Dovedu pochopit, že lidičkové ducha spíš prostšího a myšlení mělčího tíhnou k levicovosti. Je to asi slastná představa, mít tyhlety, jak se říká, životní jistoty, které sice nikdy nestojí za moc, ale zase se tadyhle jeden nemusí o nic moc starat. A když se pak - samozřejmě – skutečnost jaksi liší od ideálu, zlobit se na ty tam nahoře. To oni, kdepak já, můžou za to, že nic nefunguje jak má! To oni myslí hlavně na svoji kapsu, a… O něco hůř k pochopení je mi tvor zvaný levicový intelektuál. Buď je někdo nadán schopností samostatného myšlení, pak ale stěží může bažit po ustájení v kleci hromadného chovu, jak také lze rozumět státně naordinovaným jistotám. Nebo není schopen ničeho víc než opakování ideologických frází a tucetkrát selhavších receptů, pak je to ale nahnuté s jeho myšlenkovou samostatností, a tudíž i nárokem na titul intelektuála. Nicméně i to je jakž takž pochopitelné tam, kde vysocí duchové zůstali ušetřeni levicových návodů v praxi uvedených, takže si mohou dál spřádat své sítem historie propadlé vize. Hraničí však s nevkusem, jsou-li apoštolové té víry oslavováni a jejich recepty znovu nabízeny v zemi, která se ještě zcela nezotavila z ran čtyřiceti let rudého temna.

Což bych si dovolil vytknout týdeníku Respekt, jehož jsem jinak stálým a pozorným čtenářem. Nestačilo mu zřejmě, že v dlouhé řadě traktátů představoval tuzemské příklady intelektuálního levičáctví, ještě si musel sáhnout pro další na Západ. Jsa člověk exulantský se zkušeností obou stran tohoto dosud ne zcela srostlého světa, chci zdůraznit toto: je rozdíl mezi tuzemským a západním levičákem. Tuzemský má už za sebou fázi nadšeného mávání praporem proletářské revoluce i ukřivděné fňukání, když jej vtáhlo soukolí mlýna, jež sám pomáhal roztáčet, kdežto západní intelektuální pošetilec zůstal – zatím - takového prozření ušetřen. Do této kategorie je možno zařadit i nedávno zesnulého levicového myslitele Tonyho Judta, jehož osobu a dílo oslavil zmíněný týdeník hned dvěma články svého 33. čísla.

Titulek prvního z nich zní „Myslet až do konce“ a věru, nečiní mi potíží s tím doporučením souhlasit. Cítí-li se kdo povolán oblažovat lidstvo svými ideami, nic není důležitějšího než je domýšlet do konce. Jenže který levicový kazatel si kdy dal tolik práce? Který si ze všech představitelných důsledků své vize nevybral ten, jenž se mu nejvíc líbil, ostatními opovrhnuv? Který kdy pomyslel na to, že se události mohou rozběhnout i jinam než k vysněnému cíli? Proberme se Judtovými myšlenkovými impulzy, jak je nabídl k úvaze autor článku, a pokusme se o to, co velkými literami nadepsal, ale neučinil: domyslet je do konce.

