O svobodě, panování a konkurenci

Podivuhodné uspořádání života, který je předurčen k svobodě, k rozhodnutí o tom, co v tomto světě nastane! V tom může mít Ortega kus pravdy. Je-li svobodou míněna mnohost možností, požívá jí současný člověk vyšší mírou než jeho dědové; a zločin ideologů spočívá v tom, že mu nabízejí jen jednu možnost a ostatní uzavírají. Má ta mince ovšem i svůj rub: mnohost možností zahrnuje i mnohost omylů; již ledakoho přivedla jeho svoboda k pádu na nos. Také o tom Ortega hovoří. Svatá pravda. Pak už ale svobodu jednotlivce přeceňuje, přiřknuv jí vlastnosti zrovna všemohoucí. Je omyl, že v životě rozhodují okolnosti... co rozhoduje, je náš charakter. Inu, odvážil bych se odporovat, ony ani ty okolnosti nejsou tak zcela nepodstatné. Kdo dnes žije dejme tomu v Severní Koreji (a nepříliš dávno i jinde, jak víme my emigranti, lidé zvláštního ražení), moc toho nenarozhoduje, i kdyby byl charakteru kdovíjakého. A nemusí to být ani okolnost tyranie, co omezuje svobodu rozhodování. Je zde okolnost přes okolnost, které určují, že se nerozhodujeme libovolně (což je pro leckoho představa svobody), nýbrž vždy jen v určitém rámci. Ani nejryzejší charakter nezpůsobí, aby švestky padaly ze země na větev. Ortega zase jednou drobně ujel ve svém filosofickém rozvášnění.

*

Zkoumáme-li veřejný život států, v nichž triumf davů pokročil nejdál - jsou to země Středomoří - je překvapivé, jak ze dne na den se tam žije... moc leží v rukou jednoho představitele masy... aha. Konečně dal Ortega po lopatě najevo, z čeho vychází. Triumf mas v zemích Středomoří... inu ovšem. Je jím italský fašismus a španělská polodiktatura té doby. Opět Ortega momentální přechodnou situaci povyšuje na zákonitost. Můžeme rozšifrovat i konec sentence: řečení představitelé davů, kteří drží v ruce moc, se jmenují Mussolini a legrační španělský diktátůrek Primo de Rivera, před nímž Ortega dokonce emigroval. Ale ale, Ortego. Triumf davů? Nebo spíš triumf silných, dějiny vytvářejících osobností, jež sám na mnoha místech svého spisku doporučuješ k vládě? Co? Není takový Mussolini spíš elita nežli dav? Kam ho strčit? Je tobě nelibý autokrat představitelem davů, kdežto tobě libý je dějiny vytvářející silná osobnost? Neujasněnost a rozplizlost pojmů umožňuje Ortegovi výtečně argumentovat, ale zároveň mu nastavuje nohu k pozoruhodným kotrmelcům.

Diktatury dvacátých let pominuly a nemuseli bychom příslušné stránky ani číst. Hodí se leda k povšimnutí, jak Ortega nacpal kdeco do pytle své teorie o masách, i když z něj ruce nohy přečnívaly. Nu, svět se měl brzy dočkat onačejších diktátorů, a to už masy do toho neměly vůbec co mluvit; pokládat Stalina za představitele mas by bylo přece jen už dost odvážné, nikdo nekašlal na masy víc. Ale pravda, bylo jim společné jedno, co Ortega pokládá za vlastnost mas: vládli ze dne na den, bez plánu, třebaže si domýšleli jakýsi mít. Řekl bych, že to není vlastnost mas, ani diktátorů. Je to vlastnost všech plánů. Plány jsou od toho, aby selhaly, jelikož bylo při jejich slátání počítáno jen s jednou z nekonečného množství eventualit. Volá-li Ortega po plánu, volá po maléru.

Na mnoha místech pak rozvíjí svou ideu o vládě, která ovšem plán má; a je na rozdíl od všelijakých Primo de Riverů takového druhu, že se naplní. Jaksi přitom pozapomíná na laskavá slova o demokracii, jež pronesl kdesi v prvních kapitolách. Dokonce hovoří ne o vládě, nýbrž direktně o panování (německý překlad je výstižnější: Herrschaft); a je mu zcela jasné, kdo má panovat a kdo poslouchat. Panovat má elita, poslouchat pakáž (což je skoro každý, nedomýšlím se, že bych v Ortegově očích došel vyššího zařazení). Na rozdíl od obvyklé neohraničenosti tentokrát nositele panství vymezuje, dokonce geograficky. Tři staletí panovala Evropa světu a nyní neví, jestli ještě panuje nebo zda nadále panovati bude. Nu ano, ústup Evropy ze světového panství se už v Ortegově době rýsoval. A to je ovšem zlé a nepatřičné; Evropa má panovat. Je to její nárok, ba povinnost. Jenže Evropa, potvora, se nechovala dle filosofova doporučení a dnes už teprve ne, prorok hádal velmi správně. Nechce už panovat světu, ani kdyby ji ten svět na kolenou prosil. Má panování pokrk. Dokonce ani panovnického nástupce nemá, jak Ortega kdesi doufá; Amerika sice Evropu v lecčems předstihla, ale do panování se hrne tím míň, neboť je to velmi ztrátový obchod, nevynáší nic kromě nekonečných tahanic a opovržlivého spílání ze všech stran. Kdo naopak by panoval velmi rád, o toho není co stát. Snad i v tom je jakási zákonitost.

