První část zde.

Demokracie, matička nemocná

Jiným polem neposečeným, jehož rekultivací lze mnoho získat, je naše milá matička demokracie. Také ona se drahně vzdálila svému účelu, nechceme-li rovnou říci, že zplaněla. Prvotní ideál byl takovýto: svobodní, v politických stranách sdružení občané přemýšlejí o řešení naskytnuvšího se problému; který návrh docílí nejvyššího počtu schválení, stává se zákonem. Stručněji vyjádřeno je demokracie soutěží myšlenek; a snad tomu tak kdysi, spíš v menších a přehlednějších společnostech, opravdu bylo. Dnešní demokracie není soutěží myšlenek a návrhů, nýbrž soutěží slibů. Který partajní tlučhuba naslibuje poddanému lidu větší kus modrého z nebe, vyhrává volby, získává moc, výtečný plat, k němuž si už sám stanoví nejrozličnější přirážky, náhrady a příplatky, jakož i užitečné styky, které mu nedají zahynouti, až se modrá z nebe nedostaví a voličská přízeň ho opustí. Aby toho dosáhl, nesmí se zaměřit na občanské vrstvy tvořivé, inteligentní, vlastního názoru schopné, nýbrž naopak na vrstvy co nejprimitivnejší, snadno ovlivnitelné. Tak se demokracie stala vládou lidského podprůměru, tak se v ní rozhodujícím činitelem stal prosťáček se zájmem leda o fotbal a pivo, tak se domotala k dnešnímu stavu, kdy pro dluhy není kam skočit. Jak může vypadat příští vývoj… no, nebál bych se tolik, že přijde nějaký Pinochet, bouchne pěstí do stolu a všechno bude jen tak lítat, jak si mnozí bezmála přejí. Spíš je myslitelné, že se demokracie dalším posunem promění v panství byrokracie, ať s partajemi nebo, odvrhnuvši tuto už nepotřebnou zástěrku, bez nich. Ona už dnes si byrokracie vystačí sama se sebou, sama sebou se rozmnožuje, sama o sobě rozhoduje, sama své potřeby určuje, což teprve dalšími desítiletími téhož vývoje. Bylo by krutě zapotřebí nasadit jí náhubek, což je zatrachtilá věc, na níž ztroskotali už králové babylonští a císařové římští. Přesto, není jiné cesty. Jak na to?

• Ořezání partajní všemoci podmínkou obratu

Veškerá moc vychází z lidu, hlásají jako jeden muž všechny ústavy světa. Což je šlechetné, nicméně pokrytecké; skutečnosti spíš odpovídá, že veškerá moc vychází z partají. Chceme-li dosáhnout něčeho víc než točení stále v témže začarovaném kruhu, bude nezbytné jim přistřihnout křidélka. Ne je dočista zrušit, jak by si přál nejeden politkou zhnusený občan; jen je navrátit k tomu, čím nikdy neměly přestat být, diskusními kluby politicky angažovaných občanů. Zatím se to nezdá být pravděpodobné, jelikož by si politické panstvo muselo osekání svých výsad samo schválit, ale kdoví; až prestiž politiky poklesne natolik, že se k volbám nedostaví ani pes, mohou se takové kluby vytvářet a úlohu partají přejímat spontánně, z vnitřní logiky věcí. Dále: partajní demokracie vytvořila nadřazenou, účel všeho sama v sobě spatřující kastu politických profesionálů, jimž může být občánek víceméně ukraden a oni jemu. Výsledkem je vzájemné odcizení vládnoucí třídy a šedé masy poddaných, jaké zde bylo naposledy za krále Ludvíka XV. Politika zdegenerovavší v zápas o dobře honorované posty a postíky, rotace stále týchž figur, mezi nimiž jen málokdy vynikne skutečná osobnost - a jak by také vynikla, když kdo za něco stojí, dá přednost podnikání nebo hledá uplatnění v nějaké bance - myšlení od voleb k volbám, a ovšem výdaje přes výdaje, protože partajní demokracie, jak je praktikována, je kolotoč nejen vykolejený z účelu, ale také pěkně drahý, nezodpovědný, rozhazovačný. Chce-li zastavit další pochod do pekel, musí se změnit. Nesmí v jednom kuse hledat metody, jak nakrmit vlčka zadluženosti při současném zachování kozičky blahobytu, ale vrátit se, kde sešla z cest pravých: tam, kde se ze společnosti vydělila kasta demokratů z povolání. Politika nesmí nadále být výtahem k moci a penězům, nýbrž službou veřejnosti; aby se toho dosáhlo, musí být politik zbaven své profesionality.