Jako správný levičák, i Judt z té duše neměl rád hospodářský řád zvaný kapitalismus. A jako jiným jeho druhu, i jemu přišla současná finanční krize právě vhod, aby nad ním udělal s velikým gustem kříž. Nebudu tak neslušný, abych se ptal, co tedy by k čertu doporučoval jiného, aby to zase neskončilo jako všechno, co bylo v tom oboru vynalezeno předtím; jen bych upozornil, že kapitalismus (zůstaňme u tohoto termínu, jakkoli raději mluvím o přirozeném systému na rozdíl od systémů umělých) je jev opravdu jen hospodářský, ne univerzální řád světa a vesmíru. Hospodářský produkt se pak vyjadřuje jednotkami platné měny; v tom smyslu jsou scestné nářky nad současným západním myšlením, poměřujícím hodnotu všeho, fuj tajbl, jen těmi penězi. Jistěže jsou i jiné hodnoty než materiální; ale nechtějme od chudáka kapitalismu, aby se staral i o ně. Je věcí každého, kam ve své stupnici hodnot zařadí přátelství, vzdělání a sbírání zkušeností, potěšení z krásné krajiny, obrázku či hudby, zadumání nad moudrou knížkou a mandel jiných takových věcí. Kdo toho není schopen, lze ho politovat, ale nelze mu vlastní hodnoty naroubovat. Leda ho přimět, aby je na oko a z donucení přijal, ale toho bychom se my demokraté snad nedopustili. Nebo přece jen? Kdyby to posloužilo jediné správné ideji, totiž té naší? Pozor na pokušení, drazí levicoví myslitelé! Pozor na ideje, jimž jest souzeno být jedině správnými! Nechtějte zformovat všechno a každého dle svého gusta, tak uspoříte rozčarování sobě a světu nejeden příšerný malér.

Ctí Tonyho Judta, že se nerozpakoval zabušit i do vlastních řad, vytknuv dnešní sociální demokracii, že se „vzdala morálních hledisek… už se neptá, co je dobré a co špatné…“.Jenže… co jest dobré? Blahoslaven ten, jehož dobrý úmysl vzal i stejně dobrý konec, ale takový se snad v historii lidstva ještě nevyskytl. Spíš známe celé kohorty těch, jimž se zamýšlené dobro zvrtlo v… ať hned nemluvím o šibenicích a hladomorech, ale zlé konce různých dober jsou jev tak pravidelný, až by v tom věřící duše mohla spatřovat záměr nějakého obzvlášť zlomyslného božstva. Nikdo, nikdo neví, co jest dobro, co pravda; můžeme ale dosti zřetelně vidět, co dobro bylo: to, co se ve zkouškách času osvědčilo. Recepty levicových myslitelů to, jak známo, nebyly. I byl bych opatrný s pácháním dobra.

Ale to je jen takové teoretické pohrávání, z nějž beztak nic praktického nevzejde. Další bod diskuze s myslitelem Judtem je už povážlivější, neboť se netýká chimérických vidin, nýbrž čehosi velmi konkrétního: naší lidské svobody. Jako vše ostatní, ani svoboda neznamená každému totéž. Jsou duše otrocké, které by na ostrém povětří svobody uschly; a jsou jiné, které si ničeho necení víc než života na vlastní zodpovědnost i riziko. Tony Judt si v tom odporuje: jednou větou se táže „kolik jsme ochotni platit za dobrou společnost“, mysle tím patrně, kam až se dáme šlechetným státem zdanit, aby za nás takovou společnost zřídil. Větou hned následující se obává o osud liberální demokracie, „hrozba jejíhož kolapsu je velká“. Slovo „liberální“ má, nemýlím-li se, cosi společného s pojmem svobody; a svoboda není nic víc a nic méně než možnost volby. Jaká možnost volby ale, má-li Judtův ideální stát zdanit občana či spíš poddaného až do těch podvlékaček, na nic se ho neptaje? Tak je tomu se vším, ať sáhneme kamkoliv do levicového mudrosloví: je nedůsledné, plné nechtěných paradoxů, do konců nedomyšlené. Nikdo by neměl vnucovat svou představu dobra druhému, ani nejsociálnější stát ne, jinak je v háji jak svoboda, tak demokracie. Dokud nelze zřídit jeden stát pro dušičky poddanské s jejich žádostí bezmyšlenkovitého zaopatření a druhý pro lidi svobodné myšlenkou i přáním, dotud je nutno se sejít na kompromisu, který se zvlášť nelíbí nikomu, ale je s ním možno jakž takž žít. A nic lepšího nevymyslí nikdo, leda zase nějakou klec hromadného chovu.