Tak to je na konci století: neevropští (či spíše nezápadní) národové se mohou stavět na hlavu, a také se stavějí. Je jim toho dopřáno. Zlomí-li si přitom vaz, nikdo pro ně nepohne prstem, leda matka Tereza. Tím méně je někdo poletí opanovat. Ale vždyť ono není nutno hned někde panovat. Světem nevládne sice Evropa, zato v něm vládne západní způsob, jakkoliv spíš materiální než duchovní, od těch kalhot a triček až po poslance a parlamenty. Vidíme, s jakým zdarem: převážně s nevalným. Kalhoty jsou potrhané v Africe i v Bangladéši, a parlamenty pro zábavu králíkům. Marná věc, každý princip funguje zplna jen tam, kde vznikl, export principů se nedařívá. Nedomnívám se, že by na tom mnoho změnilo i nové vydání přímého panství.

Na mnoha dalších stránkách Ortega dovozuje, jak demoralizovaný je svět, jelikož nikdo nechce nejen být ovládán, nýbrz dokonce ani vládnout (špatně se rozhlédl, myslitel; náramné chuti vládnout bylo v jeho době požehnaně a je podnes). Dvacátá léta byla plná volání po tvrdé ruce, v tom je Ortega jejich synem, třebaže se o tvrdých rukách na jiném místě vyjadřuje zamítavě. Nám už dnes není tak svatosvatě zřejmé, že určitá etnika jsou povinna se podřídit čímusi komandu, byť i bylo z hlediska čisté objektivity jim samým užitečné; poučili jsme se už, že to prostě nefunguje. Co víc, je nám vzdálena i představa, že někdo je povinen komandovat, rozkročit se nad světem jako kaprál a vykřikovat befély. Zřejmě se tudy neubírá cestička přírodní zákonitosti, jinak by Pánbíček nějakého kaprála už sám jmenoval. Mnozí se sice jmenováni cítili, ale dějiny je vždy znovu degradovaly, ne, tak to není. Funguje zákonitost jiná, méně kaprálsky uřvaná, ale o to pravdivější: věčný zákon konkurence. Co je životaschopné, obhájí se i bez kaprálského komanda; co není, tomu ani nejvyšší feldmaršál života nenalije. Je Darwinova konkurence druhů, je ekonomická konkurence továrníků, pekařů a trafikantů; právě tak zákonitá je konkurence civilizací, kultur, životních stylů, v níž někdo obstojí, jiný propadne. Vcelku už se ukazuje kdo. Ale i to je přírodní zákon: všechny k stejnému úspěchu přivésti a všemi etapami vývoje zdárně protáhnouti nelze. Tím méně na komando.

Nikdo nechce panovat... historický svět upadne zpět do chaosu. Nevím přesně, který svět je historický a který ne, ale jinak je to pravda: neexistence panství je chaos. Pro ty, kteří potřebují ohlávku. Pro otroky, což je stav duševní, ne společenský. "Kakojto chaos," divil se prý ten sovětský člověk, když se dozvěděl, že se Američan nemusí denně meldovat uličnímu důvěrníkovi. Ale naštěstí není svět obydlen samými otroky, jsou i lidé svobodní nejen politicky, nýbrž duchovně. Ti nepotřebují komando, aby se jako to slepé hovado nezaběhli do chaosu. Rovněž necítí potřebu komandovat.

