25.4.2017 | Svátek má Marek






SPOLEČNOST: Kolik řečí umíš...

7.3.2017

Nemine týden, abych se někde nedočetl o pánech ovládajících sedm, deset i více jazyků; sám jsem ještě takového nepotkal. Asi že přijde na to, jak si kdo vykládá sloveso „ovládati“: jako souvislý projev za použití bohatého slovníku a všech jemností mluvnických, nebo zmatené pobreptávání v prvním pádu a čase přítomném.

Sám, smím-li se tak ohodnotit, ovládám v plném slova smyslu jen jeden jazyk: češtinu. Řečí mého druhého domova, němčinou, běžně a plynule obcuji v denním provozu, tu a tam nesprávného členu nebo jiné chybičky se ale nevyvaruji; lidé se pak vyptávají – a vy jste z Holandska? Nebo také ze Švýcar, to kvůli hrčivému ch, vyskytujícímu se kromě češtiny v jazycích těchto dvou zemí. Co naplat, cizí řeči se člověk při jisté píli a vytrvalosti naučit může, přízvuk své rodné mluvy však nepotlačí, kdyby se rozkrájel. Chodíval jsem u nás v Hannoveru k českému lékaři; žil v Německu už někdy od padesátých let, měl německou manželku, německé pacienty, a jak tu hubu otevřel, neklamně český přízvuk se z ní jen tak linul. O dialektech pomlčím vůbec; s dialektem se musí člověk narodit, naučit se nedá, leda směšně a neohrabaně napodobit.

Na třetí místo svých jazykových znalostí bych položil angličtinu. Tady už bych zaváhal před slovesem ovládati; domluvím se sice dosti plynule, bez slovníčku v kapse kalhot se ale neobejdu. Také nesmí takový Američan – Angličanovi rozumím líp – moc rychle mlít hubou; zachytím prvních pět, deset slov a další už mi unikají, nemaje anténu nastavenou na tak kvapný příjem. Nastavování antény se pak děje pozvolna. Mně samému trvalo po příchodu do exilu rok, než jsem dokázal sledovat německou televizi, aniž mi unikal smysl; a nedomnívám se, že výše zmíněným mnohojazyčníkům se vede jinak.

Mimo jiné i proto, že existuje trojí stupeň znalosti: číst, mluvit a rozumět. Číst mohu – kromě českých a německých - švédské, s jistým odstupem i francouzské knížky, jsou-li dostatečtě poutavé, abych je po pár stránkách otráven neodložil. Mluvit, to už je jiná; v obou zmíněných jazycích něco s velkým úsilím vymektám, ale složitějšího projevu schopen nejsem. A rozumět, co mi ten druhý povídá, je ze všeho nejobtížnější. Když takový Francouz pozvedávaje obočí a rukama rozkládaje na mě spustí tu svou vyřídilku, jsem ztracen. Se Švédem to není o moc lepší. Jsou totiž na světě jazyky snadněji i nesnadno srozumitelné, a oba zmíněné náleží do kategorie obtížněji srozumitelných. Přičichl jsem svého času k finštině; moc jí nedám, ale když Fin užije v proudu řeči mně známého slova, okamžitě je poznám a rozumím mu. Francouzsky se mohu učit jak mourovatý, a stejně rozumím houbeles. Leda bych žil ve Francii dostatečně dlouho, abych kromě slovíček a gramatiky vstřebal i zvuk mluveného slova.

A to jsou jazyky jedním z mých koníčků. Rád se jimi zabývám, hraji si s nimi, srovnávám je navzájem, pokouším se vmyslet se do nich, najít ono tajemné fluidum, každému jazyku vlastní; jest jazyk oknem do duše národa. Jiným koníčkem je mi cestovatelství; a před každou cestou do světa jsem věnoval větší či menší úsilí řeči vyhlédnuté země. Aniž bych se chtěl holedbat, učil jsem se tak – neříkám, že naučil – kolem třiceti jazykům včetně čínštiny, malajštiny a jiných takových, do dalších jsem jen tak ze zvědavosti připonahlédl. Nejdál jsem to přivedl s japonštinou, dokonce jsem dělal jednomu v Praze akreditovanému novináři průvodce a tlumočníka. Přesto bych dnes mohl japonsky tak zrovna pozdravit a poděkovat, snad i vydolovat ze zasuté paměti hrst dalších slovíček. Mají totiž jazykové tu nemilou vlastnost, že neužíváním vypadávají z hlavy, tím rychleji, čím je člověk starší. I jest nutno neustále je procvičovat, mluvit jimi, není-li s kým, aspoň číst.

