31.8.2016 | Svátek má Pavlína






ŠUMAVA: Zasahovat nebo nezasahovat?

18.10.2010

Na Šumavě probíhá gigantický pokus – co se stane, když necháme přírodu řešit problémy, které jsme hromadili stovky let.

Panel Národního parku Šumava umístěný na cestě mezi Kvildou a pramenem Vltavy informuje:

Na mrtvé stromy je neobvyklý pohled. Ale smrtí desítek či stovek stromů život lesa nekončí. Staré stromy svojí smrtí uvolní místo pro mladou generaci, která čeká na svou příležitost. Rozpadající se dřevo je novým domovem pro mnoho druhů mikroorganizmů, hub, rostlin i drobných živočichů a znamená nový život pro milióny malých semenáčků. Takto se přirozeně rodí nový LES – věčný koloběh života a smrti.

Pravda nebo pouhá propagace?

Stačí se rozhlédnout kolem sebe a je zcela jasné, že problém se zcela neprávem bagatelizuje. Nejde o pouhé desítky nebo stovky stromů, ale mrtvé nebo ohrožené jsou celé části Šumavy. Les se totiž nerodí, les se na určitém území vyvíjí jako ekosystém. Při tom se ovšem přizpůsobuje místním podmínkám, které se neustále mění. Na Šumavě můžeme mluvit o přirozeném lese jen do středověku. Pak už byl stále více ovlivňován lidskou činností. Šumavské lesy se staly zdrojem dřeva. Vybudování Schwarzenberského plavebního kanálu v letech 1789 – 1822 umožnilo jen v letech 1791 - 1873 splavit do Dunaje 14 milionů m3 palivového dříví. Dříve převládající toulavá těžba se změnila v holosečné hospodářství. To bylo postupně modifikováno v clonnou a skupinovou seč. Hospodaření bylo řízeno směrnicemi, které stanovily i způsob obnovy lesa.

Drsné podmínky na Šumavě měly za následek opakované poškozování lesních porostů. Záznamy dokazují, že jen v letech 1813 – 1900 zde bylo 44 větrných a sněhových kalamit, po nich často následovaly i kalamity kůrovcové (největší v letech 1893 – 1897). K výsadbě byly použity smrky z nejrůznějších částí bývalého Rakouska-Uherska. Tedy velké plochy byly zalesněny nepůvodními smrky.

Přirozený les z různověkých stromů je schopen autoregulace a samovolné obnovy. Vyrůstají zde stále nové stromky, udrží se však jen tam, kde jim starý strom uvolní místo. Jinak do několika let hynou nedostatkem světla.

Zdánlivě nejvýhodnější je nechat les přirozenému vývoji. Udrží se jen nejvitálnější stromy, les bude odolný vůči nejrůznějším kalamitám. Navíc – zkusili to v Bavorském lese, tak proč se o totéž nepokusit i u nás? Jenomže když dva dělají totéž, není to totéž. Bavorský les je charakteristický jihozápadní expozicí, naproti tomu mají šumavské pláně daleko drsnější podmínky. V bavorském lese princip nezasahovat vedl v některých případech pouze k zatravnění ploch místo očekávaného lesa.

Lidé do lesa zasahovali po staletí. Často však takové zásahy lesu spíše uškodily, než pomohly. Stále to však byl les, ekosystém, i když narušený, fungoval dál. Byly i případy, kdy nesprávný zásah bylo nutné napravovat dalšími zásahy.

Samotná bezzásahovost je problematická – ve skutečnosti jde o vyloučení některých zásahů. Kůrovec je tolerován – hubí jen vzrostlé smrky. Vliv srnčí a jelení zvěře je omezován – staví se oplocenky, používají se chemické prostředky k ochraně stromků atd. Přitom ale srnčí a jelení zvěř vlastně provádí selekci ve prospěch některých listnáčů, kterým poškození tolik nevadí. Tedy zásahy ve prospěch kůrovce a v neprospěch zvěře?

Když dojde k úhynu stromů, měly by vyrůst nové ze semen, která jsou v půdě. Tím, že se změní světelné podmínky a vůbec celé mikroklima, začne vyrůstat opět stejnověký porost. V optimálním případě získáme stejnověký druhově redukovaný les. Řešení problému pouze přesuneme na další generaci.

Může však nastat i jiný scénář. Často mladé stromky zadusí trávy a kapradiny. Místo lesa vyroste odolná tráva. Ta sice do určité míry bude bránit vodní erozi, ale v poměru k lesu zadrží mnohem méně vody. Teprve časem vyrostou křoviny a mezi nimi postupně nové stromy. Na Šumavě přece nejde jen o lesní porosty. Její cena je v komplexu lesů, rašelinišť, mokřadů, potoků, ale i bezlesních ploch, jako jsou louky a pastviny. Jinými slovy – jde o komplexy vzniklé za celá staletí, na kterých se ale podíleli i lidé. Narušení jednoho může mít vliv i na ostatní.

