V souvislosti s (ne)jmenováním pana Srpa do Etické komise České republiky se opět objevuje neblahé dědictví organizace s názvem Státní bezpečnost.

Dnes si jen ti nad čtyřicet vzpomenou - a nejspíše mlhavě - kdo to byl Josef Bartončík. Byla to první „velká polistopadová aféra“ člověka, který byl těsně před volbami obviněn ze spolupráce s StB. Jakožto předseda kandidující Lidové strany ji svou aférou značně poškodil. On sám nikdy svou spolupráci nepřiznal, i když důkazy, že tak činil mezi svými spolustraníky v 80. letech minulého století, byly celkem přesvědčivé.

Od té doby se objevilo značné množství dalších podobných případů, které byly velmi vděčné v situacích obecně známých osob. Namátkou lze vzpomenout herce Jana Kanyzu či Jiřinu Bohdalovou. Ti i další méně známí poté museli vyvinout úsilí k očištění svých jmen u soudu, který ve finále potvrdil, že jejich zápis v seznamech StB byl protiprávní atd. Někdy se obviněný očistil, jindy nikoliv. Nicméně - jak je zvykem nejen u nás - onen plivanec na jmenovaném již ulpěl a nikdo a nic nepomohlo se ho zbavit bez ohledu na případnou vinu či nevinu.

I sama soudní řízení při očišťování osob nařčených ze spolupráce s StB nepostrádala jisté kouzlo, a to zejména v situacích, kdy to, jestli dotyčný spolupracoval (a na jakém stupni) či nespolupracoval, dotvrzoval svým hlasem příslušník Státní bezpečnosti. V těchto intencích je právně nevinen i předseda ANO a ministr financí České republiky. Soudce musel mnohdy vzít v potaz svědectví člověka, jehož mravní profil by v normálním státě stačil na trvalou eliminaci jedince do nějaké pastoušky mimo civilizaci.

Karel Srp je ve stejné pozici. Sám o sobě tvrdí, že je zcela nevinen, že neexistuje žádný záznam jeho vědomé spolupráce s StB, že nikdy nikoho neudal. Proti němu stojí svědectví členů Jazzové sekce, kteří tvrdí opak, a mnohé další dokumenty. Věc - tedy jmenování členem Etické komise ČR či jeho zamítnutí - může časem skončit opět u soudu, kde může mít hlavní slovo nějaká bezcharakterní zrůda s vysokou výsluhovou penzí.

Co s tím? Zdá se, že jediným lékem je čas a přirozený vývoj. Tedy to, že jedinců, kteří si s onou neslavnou StB zadali, bude ubývat, že společnost bude stále méně a méně zajímat fakt, že někdo vědomě práskal na své spolupracovníky či sousedy, a to pod vidinou jistých drobných výhod (předpokládám, že těch opravdu zapálených ideologických bojovníků bylo jako šafránu). Přesto lze tvrdit, že ono dračí vejce, které při svém konci Státní bezpečnost zanechala, má stále i po 25 letech ještě jistý demoralizující vliv na občany, kteří se utvrzují v tom, že být křivákem se může za jistých okolností i vyplatit.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora