Pak že se dějiny neopakují. Bylo v úpadkové fázi římského imperia nedlouhé období, během nějž se v čele říše vystřídalo na sto císařů. Jen jeden zemřel přirozenou smrtí: zabil ho blesk. Ostatní padli rukou vraha dřív, než se stačili ve své hodnosti ohřát. Mám dost slušnou představivost, ale tohle mi nejde do hlavy. Proč ti blázni o to tolik stáli, být císařem v té beznadějné době? Prvních deset… no dobrá. Nasadili si věnec imperátora a libovali si, jak pěkně jim sluší. Ale když skončil dýkou vrahovou padesátý cézar a hned se na jeho místo dral jedenapadesátý… co si u toho myslel? Že jemu, jedinému mezi všemi, se povede jinak? Že zrovna on je předurčen k úspěchu tam, kde všichni zaplatili svůj pokus krví? Nenapadlo ho, že ne smůla, ne intriky soupeřů, ale celkový rozklad, k němuž to dopracoval kdysi tak skvěle fungující aparát římské říše, předznamenává nevyhnutelně i jeho vlastní konec? Že kdyby ne on, ale sám velký Augustus se z podsvětí vrátil a znovu vzal otěže vlády do svých božských rukou, už by mravně i hmotně zchátralý stát na cestě k zániku nezastavil?

No, a už to tady máme zase, ledaže dýka jakožto nástroj řešení vládních krizí vyšla z užívání. Proč se za situace, jaká je, taková spousta jinak duševně zdravých pánů a dam dere o vysoké státní funkce? Proč všichni touží vyhrát volby a stát se ministry? Přivedl to pan Nečas od velkých nadějí ke klubku neřešitelností a již se zvedá radostný pokřik v táboře protivníků, již se pan Sobotka celý natěšený předčasných voleb dožaduje, dočkat se nemůže, až sám cís… ech, premiérským věncem svou skráň ozdobí… co si od toho slibuje? Nejsou-li mu jedinou pohnutkou čtyři roky pobírání rozkošného platu, jak míní vyprostit státní káru z bahniska, do nějž zabředla dvěma desítiletími lety nezodpovědnosti ať těch či oněch partajních borců? Říše římská zašla na vpády barbarů, neúnosné daně a přebujelou byrokracii. Současné evropské státy, českého nevyjímaje, jsou na tom stejně, jen se místo barbarských hord stal kamenem úrazu ideál sociálního státu, skrz naskrz ušlechtilý, mající pouze tu drobnou vadu, že je i za nejoptimálnějších hospodářských podmínek nezaplatitelný. Počínali si páni politikové jako rozmařilá hraběnka, čerta zadluženosti ďáblem dalšího a ještě vyššího zadlužování vyháněli, sociálními dárky si přízeň prostomyslného občánka vykupovali, rok za rokem, vláda za vládou, až je najednou po legraci. A léku není. Zvedneš daně – už římští císařové daně zvedali, a bylo jim to houby platné. Vyššími daněmi státní truhličku krátkodobě přikrmíš, ale občánkovi se kapsa vyprázdní, opatrněji nakupuje, méně staví, méně podniká, čehož výsledkem je, ký to div, nižší daňový výnos. A už je na tom slavný erár jako byl, ne-li ještě o chlup hůř. Nebo lidu na výdobytky sáhneš, a řevů, demonstrací se nedopočítáš. Jistěže je třeba šetřit. Ale ne na mě, šetřte si na kom chcete, ale mě vynechte! Moje místo v ouřadě nerušte, zrušte Vosáhlovo! Gordický uzel hadr.

