Uvést do pohybu destruktivní síly je jediný vznešený cíl racionálního člověka… nemůže být revoluce bez dalekosáhlého, vášnivého, spásonosného a plodivého ničení, neboť z něj a jenom z něj povstanou nové světy…(Michail Alexandrovič Bakunin)

• Obratné obraty idejí socialismu

Uvedl jsem tuto úvahu citátem v záhlaví, abych doložil, jakými proměnami prošly socialistické ideje od počátků někdy v hloubi devatenáctého století až k stavu dnešnímu. Socialisté Bakuninova typu byli ještě samá revoluce, samé nové, lepší světy, pochopitelně až poté, co se všechno bývalé vášnivě a spásonosně zničí, než se jejich ideál naplnil v sovětské revoluci. Tu se ukázalo, že lepší světy mají podobu všeobecného chaosu, destrukce hmotné i morální a vyvražďování milionů; i odstoupil větší díl evropské levice od představy proletářské revoluce, likvidace vykořisťovatelských tříd a podobných žertů a jal se prosazovat nenásilný přechod k socialismu zestátňováním a bojem za práva pracujících. Revoluční odnož mezitím našla své vyjádření v sovětském bolševismu a přivedla to postupem času k čistokrevné vládě partajní byrokracie, což vidouce umírněnější socialisté odvrhli nejen revoluci, nýbrž i veškerý marxismus včetně zestátňování a přimkli se bez větších výhrad k ideálům západní demokracie. Z původního repertoáru tak zůstaly už jen ty boje za práva pracujících, občasné stávkování, jak juchtové boty trvanlivá nedůvěra v hospodářský řád zvaný kapitalismus, pohrdání jen těmi penězi, měšťáckou morálkou, konzumní společností a jinými takovými jevy. Tak tomu bylo až donedávna. Leč hle: přikvačila na svět dluhová krize a socialistický ideál provedl zatím poslední ze svých obratů, prohlásiv za východisko z té bryndy ne pořád nějaké šetření a výdajů škrtání, nýbrž růst. Růst, soudruzi! Což se může zdát divné, vzpomeneme-li si, co pohrdlivých řečí bylo ještě před pár lety o tom fenoménu. Mudrcové Římského klubu se vyslovili proti pořád nějakému růstu už v roce 1972 a po nich kdo byl mysli pokrokové, každý se oškleboval… růst, růst, kam až má všechno růst? Nejsou i jiné hodnoty než furt ty prachy? Nicméně se přinejmenším v Evropě růstová otočka setkala s úspěchem. Veřejnost, podporovaná v tom nemalou částí svého státnictva, ráda uvěřila, že šetřiti a uskrovňovati se netřeba, když místo toho můžeme nastartovat hospodářský růst.

• Teorie růstu a její meze

Dovoluji si vyslovit svou nejhlubší skepsi k vyhlídkám toho projektu. Třiatřicet let obývám jednu z vyspělých zemí Západu, a ještě jsem nezažil, aby každá nastupující vláda nevyhlašovala, že do teďka se to mydlilo od deseti k pěti, avšak ona, panečku, nastartuje hospodářský růst a podpoří zaměstnanost. A starého čerta nastartovala, jenom pokaždé o něco nakynul veřejný dluh, což lze s jistotou předpovědět i tentokrát. Neboť růst nečeká na žádnou vládu, ale nastartuje se sám, jsou-li k tomu podmínky v podobě koupěschopnosti, konkurenceschopnosti a řady jiných faktorů. Jakákoliv vláda pak může leda nalít pár miliard do tvorby pracovních míst, což se také, jak si vzpomínám, v jednom kuse dělo, děje a pravděpodobně dít bude, aniž by si toho démon nezaměstnanosti nějak zvlášť všiml. Neníť v moci státu víc než nabrat další houfy služebníků k těm, které už takhle zaměstnává; a učitelstvo, policie či hasičstvo jsou profese arci potřebné, samy na sebe však nevydělají, nýbrž je nutno je krmit z daňového pytlíka. Z téhož zdroje může stát podpořit krachující podniky, jejichž agonie se tak o nějaký měsíc prodlouží, až nakonec stejně zajdou na své neduhy, jež erární pomoc připozastřela, ale nevyhojila je. Třetí možností státu je rozfrcání daňových prostředků na dobře míněné nesmysly, i je fiasko jak naprogramované. Věru jsem zvědav, jaký obrat předvede socialistická idea příště, bude-li ještě jaké.