Vědy, umění, technika a všechno ostatní vzkvétá jen v povzbuzující atmosféře panovnického pocitu... Už mě to pomalu přestává bavit, tyhle řeči o panování. Ortega se dostává jaksi až příliš daleko, dovozuje ze své panovnické manie přímo jakousi světovládu, doporučuje, aby se světu panovalo z jednoho centra, ale to už je mi příliš pošetilé, posedlost dvacátých let mi jde příliš daleko. Ne, to se nedá, Ortego, nedá, hrom a basta, nelze si postavit trůn uprostřed světa, vylézt na něj a řvát povely. Takové pokusy tady byly, ale k ničemu kalému nevedly. Svět je udělán k svobodě; a svoboda obsahuje možnost vlastního vzestupu i vlastního zániku. I zachraňování má své meze; lze někoho vytáhnout za límec z rybníka, ale není možné ho za něj držet pořád. Odpovědnost za sebe samu nelze nahradit, ani sebejmoudřejším povelem ne. Evropa nic neztratila tím, že se vzdala komanda nad neochotnými národy, možná, že se tím octly v pěkné šlamastyce ony, ale Evropa ne. To jen tak vypadá někomu, jemuž je pocit povýšenosti nejvyšším blahem. Spíš získala; osvobozena od starostí o kdekterého Papuánce se vrátila opět sama k sobě. Je teď na ní, obstojí-li v soutěži s konkurencí o drobet vyšší než byl ten Papuánec.

Nevím. Nerad bych Ortegovi křivdil. Ale jak již řečeno, každý autor vtiskne do svých písmenek kus sama sebe. Při troše zkušenosti se to pozná. Jak tak čtu, mám neodbytný pocit, že Ortega by nesmírně rád komandoval.

*

Svět, který dnes člověka od narození obklopuje, ho nenutí k žádnému omezení... neomezený růst životních přání... nevděčnost... známe tyto rysy ze psychologie zhýčkaného dítěte... nepochybíme, použijeme-li jich při zkoumání duše davu. Ano. Jsme zhýčkaní, zvyklí všemožnému pohodlí. Považujeme je za samozřejmé a velmi bychom se divili, kdybychom je najednou měli nemít. I Ortega byl jistě tímto způsobem zhýčkaný v normálu své doby, nebo jsem se aspoň nedočetl, že filosofoval v jeskyni, oděn v kozí kůže. Jsem ochoten chápat pohnutky každého, nedaří se mi však pokaždé najít pochopení pro někoho, kdo si v plné samozřejmosti dopřává všech příjemností života, nad ostatními však vztyčuje ukazovák a káže o zhýčkanosti. Zřejmě se jedná o věčný intelektuálský archetyp už od doby starozákonních proroků. Mimoto není ta zhýčkanost bez háčků. Jsme sytí, více či méně zabezpečení, přihrne-li se na nás neštěstí, nepůjdeme o žebrácké holi jako naši pradědečkové. Ale jsme vystaveni daleko většímu konkurenčnímu tlaku než oni. Větší míře nutnosti reagovat na změny svého okolí; častěji se nusíme přeorientovat, začít něco nezvyklého, pomáhat si z různých louží, třebaže jejich dno nedosahuje holé bídy. Tak dočista bezstarostný a důvěryplný živůtek nevedeme, jak nám Ortega předhazuje. Kdo se v jeho době narodil do osudu čeledína, vedl život pramizerný, ale věděl, že čeledínem aspoň zůstane. Kdo se narodil k osudu kováře, věděl, že pokud kovárnu neprochlastá nebo nespáše jinou zvlášť osudnou koninu, provede ho palice a kovadlina životem bez podstatnějších změn. Tuhle jistotu nemáme. Přečasto končíváme jinde než jsme začínali, i přestupních stanic během jízdy umí být dost. Nedaří se nám zle, ale v jistém ohledu se musíme víc ohánět.

A k rozličným omezením, nejsme-li práve dědici mahárádži z Hajderabádu, nás život přece jen nutí. Hojnost kolem nás se stupňuje, ale s ní i počet věcí, které nám zůstávají v oblasti touhy, jelikož si je prostě nemůžeme dovolit. Největším z umění současného života je důkladně si rozmyslet co potřebuji, co chci na prvním místě, co na druhém, co až potom, a co mohu postrádat, co si odříci a v čem se omezit. Kdo v tom nemá jasno, nekončívá dobře. Současný západní člověk netrpívá bídou, ale provází ho existenční starost, již člověk časů dřívějších v té podobě neznal. Situace je o dost jiná, než jak se mohlo zdát Ortegovi před málem už stoletím. Vzhledem k obecné a stále se zvyšující náročnosti na lidskou kvalitu ubývá společností, které stačí kroku vývoje, i uvnitř společností jakž takž úspěšných je stále víc jedinců, kteří mu nestačí. Ostatně pochybuji silně, že přes všechnu hospodářsky podmíněnou sebedůvěru dvacátých let bylo živobytí Ortegova času tak náramně bezstarostné. Zrovna ve Španělsku začala doba o nemnoho později vypovídat o něčem docela jiném.

(pokračování zítra)