O intelektu, rozumu a moudrosti

Rozum a předvídavost průměrného člověka (měšťáka, má-li kdo zálibu v tom pojmenování) zachránily svět nejméně posledního sta let z mnoha šlamastyk, jež mu nastrojili elitárníci. Byl to on, kdo si navzdory vší zdrcující propagandě levicové intelektuální elity zachoval vlastní nezávislé, třebaže němé mínění; nebýt jeho, dávno bychom se nazývali Evropská Sovětská Republika. Průměr nás nemusí děsit; strach bychom měli spíš mít z menšiny tupého podprůměru v alianci s elitárním narcismem. Ortega mluví značně zlověstně o souhlasu elity s jedním přáním, jednou ideou, jedním ideálem, který ji svou vlastní podstatou dělí od davu - brr a ještě jednou brr. Nesdělil výslovně, co jsou ty ideály zač, ale můžeme to uhodnout. Jeho čas byl časem ideálů. Některé z nich byly ještě dlouho poté pro příslušníka intelektuální elity přímo povinné, a smrdí to z nich Gulagem. Většinu Ortegovy argumentace lze přijmout jako předmět diskuse, byť i ne souhlasu; chvílemi ale uteče kamsi, odkud čiší čistá hrůza.

Jsem člověk emigrantský, i svrbí mě prsty vypsat si z duše něco o intelektuální elitě svobodného Západu, jak jsem ji poznal v čase let sedmdesátých a osmdesátých. O její nepoučitelnosti, samolibosti, neprozíravosti, sklonu dávat se ovlivnit kdekterou pitomostí, hlavně že je dost hlučně radikální a provokující (samé vlastnosti, jež Ortega připisuje masám), ale obávám se, že by povstal spis tlustší než Ortegova knížka. Takže jen: kdo se tehdy, kdy šlo Západu o krk, nechával beze stopy vlastní myšlenky vláčet rudou módou? Sedlák? Švec? Pošťák či zámečník? Nebo spíš profesor, umělec, žurnalista, pokrokové studentstvo? Sestupmež z výšin a pohlédněme v prostou skutečnost, ó Ortego. Davy jsou všelijaké, ale vcelku vypočítatelné. Samy o sobě nejsou zdrojem napětí ani nebezpečí. Teprve zmocní-li se jejich vůle samozvaná elita, dochází k průšvihu.

Zdá se to být protismyslné, že. Jak to, že skupina nejvyšší kvality je zároveň semeništěm zhouby, nebezpečím pro svět i sebe samou? Proto, pravím, že se poněkud mýlíme. Cosi přeceňujeme a cosi nebereme v potaz. Co přeceňujeme, je kvalita arci významná: intelekt. Jím řečené elity zajisté oplývají. Ale jak již četné anekdoty o potrhlých profesorech naznačují, lze být velice inteligentní a přitom úplný mamlas; to se totiž nevylučuje. Intelektuální elitář je plný inteligence, ale scházívá mu rozum - ona opomíjená kvalita. V tom se může lišit od leckterého ševce, který neoplývá inteligencí, je ale rozumný. Nespokojme se jako Ortega s tvrzeními, ale definujme: intelekt je schopnost shromažďovat a třídit informace. Rozum je schopnost informace analyzovat a vyvozovat z nich fungující závěry.. Fungující, zdůrazňuji, nikoli duchaplné, ušlechtilé či krásné. Jest funkčnost měřítkem správnosti; co nefunguje, není a nebylo správné. Je však třeba ještě něčeho víc, aby povstala kvalita vyšší, o niž možná Ortegovi šlo, ale nevyslovil se tak. Teprve spojí-li se značná míra intelektu se stejnou mírou rozumu, doplní-li se obojí přiměřeným vzděláním, zkoumavým zájmem o svět, schopností abstrakce, šíří rozhledu, porcí fantazie, napojí-li se hlubokou, co nejrozmanitější životní zkušeností... ano, pak může vyplynout cosi, čemu se říká moudrost. Souhlasil bych z jisté míry s Ortegou, kdyby měl na mysli toto, třebaže bych zůstával krajně skeptický k možnosti vyheverovat moudrost na trůny světa.

Nu, elity jsou takové, jaké jsou, je pošetilé vymýšlet si jiné. A jsou takové, že se z nich člověku se zkušeností posledního třičtrvrtě století občas dělá mdlo kolem žaludku. Vím, co mi bude namítnuto: že ona samolibá intelektuální elita není ta, již má Ortega na mysli. Že hovoří o šlechticích ducha, lidech moudrých a prozíravých, jací se tu a tam vyskytují. Chyba je, že takovou elitu ještě nikdy nikdo neshromáždil, ta žije ve své skromnosti sama pro sebe a do popředí se nedere. Jako i jinde, Ortega nenabízí řešení, ale ideál: ne elitu jaká je, ale jaká by měla podle něj být. A, abychom se vrátili k těm davům, i ty jsou u něj na tom stejně: vymyslel si davy ideální ve své tuposti bez ohledu na hlubokou rozčleněnost existující společnosti.

Ortegovi se z jeho vývodů stává místy litanie a nechci ho v tom napodobit. Shrňme tedy: kletbou tohoto věku není obyčejný člověk, nýbrž jednak duševně nesamostatná elita, jednak stejně nesamostatný podprůměr. Slepý slepého vede, z obojího slepce je však elita nebezpečnější. Spodina sama o sobě nebyla, není a nikdy nebude tvrdá ruka, Lenin nebyl žádný prosťáček a nacistickým pohlavárům přiznal norimberský soud vesměs vysokou míru IQ. Spíš je tomu jinak: co dává lidskému životu hodnotu, je tvořivost. Je-li jí dána přednost před prostým spotřebováváním, může se človek povznést do vyšší kvality. Ale jen sám sebe. Kdokoli si troufá povznášet ostatní, ať se jim to líbí nebo ne, rozpoutává tanec démonů, který záhy nabude vlastní dynamiky a nezastaví se dřív, dokud nezničí všechno kolem a sám se nezhroutí tíhou své vlastní destruktivity.

(pokračování zítra)