Zatím ale cítí hlasatelé růstové teorie vítr v zádech, neboť lidu, uvyklému veselému hodování na sekyru, se moc šetřit nechce. Radoval se nedávno v Lidových novinách pan Bohuslav Sobotka, jak se teď celá Evropa obrací doleva… no, nechci se mu vysmívat, však i já jsem býval takový prosťáček Páně, který si myslel, že když vyhrála volby partaj srdce mého, znamená to převrat v politické krajině pro všechny věky budoucí. A ono houbičky, pochopitelně. Jest evropská veřejnost – o jiných se neodvažuji soudu – stabilně rozčleněna na mírně převažující část se sklonem k levicovosti (státe, postarej se) a část mírně menšinovou, inklinující spíš doprava (dovedu se postarat sám). V praxi to dopadá tak, že dokud všechno jakž takž běží, nechává si občánek rád namluvit, že má právo na ty či ony výdobytky na účet eráru, a volební vážka se nakloní mírně (ne moc) doleva; když to levice se svými výdobytky přivede tam, kam to obvykle přivede, nakrkne se občánek a natruc dá hlas něčemu mírně (ne moc) pravicovému. A tak pořád dokola.

• Evropou obchází strašidlo uskrovnění

Je však dobře možné, že ono "dokola" pomalu přestává platit. Jen trouba nebo politik počítá vždy jen s nejpříznivější alternativou; i nelze vyloučit, že jsme svědky dějinného zlomu, po němž nic nebude, jak bývalo, a co bude, ponese jméno Uskrovnění. A to ne na chviličku, než se konjunktura zase vzpamatuje, ale nadlouho, možná už natrvalo. Do doškových chaloupek a ke kravkou taženému pluhu se vracet nebude bohdá zapotřebí – i když kdoví - že ale budeme muset velmi slevit ze svých nároků, je jisté jak amen v otčenáši. Podobá se svět tohoto času spojitým nádobám o velmi nestejné hladině; a sám důmyslný pan Hollande nedokáže zabránit, aby se hladiny nevyrovnávaly, ať čaruje s růstem, jak čaruje. Nemusíme být nositeli Nobelovy ceny za matematiku, abychom si spočítali, že vyváží-li Čína – ale i jiní – své produkty za polovinu i méně evropských cen, jsou nejkrásnější růstové plány pendrek platné. Rozdíl hladin spočívá ve skutečnosti, že je čínský dělník ochoten – nebo ochoten není, ale co jiného mu zbývá – pracovat za mzdu, s níž by se v takovém Německu nespokojil ani bezdomovec. I jest nasnadě, že si musíme, ouvej, ouvej, leccos odepřít a od huby utrhnout, neboť jiná metoda k aspoň částečnému vyrovnání spojitých hladin dosud nebyla vynalezena; a která byla, nezmýlíme se příliš, předpovíme-li jí v krátké době funus bez muzikantů.

• Bludný kořen čínské konkurence

Abychom ale nezůstali nic dlužni ani Číňanům, také oni mají svou kvadraturu kruhu, i když jinou. Je čínská hospodářská supervelmoc podobna buldozeru, valícímu před sebou čím dál vyšší hromadu neřešených problémů – za příklad uveďme apokapyticky zasviněné životní prostředí - až se nezdá být dalek den, kdy se o ni zastaví; především však platí i pro ni zákon o spojitých nádobách. Čínský vnitřní trh nestojí za moc – pohled na blyšitvou pýchu šanghajské obchodní Mekky snad může někoho natolik okouzlit, že nevidí úděsnou bídu čínského venkova, jenž je nadále domovem převážné části obyvatel – i jest téměř výlučným pramenem čínského zázraku export. Zardousí-li Čína bezohlednou konkurencí hospodářství Západu, sama sebe zardousí, neboť nelze, aby exportér exportoval a importér jsa na mizině importoval. Pokusí-li se však rozšířit vnitřní trh o nuznější vrstvy obyvatelstva, neobejde se bez podstatného zvýšení mezd; zvýší-li se mzdy byť i na polovinu evropského průměru, sníží se nejméně o toliktéž čínská schopnost konkurence; sníží-li se konkurenceschopnost, snadno převáží neagativní jevy čínského hospodaření, korupce, státní dirigismus, šití horkou jehlou, neprůhlednost a nespolehlivost - a čínská supervelmoc je v témže háji zeleném jako její evropský kontrahent, ne-li v háji ještě zelenějším. Ale to je čínská starost, ne naše. Naší starostí je, jak vybříst z apokalyptického zadlužení a nepřijít přitom na žebráckou hůl. Jest otázkou, jak to udělat.