Jakáž pomoc, čas házení starostí za hlavu je definitivně pryč a kdo se pokusí gordický uzel rozmotat, zákonitě si namele nos, pana Sobotky nevyjímaje. Snad by se o to v zájmu svého duševního zdraví ani neměl pokoušet. Neměl by vítězit ve volbách, nýbrž pěkně v opozici sedět a pošklebovat se tomu nešťastníkovi, co teď musí vládní káru táhnout, jak hloupě si vede a jak by sám všechno líp dělat uměl, jak to ostatně už málem čtvrt století s úspěchem předvádějí čeští komunisté. To se ovšem nestane. Volby přijdou, ať předčasné nebo nepředčasné… a hle, aspoň zasmát se možno, když je všechno ostatní k vzteku. Partaj páně Sobotkova slavně zvítězí, ale sama káru neutáhne, po spolutahounovi se rozhlížet bude, zrak jí na komunisty padne… a už v tom rudí braši lítají taky. Peněz není a dál to na dluh mydlit také jaksi nelze, takže co zbývá: na krev šetřit, opasky utahovat…k tomu skandál na skandálu, zlodějna na zlodějně, korupce kam oko pohlédne, netřeba darů prorockých k předpovědi, že až na ty řeči se ničím nebude lišit růžotřešničková vláda od modroptačí. Z toho vzejdou zlosti a nespokojenosti, rozezlený občánek do ulic vyjde, o naházení do Vltavy křičet bude… a odborářští šéfové, v oku třídní hněv, proti necitelné vládě zaláteří, výdobytky hájit budou… Nejsem zvlášť zlomyslný, ale věru že bych všem pár let vládní zodpovědnosti přál, jak bratrstvu oranžové růže, tak červeným třešničkám, a venkoncem i těm odborům.

No dobře, ale co dál? Co potom, až si namelou nosy všichni zleva doprava a zase zpátky? Komu ještě má věřit zklamaný občánek? Nenaštve se, zlá předtucha mě jímá, na celou demokracii s jejími volbami a jiným krámem, nebude se ohlížet po někom, kdo by pádnou pěstí tu patálii rozsekl, k plným hrncům ho vrátil? A džina diktatury snadno přivoláš, nesnadno však zažehnáš, jak nejeden příklad ukazuje… zbývá ještě cesta, aby vedla jinam než do pekel? Historická paralela v tomto bodě selhává: tisíciletá římská říše dospěla k zániku, ale přišli nějací Gótové, nějací Frankové a jiní barbaři, římskou kulturou se napojili, a po nějakém čase zmatků se antický základ a barbarská neopotřebovaná síla spojily v jedno, čímž povstala západní civilizace. Dějinám se tak povedl kousek, který se už stěží bude opakovat. Barbarské kmeny mohly převzít a rozvinout římské dědictví, protože genetický vklad byl shodný: z pradávných kořenů vyrostlé schopnosti a nadání západního člověka. Co ale má nahradit západní civlizaci, zanikne-li? Čína? Indie, jak se kdovíproč ledakdo raduje? Nebo dokonce islám? Sejměte růžové brejle, pošetilí, a běžte si předmět vašich nadějí prohlédnout zblízka.

Snad dělá demokracie chybu, když odevzdává moc do rukou těch, kteří se oni derou. Snad by dosáhla lepších výsledků, kdyby ji nabídla těm, kdo o ni nestojí. Jenže jak to udělat, není-liž pravda. Ale nic, nepohřbívejme naději, možná by se ješte cesta našla. Je ale třeba si přiznat nepříjemnou skutečnost. Západ, toť demokracie; a demokracie ve své současné podobě, jak všechno vypadá, překročila svůj zenit, stavši se svým vlastním pomníkem, velkolepým, ale nehybným. Co je života schopné, vyvíjí se; a kdypak naposledy udělala vývojový krůček demokracie? Jestli si někdo nemůže vzpomenout, napomohu mu: bylo to za dávných let císaře pána, kdy volební cenzus (veřejnost reprezentovaná otci rodin, plátci daní apod.) vystřídalo volební právo všeobecné, rovné a teď si honem nevzpomenu jaké ještě. Tím dosáhl ideál svého vrcholu, ale také odkryl své slabiny. Demokracie se stala vládou lidského průměru a mnohdy i podprůměru; stavěná od vrcholu k základně - od partají k veřejnosti – pak utloukla v občanovi pocit zodpovědnosti za záležitosti státu i za sebe sama. Svobodně, rovně a všeobecně si zvolil své zástupce a teď se, páni zástupci, starejte. Když pak jde všechno šejdrem a slibované zázraky se nedostavují, ukazuje si občánek prstem přes rameno: to oni. To oni to zvrzali. Ti tam nahoře. Věru že hubený výsledek dvousetletých snah.

Co s tím… upustit od ideálů, vznešených, ale vyčichlých. Vrátit, možno-li vůbec, zkamenělé demokracii život, postavit ji z hlavy zpátky na nohy, odfiltrovat z ní podprůměr, i kdyby zásada rovnosti zaplakat měla. Zmýlili se drobátko otcové francouzské revoluce s jejich "egalité", příroda ani dějiny neznají rovnosti. Naroubována na lidský kmen urodí vždy jen padavky; není rozumného důvodu, proč by o osudech společnosti měli spolurozhodovat ti, kteří k jejímu provozu krejcarem nepřispějí. Netřeba se vracet k volebnímu cenzu z císařpánských dob; stačilo by stanovit určitou minimální mez daňového odvodu jako podmínku volební účasti, a demokracie by si hned poskočila o pěkný kousek výš na žebříčku kvality. A šlo by to i dobrovolně; už jsem ten návrh sice někde zveřejnil, ale pro úplnost jej zopakuji: nechť je za zapsání do volebních seznamů vybírán poplatek odpovídající ceně pěti piv. Ukázalo by se, komu leží na srdci zájem společnosti a kdo si jen tak čas od času rád zafandí. To se ví, na fotbale by musel platit, a volby jsou zadarmo. Ale zjišťuji, že mě téma svádí ke skopičinám, hned toho nechám.

Ocitlo se nejen království české, ale veškerá Evropa bez výjimky v pěkné kaši. Stalo se tak, protože politická elita vsadila na snadno ovlivnitelný lidský podprůměr, nakukavši mu, že má právo na to i na ono, aniž by bylo zmínky o povinnostech a zodpovědnosti. Je nezbytně třeba, aby lákání prosťáčků přestalo být výtahem k moci; aby se dirigenty demokratické soutěže stali ti, kdož vidí souvislost mezi hody na dluh a nastavším malérem. Z voličského lidu aby se pak dostali k slovu ti, kdož nejančí a nedemonstrují, neukazují si přes rameno říkajíce "oni," dovedou přijmout zodpovědnost za vlastní rozhodnutí. Dal jsem hlas tlučhubům s jejich sliby blahobytu na dluh? Moje je zodpovědnost, moje vina. Pak by bohdá i politická věrchuška obrátila, ne ráda, ale z nutnosti. Co takhle přímá demokracie, říkáte… úmyslně neroztáčím ten kolovrátek, protože přímá demokracie – a zejména ona – si žádá občana vyzrálého, své zodpovědnosti vědomého, což, že ano….

Uvidíme, co přinese čas. Není jej tak zvlášť mnoho. Buď občánek přestane obviňovat z nastalého maléru bankéře, kapitalisty, globalisty a vůbec kdekoho a uzná, že příčinou je on sám; a pouze on sám může v bahně uvízlou káru opět vyprostit. Vrátit demokracii tam, kde byla, než se s pokrokovými hesly na rtech vydala cestou úpadku. Uvědomit si, že v lidské společnosti funguje jen to, co i v přírodě funguje. Volnost? Není ideální volnosti. Vše má své meze, jichž není-li dbáno, volnost se stane zvůlí, drzí a chamtiví vytlačí z rozhodování slušné a poctivé. Bratrství… povraždivších se bratří zná historie celé regimenty, ne, ani bratrství nefunguje, jen různě odstupňovaná konkurence. A rovnost… běda společnosti, která zkusí ji vyzkoušet v praxi.

Přestaňme opravovat přírodu. Přestaňme vymýšlet ideální světy, jimž se ještě nestalo, aby neskončily v lepším případě blamáží, v horším případě rozpadem a rozkladem všeho. Dnes se ještě může zdát, že současná krize je vrcholem všeho, co zlého nás mohlo potkat, ale za dveřmi už čekají onačejší zhoubci, s nimiž se budeme muset pustit do křížku… no, my starší a nejstarší snad už ne, ale mladší generace bezpochyby. Přičemž nemám na mysli globální oteplení nebo čím tak ještě se stalo obyčejem strašit. Nejzhoubnější jsou strašidla neočekávaná, nebo snad i očekávaná, ale zapíraná, růžovou barvičkou natíraná. Která, o tom si můžeme povědět někdy jindy.

Hannover, 12. května 2012