Jisté ovšem je, že se poddanské dušičky dají mnohem lépe a ochotněji ovládat, pročež stojí u osob s chtivostí moci výše v kurzu než duše svobodná. V tom smyslu jest rozuměti zlostným zmínkám dotčeného článku o americkém hnutí tzv. čajových dýchánků, o nizozemském pravicovém extremismu a jiných takových úkazech. Neposlouchá jankovitý lid moudrých rad intelektuální elity, svým hloupým rozumem by se řídit chtěl… jen bič otcovského státu na něj, aby věděl, kam až si smí vyskakovat! Lid je totiž pitomý. Cituji: „demagogové mu říkají, co si má myslet, a když se k nim z davu vrací ozvěna jejich frází, tvrdí, že naslouchají hlasu lidu.“ I by bych zvědav, koho filosof mínil těmi demagogy a co frázemi; neníť sporu o tom, že ozvěnu vlastních frází za těchto dnů nejraději slýchají kazatelé politické korektnosti, ba ji s velikou přísností vyžadují a nařizují. Může být trochu záhadné, proč se za takového stavu ještě mluví o demokracii, ale pravda, myslitel Judt přikládá své polínko k ledačemu, ale o demokracii se slovem nezmiňuje. Asi nemá proč.

Zato má velkou starost o „právo chudých a slabých na důstojnost, která je jim dnes upírána“. Nu, řekl bych, že na svou důstojnost si každý, ať chudý či nechudý, zakládá sám; kdo se chová jako hovado, velké důstojnosti se nedopracuje. Jinak bych nevěděl, kterému chudému či slabému je upírána, protože bych to jakožto osoba nemajetná musel sám pocítit. Můj důchod nedosahuje oněch ominózních šedesáti procent průměrné mzdy, na kolik je v zemi, jíž jsem občanem, oficiálně stanovena hranice chudoby; přesto, aniž bych se chtěl vychloubat, požívám ve svém okolí i v širším kruhu známých dostatečné vážnosti, ba obliby. Zase je to jinak: ne chudoba a slabost ve smyslu finančním či zdravotním zbavuje člověka dobrého jména u bližních a tím i důstojnosti, nýbrž chudoba morální a charakterová. Z té louže ovšem nižádný spasitel nikoho za uši nevytáhne, z té se musí vydrápat každý sám, chce-li. Jsou tací, že nechtějí. V téže souvislosti zaznívá z článku požadavek rovnosti šancí: každý, ať chudý či bohatý, má mít stejné šance, tak. Nuže, nevím nic o tom, že by uchazeči o místo na vyšší škole nebo v náročnějším povolání bylo bráněno slovy – jsi chudý a slabý, hybaj odtud! Spíš jsou chudí a slabí všemožně do škol a zaměstnání vábeni, nabídkami podpůrných programů zahrnováni, ale jaksi z toho máloco bývá. To proto, odvážil bych se kacířského soudu, že chudý a slabý nebývá chudým a slabým bez příčiny, spíš že ho Pánbůh obdařil nižší porcí nadání, intelektu, a především zájmu. Komu co životní náplň postačuje pivo, cigarety a kanape s televizí, tomu rovnost šancí trychtýřem nenaliješ, amen.