• Kterak rozplésti gordický uzel

Zdálo by se, že Západ stojí nad gordickým uzlem: vezmi za který konec vezmi, žádný nevede k rozpletení. Není však úplně bez naděje řešení, s nímž by se dalo spokojit. Jen tak zlehoučka a bezbolestně, jak nám malují růstoví kouzelníci, to ovšem nepůjde. Budeme muset opustit mnohé generacemi pracujících slavně vybojované privilegium, zapomenout na leckterou svátost nedotknutelnou, již zpochybnit bylo ještě včera pokládáno div ne za zločin. Více než stoletím bojů za spravedlivější zítřky se nahromadilo práv a výdobytků, že se podobají zpustlé zahradě, v níž jedno prorůstá druhým a všechno překáží všemu; i uchopme zahradnické nůžky a hledejme, který zplanělý výhonek se dá ještě přeroubovat a který už nezbývá než odstřihnout, nechceme-li skončit jako člověk neandertálský, jehož kamenem úrazu také bylo, že nedokázal reagovat na změněné podmínky.

• Bumbrlíček Stát a jeho poddaný

Byla řeč o zplanělých výhoncích, jejichž odstřižením bychom se mohli přiblížit – ne vrátit – ku stavu, panovavšímu před vypuknutím hospodářské krize; i pohlédněme, kde by se daly nasadit zahradnické nůžky. Bohatou žeň samoúčelů i holých zbytečností skýtá bumbrlíček Stát. Nakynul během posledního sta let, až z toho jde hlava kolem; to proto, že si umínil zasahovat do čím dál širších oblastí občanského života, že opředl byrokratickými složitostmi vše, s čím si naši pradědové dokázali poradit buď v kruhu své rodiny sami, nebo obecní rada v hospodě u piva. Nač za císaře pána Františka Josefa I. stačilo jedno lejstro s podpisem zodpovědného úředníka, žádá si dnešek lejster do stropu, sloužících největším dílem tomu, aby se z ouřednictva sňal jakýkoliv stín zodpovědnosti, aby se v každé situaci dalo povědět – to já nic, prosím, já jsem jen konal v rámci platných předpisů. Povyházejme ze zákonů, vyhlášek, směrnic a nařízení všechno haraburdí nemající jiný smysl než vytvořit alibi pro případ, že by se něco zkaňhalo, a hned si nemálo uleví jak chudinka občánek, tak i státní kasička. Již zmíněný císař pán si vystačil s deseti procenty daňové zátěže, přičemž vedl nákladný dvůr a neméně nákladné války; dnešní mocnářstva ždímají své poddané o polovinu vyprodukovaných hodnot i více, a ještě jim nestačí. To proto, že strkají nos do věcí, do nichž by jim nemuselo vůbec nic být; že musí, kdyby čert na koze jezdil, regulovat, kontrolovat a nařizovat každý občanův pšouk. Pakli vůbec lze mluvit o občanovi; titul "poddaný" by spíš odpovídal stavu věcí. Západní společnost stojí vzhůru nohama, starajíc se neustále, jak by ještě podpořila ty, kdož čerpají z daňové pokladnice, přičemž o ty, kdož do ní přispívají, se zajímá leda berní úřad; obraťme ten stav z hlavy na nohy a velký kus patálie je s krku. Vraťme stát úkolům, pro něž byl vytvořen – není jich o mnoho víc než ochrana vnější i vnitřní bezpečnosti, soudnictví, trocha diplomacie a nejnutnější zastřešení veřejné správy - ponechme občanovi, oč se může postarat sám včetně důchodů, nemocenského zajištění a několika dalších záležitostí, a s krku je patálie ne-li celá, tedy aspoň polovina.

Že je nesociální, co jsem právě napsal, že by za plotem takto zeštíhlivšího státu zůstával určitý počet lidí, kteří se o sebe postarat nemohou, nedovedou nebo ani nechtějí… nu ovšem. Ale zákony přírody jsou už takové, že pokaždé někdo zůstává za plotem. Nechtějme napravovat přírodu; buď se jí přizpůsobíme, nebo zůstaneme za plotem všichni. Ostatně, když už jde o sociální záležitosti: ani obyčejnou lidskou solidaritu nemusí nezbytně brát na svá bedra tatík stát. Rodiny a obce se dovedly postarat o své staříky a stařenky, o své nemocné i jinak osudem navštívené už v dobách, kdy o ministerstvu sociální péče nebylo slechu. K témuž se budeme muset vrátit i my. Ne-li, přivede nás k tomu holá nutnost.

Hannover, 19. června 2012