Počkat, řekne asi čtenář; to chcete, pane autore, vyhnat zkušené praktiky a nahradit je jakýmisi amatéry? Přesně tak, odpovídám. V jiných oborech činnosti lidské je zkušenost a profesionalita podmínkou úspěchu, v polititice však pokušením ďáblovým. Není důvodu, proč by občan, rozhodnuvší se k službě veřejnosti, ji nemohl vykonávat vedle svého povolání za přiměřenou – přiměřenou, opakuji - odměnu, také však co čestný úřad. Četné spolky se složitou strukturou jsou tak organizovány, a vesměs úspěšně; proč ne dejme tomu činnost poslance. Že zabere spoustu času, říkáte… inu, je možno zařídit, aby tolik času nezabírala: očištěním od zbytečností a převedením podstatné části agendy na obecní rady a občanské iniciativy. Kde je určitá profesionalita nezbytná – není takových příkladů mnoho - musí být pod dozorem ze strany veřejnosti, zejména pokud jde o prachy. Nemá velký smysl honit korupčníky, až když utekli s miliardami na Bahamy; je třeba předcházet tomu, aby se korupčníky vůbec mohli stát. Klíčem k tomu je schválení veřejných zakázek od určité výše nákladů občanským votem. Že to, co jsem právě napsal, po čertech zavání přímou demokracií… no arciže. Neškodilo by niketrak ukrojit si z švýcarského bochníčku krajíček; ale opatrně, pravím, opatrně, kousek po kousku, i dobrým chlebem je možno se zalknout.

• Život na nižší obrátky a slovo závěrem

Vše v celek shrnuto, bude se muset uskrovnit v nárocích jak jednotlivý občan, tak i jeho stát. Zajisté lidské tělo skrovničkým a prostičkým jídlem a pitím se přechovati, skrovničkým a prostičkým rouchem se přiodíti, skrovničkým a prostičkým staveníčkem se přichrániti dá… no, možná i dá, dědečku Komenský, ale snad to nemusí dojít tak daleko. Postačí, když stát nebude chtít svými chapadly obchvátit kdeco, ale omezí se na své nejzákladnější, opravdu nezbytné úkony; občan když nebude šilhat, co kde nejnáramnějšího a nejprestižnějšího by si pořídil, ale uspořádá si život tak, aby si zachoval své příjemné a radostné stránky a přitom se mu nestal poustevnickou jeskyní. Co se věcí sociálních týče, mějme na paměti, že láska k bližnímu je zásada sice ušlechtilá, ale přežene-li se to s ní, zbavuje člověka vůle k vlastnímu povznesení; i neplýtvejme jak láskou, tak penězi na ty, kteří si mohou při troše vůle pomoci sami. Totéž se týká státu s jeho pomocí kdejaké Tramtárii; kdyby byla něco platná, nebyly by rozvojové země po destiletích rozvojové pomoci pořád stejně rozvojové, ba ještě mnohem rozvojovější. Když pomineme skutečnost, že jsme tak měkkosrdcatí právě jen my - jsou dnes na světě jiní, kteří by spíš mohli sáhnout do pytlíka pro pár rozvojových miliard než krizemi zmítaný Západ, jenže je to ani nenapadne - nezbude než se smířit s vědomím, že nemůžeme pomáhat z louže všem a pořád. Že jsou jak jednotlivci, tak i celé státy a národy nadobro ztracené, jimž kdybychom se celí rozdali, žádné pomoci není.

A učme se znovu žít s riziky. Současná mizerie vyplynula mimo jiné i z toho, že jsme vyplýtvali – a doposud plýtváme - nesmírné prostředky k vymýcení rizik tak nepatrných a nepravděpodobných, že sejít po schodech do sklepa je proti tomu hotové kaskadérství; že panikaříme z rizik leda hypotetických, jimž se naši zchudlí potomci budou jen trpce chechtat. Život je balancováním mezi nebezpečími a ustrnulostí; pakli jsme se rozhodli pro ustrnulost, nedivme se, že nás předběhne, kdo nohy má. Přijmeme-li onen dílek nejistoty, skrývající se v každém lidském konání i v samé přírodní zákonitosti, opustíme-li roli oslíka, nakládajícího si na hřbet hříchy jiných, pocitem zodpovědnosti netrpících, popojdeme zase kus po cestě vývoje, již nám vyznačili naši kurážnější předkové, setřeseme konkurenci založenou na žebráckých mzdách, ušetříme nesmírné miliardy až biliony k účelnějšímu použití.

Nastolit nový věk rovnováhy a blahobytu nám dáno nejspíš nebude. Štěstí, jistota, mír… jsou to krásné věci. Věčná lidská přání. Ale právěže jen přání; v přírodě ani v logice dějin obsažena nejsou. Konejme co možná v souladu se zákonitostmi přírody – plného souznění nedosáhneme nikdy – a bude nám dopřáno toho, co nám dopřáno být může. Co se nalézá v mezích přírodní zákonitosti, poznáme snadno: jsou to principy, které se v běhu dějin osvědčily. Pokusme se jít jejich cestou a snad tu a tam připozabloudíme, ne však bez možnosti návratu. Nebo se vydejme s halasem slávy cestou nových světů, nových idejí, nových nebývalostí, a spadneme na nos jako každý, kdo to zkusil před námi, jen o to tragičtěji, oč komplikovanější je současný svět.

Možná budu pro tyto řádky nazván zpátečníkem, ba reakcionářem. Nu, jsem zvyklý této psí hlavě, nasazoval mi ji už bolševik a unesu ji nějak i teď. Otevřme však knihu historie a uzříme, že v malérech, mazcích a jiných poťouchlostech, co jich kdy nebesa seslala na bloudící lidstvo, jen málokdy dějiny nedaly zapravdu reakcionářům.

Hannover, 19. června 2012