25.9.2018 | Svátek má Zlata


SPOLEČNOST: Škola naší morální zhouby

10.9.2018

K letošnímu začátku školního roku zavzpomínala v tisku soudružka Marta Semelová (KSČM) na všestranné kvality našeho života pod vedením komunistické strany před listopadovým převratem 1989. Neopomněla zvláště socialistické školství a své úvaze dala dokonce název „Škola základ života“.

Licoměrně tvrdí, že jejich tehdejší školský systém byl ve světě leckde vzorem (neříká však kde). Troufale připomíná, že škola utváří myšlení, rozvíjí poznání a chápání souvislostí.

Moje školní zkušenosti a tedy i poznání souvislostí jsou však zcela jiné. Nejvíce se zrůdnost komunistických myšlenek, a nejen ve školství, projevila v období, kdy se tato ideologie zaváděla do praxe. V té době jsem začal studovat na vyšší odborné škole. Nastala převýchova člověka – v základním školství pozvolna, čím výše, tím radikálněji. Kdo se nepřidal či nepodvolil, byl různě odsunut z cesty. Lámaly se charaktery, morálka hynula. K „diktatuře proletariátu“ se přidávali i vzdělaní kariéristé, naivně pokrokoví umělci i pragmatický prostý lid. Náš školník v montérkách s funkcí předsedy partaje byl náhle mocnější než zasloužilý ředitel školy.

V roce šedesátého výročí našeho školního absolutoria jsme vydali vzpomínkový „Almanach“, z něhož zde uvádím pár příspěvků konkrétních spolužáků. Jedná se o autentické příběhy z té „idylické socialistické doby“ soudružky Semelové a jí podobných demagogů. Naše vzpomínky se mohou zdát třeba krotké i úsměvné, ale je to humor „šibeniční“, protože mnoho podobných situací dopadlo existenčně i osobně tragicky.

Nejdříve příběh můj: Jak jsem se náhodou stal umělcem

Otec ze mne chtěl mít státního úředníka pod penzí, jako byl on, což se tehdá považovalo za ideální existenci. Proto mě v roce 1946 přihlásil ke studiu na chlapecké Masarykovo reálné gymnasium v Praze v Křemencově ulici. Jednalo se o slavnou „Křemencárnu“ s předlouhou tradicí, kde vystudovala i většina pražské bohémy včetně členů Osmy, Devětsilu, Osvobozeného či Semaforu.

Bylo to v kvartě, když vstoupil do naší třídy prof. zpěvu Bohumil Kulínský (jistěže ten starší) a oznámil - Studenti, hledejte si k dalšímu studiu jiný ústav, tento se bude rušit. Všechno, co je spojeno se jménem presidenta Masaryka, dále nesmí existovat.

Kdo z nás nenašel, byl přesunut do dosud dívčího gymnasia sv. Voršily v Ostrovní ulici, kde studovaly budoucí řádové sestry. Vznikly tak třídy smíšené a byl to ďábelský tah nového režimu, jak tam zlikvidovat většinu dosavadních výchovných a morálních zásad. Dosud vyučující řádové sestry byly promptně odsunuty spolu s dalším nespolupracujícím duchovenstvem na převýchovu prací do bývalého kláštera Bílá Voda na Jesenicku.

S jednou z dobře kreslících studentek jsem se domluvil, jak z tohoto rozvráceného prostředí uniknout, a přihlásili jsme se k talentovým zkouškám na VŠUPku, neboli Vyšší školu umělecko-průmyslovou v Křížovnické ulici.

Řediteloval tam tehdy významný kaligraf Josef Solar, nedlouho před ním i později a jinde slavný výtvarník Josef Sutnar, který se po své výstavě v USA rozhodl nevrátit do nového podivného režimu. Všupka během čtyř let mých studií sice projevila intenzivní snahu o naši socialistickou převýchovu, ale zdaleka ne s plným úspěchem. Po našem absolutoriu byla škola také zrušena a celé čs. školství zgruntu přebudováno. A vyučující, kteří příliš pamatovali staré dobré a klasické časy, byli rovněž odsunuti a snadno nahrazeni.