To je dalším z důvodů, proč si myslím své o pánech, ovládajících per-fekt-ně sedmero i vícero jazyků. Museli by je neustále procvičovat, zvláště když už překročili padesátku, o šedesátce či dokonce sedmdesátce nemluvě. Rád bych věděl, jestli v tom kvaltu také někdy jedí, spí a vykonávají jiné činnosti, ba dokonce snad i pracují. Spíš jsou na tom jako já: naučili se kdysi větší či menší mírou několika jazykům, z nichž jim zůstala hrstka slůvek a frází, měli by však potíž objednat si v hospodě polívku. Per-fekt-ně, jak tak čítám české noviny, ovládá málokdo i svůj rodný jazyk. Dva jazyky na slušné úrovni ovládají naši emigrantší harantíci, pokud přišli do nového domova tak do tří, do pěti let, kdy dětská dušička nasává jazyk automaticky. Pak už se museli šprtat. S jistým odstupem i diplomaté, obchodníci a jiní takoví, jsoucí v kontaktu s cizím jazykem v denním provozu, což je však nezbavuje nutnosti jej stále a stále promrskávat, aby nezakrněl. Jen tak, odposlechem se každý naučí starého kozla, jak lze dokumentovat na příkladu přistěhovalců – nebudu jmenovat národnosti – žijících v zahraničí třicet i více let a dodnes nedovedoucích jazykem hostitelské země ani kváknout.

Vím, kde ta dodnes v zemích Koruny české rozšířená víra původ vzala. „To nevadí, že neumíš německy,“ říkávalo se za císaře pána mezi vandrovními tovaryši, „to se naučíš, až v té Vídni budeš.“ A tovaryš se naučil: ráno pěkně pozdravit, říci si v hospodě o pivo, jak se nazývá který vercajk v páně mistrově dílně, a několik vět velice holých. Víc toho nebylo, a nebylo ani nutné. Dnešek klade na příchozího zpoza hranic, byť i dočasného, přece jen vyšší nároky, i jest radno se začít intenzivně šprtat raději dřív než později, pakli se příchozí nechce spokojit s místem u lopaty. Ale i těch skýtá moderní čas čím dál méně.

Nejlepší však je, když někdo nepokládá učení jazykům za otravu, nýbrž ho to baví. Když se obklopí slovníky a učebnicemi, místo aby dejme tomu šel na fotbal nebo vysedával u piva. To pak opravdu může obsáhnout tucet i více jazyků, byť i ne per-fekt-ně. Jen jedno nemůže: podržet si je v paměti natrvalo. Kdo to přesto dokázal, budiž prohlášen za svatého, jelikož způsobil zázrak. Ale jak pravím: ještě jsem za více než osmdesát let života svého takového nepotkal, stejně jako jsem dosud nepotkal hastrmana nebo mořskou pannu. Třebaže na takové bytosti lidé věřívali.

A tak co nadělám, musím se spokojit se dvěma, nanejvýš dvěma a půl životy, jelikož mě ty zbytečky ostatních jazyků k třetímu neopravňují.

Hannover, 3.3.2017



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Diskuse


T. Hraj
16:07
7.3.2017

A. Alda
16:27
7.3.2017

F. Houžňák
17:42
7.3.2017

A. Alda
11:35
7.3.2017

M. Pivoda
12:31
7.3.2017

G. Kovář
15:02
7.3.2017

A. Alda
16:35
7.3.2017

Z. Lapil
18:29
7.3.2017

J. Brunner
22:12
7.3.2017

M. Pivoda
12:41
7.3.2017

I. Babková
9:39
7.3.2017

V. Novák
16:37
7.3.2017

I. Babková
17:01
7.3.2017

F. Houžňák
17:49
7.3.2017

I. Babková
18:26
7.3.2017

J. Dusitko
9:31
7.3.2017

J. Tachovský
13:17
7.3.2017

P. Zinga
7:30
7.3.2017

J. Dusitko
9:40
7.3.2017

P. Lenc
10:26
7.3.2017

K. Pavlik
1:14
7.3.2017

V. Vaclavik
6:51
7.3.2017

L. Písařík
8:10
7.3.2017

S. Moc
11:14
7.3.2017

L. Písařík
13:41
7.3.2017

počet příspěvků: 34, poslední 7.3.2017 10:12









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.