27.4.2024 | Svátek má Jaroslav


SPOLEČNOST: Rusko, demokracie a my

15.12.2011

Když jedu domů z centra Prahy a nastupuji na Palackého náměstí do tramvaje směr Modřany, slýchám velmi často ruštinu nebo ukrajinštinu. Tak často, že se mi údaj o třiceti tisících Rusech žijících v Česku zdá příliš nízký.

Netrápí mě to. Ano, vadí mi, že se tu roztahují ruské mafie a že pan Zacharov (vy nevíte, kdo to je?) ještě nebyl vyhoštěn. Nicméně mnozí Rusové sem přišli za (poctivou) prací a často chtěli uniknout z bezprávního prostředí. Svou novou vlast mnohdy milují více než Češi, a když uvážím, že do jiných zemí proudí islámští imigranti ze severní Afriky, jsem za Rusy celkem vděčný.

Zcela jiný přístup mám k Rusku jako státu, případně jako k velmoci. Česká republika by nebyla středem zájmu ruských tajných služeb i ruských politiků, kdyby se nerozhodovalo o Temelínu. Zaujmu teď postoj, který by náš pan prezident jistě prohlásil za ideologický: Myslím si, že bychom měli udělat vše pro to, aby se Rusové na dostavbě Temelína (pokud tedy bude vůbec dostavován) nepodíleli. Dokonce vyslovím tak "nepragmatický" názor, že by bylo lépe zaplatit Američanům a Francouzům za dostavbu Temelína o mnoho miliard více než Rusům. Jinými slovy, měli bychom udělat vše pro to, abychom byli na Rusku co nejméně závislí.

Rusko je země, kde právo v našem slova smyslu nikdy neplatilo. Pravda, byly tam již mnohokrát náznaky, že se země posune kamsi k právnímu stavu, ale hrubá síla se nakonec vždy ukázala jako silnější. Můžeme si klást otázku, proč tomu tak je. Zdůvodnění by přesahovalo možnosti tohoto článku; přesto zmíním jeden faktor, v naší ateistické společnosti málo zvažovaný: Na rozdíl od církve na Západě byla ruská církev vždy v naprostém područí státu. Zatímco na Západě se neustále svářila – ale také vyvažovala – moc světská a duchovní, na Východě církev nikdy nebyla pro státní moc konkurentem. Poměry na Západě vyžadovaly rozvíjení umění kompromisu a nakonec umožnily nástup demokracie. Rusko něco takového nikdy nepoznalo. Pokusy zavést demokracii zdola byly vždy velmi rychle udušeny; pokusy zavést ji shora vždycky selhaly, neboť pokušení "nezdržovat se" demokratickými procedurami nakonec podlehli i ti vládcové, kteří v koutku duše snad po demokracii opravdu toužili.

Mám ovšem naději, že by se to v Rusku mohlo změnit. Současné protesty proti zfalšovaným volbám mají dle mého názoru o něco větší naději na úspěch, než domnělá arabská cesta k demokracii, domněle nastoupená o tzv. "arabském jaru". Rusko má určité předpoklady k tomu, aby se v něm poměry změnily k lepšímu. Mám na mysli předpoklady jednak ekonomické, jednak "světonázorové". Putin a Medveděv žádní demokraté nejsou a nikdy nebyli; nicméně museli a musí i nyní demokracii alespoň předstírat. A mnozí lidé v Rusku mají poměrně dobrou představu o tom, jak demokracie vlastně vypadá.

Nejsem prorok a netvrdím, že Rusko se v dohledné době demokratické vlády dočká. Pouze vidím jeho šance mnohem vyšší, než je tomu v arabském světě. Dokud ale nebude v Rusku demokracie (nebo přinejmenším právní stát), měli bychom být ve vztahu k němu velice obezřetní a měli bychom udělat vše, abychom na něm byli co nejméně závislí.

Nebojím se hrubé vojenské intervence, jaké se Rusko dopustilo v Gruzii. Alespoň za současných poměrů ne. Bojím se, že hlubší hospodářské vztahy s Ruskem by mohly znamenat přenos ruských poměrů do naší země. Pokud nevíte, o čem hovořím, popovídejte si s někým z Karlových Varů, kde již mají s ruskými poměry bohaté zkušenosti.

Nemyslím si, že bychom měli Rusko nějakým způsobem provokovat. Na druhé straně si nemyslím, že bychom měli k poměrům, které tam vládnou, mlčet. Proto jsem rád, že se bývalý prezident Václav Havel k poměrům v Rusku jednoznačně vyjádřil a že podpořil demokratické síly. V předlistopadových dobách jsme my, kdo jsme těžko snášeli totalitní vládu, vítali morální a politickou podporu, kterou někteří západní státníci poskytovali našim disidentům, a pro "pragmatiky" jsme měli spíše pohrdání. Bylo by projevem nevděčnosti a zpozdilosti, kdybychom nyní upírali podporu těm, kdo usilují o demokracii, když jsme před více než dvaceti lety tuto podporu sami vítali.

12. prosince 2011