Šumavská rašeliniště postupně zarůstají a mění se v les. To, co lidé na nich nejvíce obdivují, jsou jezírka a volné plochy. Ve skutečnosti jsou to místa bývalé těžby rašeliny. Těžba vlastně v těchto případech zastavila přirozený vývoj, posunula celý ekosystém rašeliniště zpět v čase. Rašeliniště tak dostalo charakter, jaký mělo před několika sty nebo tisíci lety. Tedy tato místa by bez lidského zásahu (i když zásah nebyl ekologicky zaměřen) dávno zanikla.

Chalupská slať

Jedna z turistických atrakcí Šumavy - jezírko na Chalupské slati - je vlastně poze pozůstatek po těžbě rašeliny

Správa Národního parku Šumava se snaží prosazovat bezzásahovost za každou cenu. Tvrdí, že šumavské lesy nejvíce ovlivňují člověk, vítr a kůrovec. O tom se snaží přesvědčit znávštěvníky. U pramenů Vltavy byla vybudována naučná stezka Fenomény horské přírody. V podstatě celá vede po konstrukci nad terénem k jednomu z mnoha pramenů, ze kterých vzniká Vltava. Vyjma několika stručných informací o zdejších rostlinách a několika neověřených dat o pramenu je celá věnována stavu zdejších lesů. Na vině je (jak jinak) člověk, který svým neuváženým rozhodnutím zapříčinil postup rozpadu zdejšího lesa. Pokud to vezmeme doslova, je to od Správy Národního parku Šumava přiznání viny.

cedule

Na začátku stezky je tato informace

stezka

Kolik stála tato stezka se nedozvíme

Naučná stezka by měla být skutečně naučná, měla by informovat, ne jednostranně propagovat. Místo vědeckých dat je zde ale použito citací z Klostermanna a Váchala. Navíc citací bez souvislosti se stezkou: Les ustupuje polím, příbytky opeřenců domovům na pevných nohách a skály v štěrk mění svou tvářnost.

Vltava

Nad starým pramenem stále stojí dřevěná socha Vltavy

raseliniste

Skutečný pramen je v rašeliništi na rozvodí I tady hynou stromy - tentokrát borovice

Usychání lesů na Šumavě se snažili řešit v roce 1999 aktivisté Hnutí Duha blokádou, kterou znemožnili asanaci napadených stromů. V následujících letech pak došlo ke zpolitizování celého problému. V současnosti vyhrává kůrovec a šíří se stále dál.

Celé dilema zůstává – zasahovat nebo nezasahovat? Nechat přírodu, aby se stovky let dopracovávala do stavu, který považujeme za přirozený les?

Máme k dispozici řadu studií o složení lesa na Šumavě, které dokládají na dobře zdokumentovaných příkladech schopnost autoreprodukce lesů, lidské zásahy je možno minimalizovat. Les skutečně prodělává, podobně jako téměř vše v přírodě, určité cykly. Autoreprodukce je schopný přírodní les, nebo alespoň les přírodě blízký. Takový les ovšem na místě velkých suchých ploch bude až za několik set let. Jako příklad máme horské lesy na Balkáně zničené Turky za Osmanské říše. I tam dodnes roste stejnověký les se všemi jeho problémy.

Šumavská příroda sama ukazuje řešení. Víme, jaké lesy zdejším podmínkám vyhovují. Nechme tedy přírodě co největší volnost. Předtím je však nutné napravit chyby, které se nahromadily za staletí. Je nutné zaměřit se na vypěstování takového typu lesa, jaký se bude blížit lesu původnímu. Pak teprve může být vhodné co nejmenší zasahování. Rozhodovat nechme odborníky, ne nezkušené ekologické organizace nebo politiky.

polom

Ve zničeném lese roste tráva. Mladé stromky skoro úplně chybí, najdeme je jen na okraji.

podrost

Ve stejnověkém lese vyrůstají mladé stromky, po několika letech však hynou nedostatkem světla.

stromky

Mladé smrčky dobře prospívají i na místě bývalé skládky dříví.

plot

Ochrana stromků oplocením. Na zbylé ploše tráva mladé smrčky zadusila.

Převzato se souhlasem autora z jeho blogu na kareldrabek.blog.idnes.cz



Diskuse


F. Eliáš
20:27
18.10.2010

V. Plocek
12:10
18.10.2010

V. Novák
16:56
18.10.2010

počet příspěvků: 4, poslední 18.10.2010 08:27









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.