V čem se změnil náš způsob života?

Možná si pamětníci vzpomenou na školní léta, na hodiny zeměpisu, kde se v souvislosti s přehradami pokládal problém povodní v Československu za definitivně vyřešený. Že by se pod vodou mohla ocitnout rozsáhlá obývaná území na Moravě, ve Slezsku nebo v Čechách, s tím se prostě nepočítalo. Když jsem byl na školním výletě v roce 1967 poprvé v pražské zoologické zahradě, představu o jejím zaplavení rozvodněnou Vltavou bych tehdy považoval za absurdní. Přehrady to přece jednou provždy vyřešily.

Takřka každoroční rozvodnění Odry – někdy při jarním tání, jindy v létě po vydatných deštích – jsem za povodně nepovažoval. Odra se často vymanila ze svého řečiště a zaplavila louky kolem mlýna a také kolejiště svinovského nádraží. Z oken našeho domu byly vidět zatopené koleje, po nichž pomalu projížděly vlaky. Žádná přírodní katastrofa. Pouze z vyprávění starších lidí jsme věděli o dřívějších povodních, kdy se voda dostala až do středu obce. Učitel pan Lysík, který bydlel v prvorepublikové vilce kousek od školy, dětem vyprávěl, jak se při takové povodni před třiceti lety plavil do školy v neckách. Byla to taková legrace, pro něho i pro nás. Paměť sedláků, kteří vždy s přírodou počítali, však byla delší a uchovávala i vzpomínky na velké povodně. Manželka pochází z rodu, který tam hospodařil tři století a jejich obytné stavení a všechny budovy byly postaveny tak, aby se i ta nejvyšší voda z rozlité Odry zastavila na zvýšeném prahu. Často zaplavovaná pole u Odry se využívala jinak než pole ve svazích. Lidé s přírodou byli srostlí, rozuměli jí a nesnažili se ji nijak zkrotit.

V 19. století zde byly povodně často. V některých letech i dvakrát. Voda z tajícího sněhu dne 20. února 1871 zaplavila rybníky, protrhla hráze a na návsi obce měla jeden a čtvrt metru. Téhož roku přišla povodeň 5. srpna po deštích trvajících tři týdny a voda ve středu obce měla jeden metr. Místní historik Jan Kudela v roce 1926 výstižně popsal možné scénáře zdejších povodní takto: "Svinov leží v údolí Porubky a nedaleko Odry. Dubí je na samém břehu řeky Odry. Potok Porubka má ráz horské bystřiny, jež zaplavuje často údolí, zvláště na jaře, když taje sníh, nebo za prudkých dešťů. S kopců pustopolomských a lhotských stekou rychle proudy vody do údolí a zaplaví Porubu a Svinov. Někdy vnikne voda i do stavení. Když je na Odře nízký stav vody, netrvá povodeň z Porubky dlouho. Voda brzy odteče. Hůře však bývá, vyleje-li se i Odra, případně i Opava z břehů. Tehdy tlačí Odra vody nazpět do Porubky a povodeň pak trvá i několik dní. Louky od ústí Opavy a podél Odry mění se v rozsáhlé jezero."

Že řečiště Odry není jen to dno pod vodou tekoucí řeky, si uvědomili ti, kteří řešili modernizaci budovy svinovského nádraží (mimochodem jednoho z nejstarších v Česku) a jeho okolí. Původně se prý uvažovalo s podzemními chodbami spojujícími podzemní garáže s nádražím. První výkopy doprovázené gejzíry vody ukázaly, jak technicky a finančně náročné by to bylo, a garáže jsou v nadzemním silu. K Odře je to pět set metrů, ale stále ještě v místě, kde se nachází její staré řečiště.

Do roku 1996 jsme toho o povodních moc nevěděli. Když jsem 14. května na pracovní cestě na jihu Čech v restauraci při večeři v rádiu slyšel o povodni v Miloticích nad Opavou, moc jsem tomu nevěřil. Snad někde v dolní části při ústí Milotického potoka do Opavy, ale nahoře? Ve výšce přes 500 metrů nad mořem? Teprve následující telefonáty od souseda nás uvedly do děsivé reality. Po celodenním dešti dne 13. 5. 1996 se přívaly slily a v pozdním odpoledni voda z Milotického potoka, tekoucího jako malá stružka na dně hlubokého koryta, zaplavila celou obec. V místě naší chalupy (510 metrů nad mořem) dosáhla výšky sedmi metrů a ve sklepě domu bylo 30 centimetrů vody. Z hlediska "zaplavení" domu je to zanedbatelné, nikdo by ale dříve neuvěřil, že je to vůbec možné. Teprve druhý den ráno lidé viděli, co vše se stalo. Celé dlouhé úseky silnice podél potoka zmizely, mosty byly zničené a všude kolem byly rozsety obrovské balvany. Nesrovnatelně hůř na tom však byly níže položené obce u řeky Opavy, kde následky bleskové povodně dosáhly apokalyptických rozměrů.