O kousek dále nás T. Judt vybízí, abychom si nedělali iluzí, neboť „bohatí nechtějí totéž co chudí“. No, sám jsem si už všiml jistého rozporu v přáních obou řečených tříd. Já co reprezentant chudiny bych si přál najít na chodníku dvacku eur, kdežto bankovního ředitele by uspokojil milion, a kdoví jestli i ten. Všeobecněji řečeno, přáním potřebného člověka bývá přilepšení hned a teď, kdežto úspěšný podnikatel či jinak materiálně zajištěný člověk hledívá k užitku delších časových rozmezí; a my se můžeme rozhodnout, co z obého je společnosti prospěšnější. Nové rozehrávání staré pohádky o zlém bohatci a hodném, leč utištěném chudákovi je pak to poslední, oč může stát tato západní společnost v situaci, v jaké se právě nalézá. Vytvářet hodnoty je třeba, ne si je závidět; a má-li zámožný člověk účinnější nástroj k jejich vytváření, tím lépe pro všechny. Nezáviďme, k čertu! Společenské bohatství není koláč, z nějž ubývá jednomu proto, že z něj ukusuje druhý, jak nám namlouvají marxisté! Je ostaně hodno pozoru, jak levicový intelektuál, ostentativně pohrdající „jen těmi penězi“, neumí nebídnout svému milovanému chudákovi nic jiného než ty prachy. Přerozdělme bohatství, zvedněme daně, zámožnému seberme, nezámožnému přidejme a problém chudoby bude vyřešen. Nebude! Za paní kněžny a Starého bělidla tomu bývalo jinak, ale v moderní společnosti Západu není chudoba nemoc šrajtofle, nýbrž ducha. Jakž ostatně už zmíněno.

Když jsem mysliteli Judtovi takto nectně propral roucho, chci se pro poctivost zmínit i o tom, čeho si u něj cením. Sebekritické vyznání z vlastních omylů nebývá u levicových kazatelů běžná ctnost; pakli se takový vyskytne, je hoden vytesání v žulu. Neboť Tony Judt, ve svém studentském mládí jako statisíce jiných běhavší v jednotném stádu protizápadních protestů a jednotně vykřikující jednotná hesla, si na stará kolena přiznal, že byl… ééé, že byl na jedno oko slepý. Divoce se obořoval do všeho buržoazního, kapitalistického, amerického, demonstroval proti válce ve Vietnamu a kdečemu jinému, jen jakýsi prostor na východ od Šumavy a Labe nevnímal. Dle vlastních slov ani netušil, co se tam děje. Polskem a Československem otřásaly převratné události, ale on… inu, netušil. Čemuž se mi nechce moc věřit, ona ta železná opona nebyla tak zvukotěsně izolovaná, aby jí nepronikaly velmi výrazné signály; jestli je zárodek příštího myslitele Judta nepostřehl, musel bych toho vytečkovaného vola už doplnit písmeny. Spíš ne že by netušil, ale nechtěl tušit. Až styk s českým disentem mu prý otevřel do té doby slepé oko, nu, aspoň to. Na konci své úvahy doznává… my na Západě jsme byli šťastná generace.

A já jakožto reprezentant generace východní dodávám… byli jste, vy jedni troubové, a dělali jste co jen jste mohli, abyste svoje štěstí zničili a našemu nedali vyklíčit. Pamatuji se moc dobře na údiv a nepochopení, s nímž jsme zírali na vaše třeštění: vy jste si jen tak samolibě blbnuli a my jsme zatínali pěsti bezmocným vztekem při pohledu na bratrské tanky… nenapadlo vás nikdy, že vaše protesty nebyly jen tak z nebe spadlé, ale že je kdosi inicioval? Že to byla profesionálně dezinformační služba KGB, jíž jste takto pěkně a ochotně dělali voly? No, zaplaťpámbu je už po tom, nebo aspoň z větší části. Teď ještě si vzít poučení, což také není dáno každému. Neopičit se po módách, užívat vlastních očí a mozku, nešilhat tam, odkud může přijít poučení sotva poloviční. Byla řeč o českém disentu; dnes po dvaceti letech lze konstatovat, že ve svém úkolu selhal. Dokázal protestovat proti komunistické moci, ale nevěděl si rady ve chvíli, kdy se řečená moc zhroutila a bylo na něm, aby se ujal řízení věcí veřejných, než se k němu nacpe vekslácko-estébácká parta šibalů. To proto, že si bral rozumy u vás, západních levičáků. U vás, kteří nedovedete a ani nechcete domýšlet věci do konce.

Hannover, 23. září 2010