Vzpomínka Pepíka Sýkory: Můj hudebně-politický malér

V době našich studií byl pod hlavičkou boje za „lepší zítřek“ vybudován dobře fungující dohlížitelský a mocenský systém i na školách. Buňky ČSM dohlížely na vše, obávali se jich i profesoři. Ke každému výročí vytvořila svazácká úderka slavnostní program, který se vysílal školním rozhlasem. Na závěr se vždy pouštěly hymny. Jednou, když zaznělo mohutné „Sajůz něrušímyj…“, jsem uchvácen rytmem vytvořil na pusu činelový doprovod - dzum, dzum, dzum. Sice to bylo míň než polohlasně a jen tak pro sebe, vůbec jsem tím nesledoval nic nedůstojného, ale blízké aktivní svazácké ucho to zaslechlo a vyložilo si v duchu jejich politického školení. K mému případu se pak sešla třídní svazácká buňka, kde po mém zmateném vysvětlování mi bylo vyčiněno a já pochopil a připustil své pochybení. Ale soudruhům spolužákům se to pak zazdálo asi málo a rozhodli se svoji bdělost předvést na vyšší úrovni. Byl jsem předvolán na zasedání celoškolního výboru ČSM, podrobně vyslýchán a shledán vinným ze zesměšňování našeho přátelství se Sovětským svazem. Prý se výbor ještě poradí, ale mám počítat s vyloučením ze školy. Nějakou dobu se nic nedělo, byl jsem z toho už na nervy, když jedna členka výboru, s kterou jsem se dosti blíže znal, mně důvěrně oznámila, že s jejím významným přispěním soudruzi usoudili, že jsem ještě napravitelný. Byl jsem jí pak velmi vděčný.

Vzpomínka Mirka Háska: Nepřátelská kresba

Spolužáci Trojan a Sittr si prohlíželi mé domácí kresby s technickými motivy a řekli - Tý vole, zajdi s tím do redakce Mladýho technika, to se jim určitě bude líbit a vyděláš nějakou korunu. Trojan pro ně už kreslil auťáky. Měl jsem mezi akvarelovými malbami i stíhačku, válečného hloubkaře, jak útočí na lokomotivu a strojvůdce prchá po trati pryč. Na křídlech letadla logicky byly anglické výsostné znaky. V redakci chlápek povídá - Nech to, soudruhu, i s deskama tady, musí se na to podívat i soudruh šéfredaktor. Dáme ti vědět.

Druhý den ve škole o přestávce čirou náhodou vidím toho chlápka z redakce jít po schodech, moje desky pod paží a rovnou do ředitelny. Napadlo mě - třeba chtějí souhlas školy, aby mohli se mnou víc spolupracovat. Odpoledne za mnou přišel odborný učitel na americkou retuš (muselo se to nově nazývat retuš průmyslová) a v kabinetu mi sděluje - Kvůli tvým kresbám soudruh z redakce obvinil školu, že vychovává žáky k obdivu imperialistických armád. Chtěl znát i tvůj třídní původ a když se dozvěděl, žes syn živnostníka, tzn. buržoazního původu, žádal, abys byl ze školy vyloučen. Měli jsme všichni co dělat, abychom tě uhájili. Hodně se snažil i ředitel Solar, profesoři Kříha a Landa. Už to nikam nenos, i když je to dobrý.

Profesor na občanskou nauku jednou zapisoval, kdo půjde do prvomájového průvodu. Nahlásil jsem, že se zúčastním doma v Rožmitálu. - Ale musíš přinést potvrzení od místního ČSM. Ale já nešel a nic nedonesl. Soukromě pak napsal prof. Kříha mým rodičům, přijela maminka a dozvěděla se od něho, že to mám hodně nahnuté, že jsou opět snahy dostat mne ze školy. - Snad se to podaří odvrátit, ale musí být opatrný na každé slovo, aby to do maturity nějak přečkal. Já sám čekám, že mne vyhodí, jsem také věřící a to tady soudruhy hrozně dráždí.

Až později jsem se dozvěděl, že tělocvikář Kříha byl původně gymnasiální profesor latiny, po Vítězném únoru vyhozený. Jediný, kdo se jej odvážil přijmout alespoň na tělocvik, byl náš statečný ředitel Solar.

Vzpomínka Jirky Černého: Byl jsem prej u síajej

Vyjeli jsme s prof. Nachtigalem na Okoř kreslit v plenéru. Každý si našel nějaké místo a pracoval. Po chvíli se objevil zemědělec v holínkách, obhlédnul, co kreslíme, a zmizel. Znova přišel i s předsedou MNV a někteří jsme museli i s kresbami k nim do kanceláře. Tam už čekal příslušník SNB a začal výslech - Pro koho tu děláte ty nákresy budov, kravína a blízké tratě? Jste jistě naverbovaní zahraniční rozvědkou, asi tou síajej, a nějaká grafická škola je jenom kamufláž. Přiznejte se!

Chudák Nachtigal měl co dělat, aby jim to vymluvil a mohli jsme odjet. Pak musela vysvětlovat i škola a kreslit do přírody se raději přestalo jezdit.

Vzpomínka Jirky Blažka: Soudruzi furt bděj

Při výuce občanské výchovy jsme probírali třídní boj. Velký příznivec komunismu, spolužák Přemek Doležal, náhle vstal a rezolutně prohlásil - Jiří Blažek je reakcionář! Profesor Kříha za katedrou okamžitě reagoval a ve skvělé polemice s Doležalem mě obhajoval. Já jsem se totiž den před tím a před tímto spolužákem rádoby vtipně vyjádřil na adresu Zdeňka Hejzlara, nového předsedy Svazu československé mládeže a člena ÚV KSČ. Šli jsme po ulici a v plně vyzdobených výkladech obchodů všude visel Hejzlarův portrét. Jakoby jsem se přeřekl, povídám - Hele, podívej, všude Hajzler. I když jsem vnímal rizika té doby, netušil jsem, že by spolužák mohl být tak nebezpečný fanatik. Výborný profesor Kříha tehdy jeho emoce zklidnil, ale můj politický prohřešek nebyl zapomenut.

Po několika letech jsem chodil se svojí budoucí ženou, která právě začínala studovat DAMU. Po týdnu výuky si ji zavolala „sekernice” herečka Zuzana Kočová na rektorát a v přítomnosti herce Vejražky jí oznámila, že - Je nám známo, že chodíte se studentem, o kterém se ví, že je reakcionář. Očekáváme, že chcete-li dále setrvat na škole, tento vztah ukončíte. Čest práci. Bylo více než jasné, že „náš“ Přemek, o kterém se vědělo, že udělal politickou kariéru, má dlouhé prsty a nezapomíná.

Ale my nezapomínáme také, soudružko Semelová! Jen doufáme, že vaše bludy příliš neovlivní ty, co tu dobu nepamatují.



Diskuse


R. Tichý
6:32
11.9.2018

J. Urban 043
21:58
10.9.2018

O. Zeman
18:43
10.9.2018

P. Kubáč
16:06
10.9.2018

R. Hanuš
17:43
10.9.2018

F. Navr8til
13:15
10.9.2018

E. Jank.
13:18
10.9.2018

J. Malá 215
...
11:35
10.9.2018

P. Lenc
11:12
10.9.2018

F. Kusák
10:10
10.9.2018

P. Zinga
9:59
10.9.2018

I. Schlägel
11:14
10.9.2018

P. Zinga
13:48
10.9.2018

E. Jank.
13:23
10.9.2018

J. Kanioková
20:18
10.9.2018

E. Jank.
13:28
10.9.2018

F. Houžňák
13:33
10.9.2018

J. Lepka
16:59
10.9.2018

F. Houžňák
17:24
10.9.2018

M. Pivoda
9:27
10.9.2018

V. Student
9:08
10.9.2018

J. Kozák 392
9:06
10.9.2018

J. Fridrich
13:30
10.9.2018

F. Houžňák
15:56
10.9.2018

J. Jurax
23:50
10.9.2018

počet příspěvků: 46, poslední 11.9.2018 06:32









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.