Soused nám líčil, jak na začátku onoho večerního přívalu sedl do auta a rozjel se obcí dolů, aby se dostal do Krnova. Když za šíleného řevu padající vody dojel po pěti minutách na most přes Opavu, stalo se vozidlo neovladatelným a začalo plavat. Nezaváhal ani vteřinu, vystoupil z něj a pak se jen díval, jak je bere rostoucí proud vody a jak jeho vůz mizí v bouřících vlnách Opavy. Když se pěšky vrátil domů, voda v obci už všude opadla.

Ještě v roce 1996 se v Miloticích dalo vše do pořádku. Škody v porovnání s obcemi kolem Opavy byly minimální. Obec dostala konečně vodovod plánovaný od 50. let (trvalý problém s vysycháním studní), novou silnici, nové mosty a potok byl důkladně vyčištěn a jeho koryto prohloubeno. Právě zanesený potok podle názoru místních způsobil, že se pod mosty voda zastavila a vystoupila tak vysoko.

Když se povodně v následujícím roce 1997 vrátily a postihly celou Moravu a Slezsko, v Miloticích nad Opavou již žádné škody nevznikly. Prohloubené koryto potoka a jeho vyčištění se osvědčily. Možná právě pravidelné odstraňování říčních nánosů a prohlubování koryt má své opodstatnění a jeho zanedbání může mít vliv na rozsah povodní. Stejně jako "na dřevo" rychle rostoucí smrkové lesy a množství ladem ležící nebo nepříliš různorodě obdělávaných polí. V tomto směru si za rozsah povodní můžeme tak trochu sami.

Samostatným tématem je dnešní stavění na místech, kde by to dříve žádného soudného člověka ani nenapadlo, ale co dělat, když to úřady podporují? Pak si člověk, který to konkrétní místo z hlediska jeho historie a geologické situace nezná, může myslet, že je to v pořádku a nic nehrozí.

V Beskydech je jedna obec, nebudu ji raději jmenovat, kam jsme jako děti často jezdili s rodiči na výlety. Báječné koupání u splavu. Skutečně nádherné místo v samém srdci Beskyd. V posledních letech tam ale nastalo hotové stavební šílenství. Je tam už dokonce i náměstí a prodávají se i byty ve velkých domech. Rodinné domky se staví i u řeky. Nemají sklepy, ale již při hloubení základů je vidět, že jde o řečiště. Hlína se tam musí na zahradu přivézt, pod tenkou vrstvou jsou jinak jen říční kameny a štěrk. Ze zahrady se ve stejné úrovni vchází přímo do pokoje. Podlaha není ani jeden schůdek nad terénem. Jsou tam i pěkné domky, jen kdyby byly na jiném místě. Protipovodňový val v dohledu je jen takové šidítko pro klid duše. Příval, který 13. května 1996 zasáhl Bruntálsko, by zde malou říčku proměnil v živel, který by zástavbu smetl jako krabičky sirek. Za pět let tam vyrostla spousta domků a jen málo parcel je k mání. Uprostřed Beskyd a přitom ani ne půl hodiny vozem od centra Ostravy. Cena kolem 1 300 korun za metr čtvereční se v té nádherné krajině zdá víc než výhodná…

Není načase přestat se stavěním na místech, kde musíme povodně očekávat? Co tak vrátit se k pestřejší skladbě lesů, nepěstovat na polích monokultury a čistit koryta? Vzpomínám si, že když jsme se kdysi chodili koupat do Opavy, stály tam u řeky na některých místech stroje, které z řeky bagrovaly štěrk. Štěrkovny byly všude kolem, přesto se těžilo i v řece. Proč asi? To vše ale představuje práci a ta už nám jaksi nevoní. Pohodlnější je hledat příčiny v klimatických změnách a z nich se sebemrskačsky obviňovat, jako by dříve žádné povodně nebyly.