někde v arabském světě skutečně rodí demokracie, lze tyto demokratické snahy podporovat, a současně podporovat autoritářské režimy, které Spojené státy podporovaly doposud, tedy zejména Saúdskou Arábii? Lze bojovat proti Kaddáfímu v Libyi, a přitom nebojovat proti Assádovi v Sýrii? Zabil Kaddáfí skutečně více svých protivníků než Assád? Před podobně nesnadnými otázkami stojí Spojené státy v Pákistánu: Co vlastně chce pákistánská vláda? Co chce pákistánská armáda? Co chce pákistánská tajná služba ISI? Co chce nejpočetnější pákistánská národnost – Paňdžábci? Co chtějí ostatní národnosti? Z toho vyplývá velice zásadní otázka: Má cenu strkat do Pákistánu miliardy dolarů ročně? Nejsou to vyhozené peníze? Nebo – což by bylo ještě horší – nejsou to investice, které se jednou obrátí proti Západu?

Učiňme alespoň chabý pokus podívat se na situaci očima Arabů či jiných muslimů, a to jak očima autokratických vládců, tak očima politicky bezprávných obyvatel. Vládcové vědí, že Spojené státy, potažmo Západ, je budou podporovat, jen pokud se proti nim neobrátí vlastní obyvatelstvo. Všichni mocipáni jistě pozorně sledují osudy bývalého tuniského prezidenta Ben Alího, bývalého egyptského prezidenta Mubáraka, stejně jako osudy plukovníka Kaddáfího. Co si asi myslí o „spojenectví“ se Západem?

A co si o něm myslí prostí obyvatelé? Jejich zájmy se mohou výrazně lišit od zájmů jejich autokratických vládců. Jejich úcta ke Spojeným státům a důvěra k nim se ale asi příliš lišit nebudou – byť z jiných důvodů.

Spojené státy již nemohou hrát roli „světového četníka“, a to ani v dobrém, ani ve zlém. Svět je jiný, než byl před deseti či dvaceti lety. Hegemonie Spojených států se nevrátí už nikdy, nebo ne na dlouhou dobu. Nastala změna, která je ale rovněž příležitostí. Příležitostí věci pravdivě pojmenovat.

Ne, v arabském světě se nerodí demokracie. Bohužel. Jejím předpokladem je náboženská svoboda a předstupněm k ní právní stát. K obojímu má arabský svět daleko a obávám se, v obou těchto věcech mu Západ nemůže příliš pomoci.

Kdyby ale Západ začal nazývat věci pravými jmény, jasně vyjádřil, k čemu se zavazuje a k čemu nikoli, a po delší dobu se tímto způsobem konsistentně choval, udělal by to nejlepší, co by udělat mohl.

Místo toho ale prezident Obama svým projevem oslabil jedinou skutečnou demokracii na Blízkém východě, totiž Izrael.

Domnívám se, že Západ obecně a Spojené státy zvlášť by na Blízkém východě měly sledovat tyto priority:

1. Poctivě nazývat věci pravými jmény.

2. Vyvinout obrovské úsilí o to, aby skončila závislost na blízkovýchodních surovinových zdrojích, tedy konkrétně na ropě.

3. Dobře si rozmyslet, jaké smlouvy a dohody s blízkovýchodními státy uzavírat. Uzavřené smlouvy a dohody přesně dodržovat. Neuzavírat smlouvy a dohody, které jsou v rozporu s proklamovanými hodnotami.

4. Snažit se omezit vztahy s touto oblastí světa na nezbytné minimum. Vysoké ploty dělají dobré sousedy.

Jinak bude zle.

23. května 2011

Autor je redaktor Konzervativních listů