22.9.2018 | Svátek má Darina


ŠKOLSTVÍ: Komenského hořký pláč

12.11.2012

Ve svém životopise s hrdostí uvádím, že jsem základy svého vzdělání získal na základní škole ve Vrdech. Byla to škola v mnohém ohledu zvláštní. Podstatnou část pedagogického sboru tvořili muži a velkou část pedagogů jejich práce skutečně bavila. Některé bavila dokonce tak moc, že se nám po škole věnovali i jako vedoucí zájmových kroužků. Zdarma.

Moji rodiče si mnohých učitelů, kteří se ze mě pokoušeli udělat slušného člověka, skutečně vážili. Projevovalo se to mimo jiné tak, že když jsem přinesl ze školy poznámku, nešli si došlápnout na drzého kantora, který si dovolil něco vytknout jejich Milánkovi, ale došlápli si rovnou na mě. Energie, kterou ušetřili tím, že zbytečně nevážili cestu do školy, bývala využita velice efektivně. Nutno poznamenat, že jsem moc poznámek domů nenosil. Ne, že bych byl nějaký Mirek Dušín, ale naši pedagogové měli od rodičů silný mandát, vyřizovat si s námi projevy běžné provozní nekázně sami přímo na místě.

Pohlavky pana učitele Stýbla doprovázelo charakteristické zvonění kovového pásku jeho hodinek, pan učitel Procházka po nás zase házel klíče nebo křídu. Obvykle tak, aby netrefil. Z pohledu dnešní pedagogiky to patrně byly prostředky primitivní, jenže o to víc byly účinné. Ve třídě byla kázeň a převážně v ní probíhalo vzdělávání. Mě na začátku ve škole bavilo všechno, kromě hudební a výtvarné výchovy, což byly disciplíny, k jejichž úspěšnému provozování skutečně nemám vlohy. Později jsem začal upřednostňovat přírodní vědy. Praktické pokusy provozované v rámci chemicko-biologického praktika mě ovlivnily natolik, že jsem se rozhodl chemii dále studovat. Dodnes se jí profesně věnuji a svého rozhodnutí v žádném případě nelituji.

Nedávno jsem byl svými kolegy požádán, zda bych si nenašel čas a nezajel na jednu základní školu v našem kraji s hodinovou přednáškou. Proč ne, řekl jsem si a začal zjišťovat podrobnosti. Na otázku, o čem že bych tam měl přednášet, mi bylo odpovězeno, že je to na mě. Skvělé. Důležité je prý pouze to, aby přednáška byla zajímavá, netrvala víc než šedesát minut a alespoň v nějakém ohledu se týkala chemie. Takové zadání mi nedávalo valný smysl, takže jsem se zajímal, kdo a proč o takovou přednášku stojí. Jedná se o projekt EU zaměřený na propagaci přírodních věd v osmých a devátých třídách základních škol, dostalo se mi vyčerpávající odpovědi.

V určený den ráno mě pak vyzvedl kolega v autě z půjčovny a odvezl mě do osmdesát kilometrů vzdálené obce, která se v mnoha ohledech podobala mým téměř rodným Vrdům. Počet obyvatel i velikost školského zařízení byly prakticky shodné. Po vstupu do budovy základní školy jsem se doslova propadl do dětských let. Známé pachy, nezapomenutelné drnčení zvonku dělícího školní čas na hodiny a přestávky, vyšisované reprodukce obrozeneckých malířů na stěnách školních chodeb, oprýskané linoleum na podlaze. V první moment mi to bylo děsně příjemné. Pak mi to bylo méně příjemné, jenže jsem nevěděl proč. Když jsem na to za několik hodin přišel, zamávalo to se mnou. Ksakru, tahle škola by přeci dnes měla vypadat úplně jinak, než moje škola v osmdesátých letech minulého století, došlo mi. A začal jsem se kolem sebe rozhlížet pozorněji.

V jídelně viselo plátno, jehož stahování se dalo ovládat tlačítkem umístěným na stěně místnosti. Vot technika. Dataprojektor jsme si přivezli svůj, patrně zakoupený z prostředků projektu, ale jistě to nevím. Notebook nám se skřípěním zubů zapůjčil jinak velice ochotný pan ředitel. Měl na škole dva, jeden v ředitelně – na tom právě pracoval, a druhý v kabinetě hudební výchovy. Ten byl sice volný, ale vzácný. Když se do vymezeného prostoru jídelny začaly hrnout sevřené zástupy mých budoucích posluchačů, nahlas jsem se podivil, co jich je. "Dvě osmičky, dvě devítky – sto dvacet dětí" odtušila paní učitelka, která přesun žáků dozorovala. No pane, nás bylo ve Vrdech také v jedné třídě třicet, ale já patřím k Husákovým dětem - silnější ročník než ten můj těžko pohledat.

Po mé přednášce jsme se přesunuli do učebny chemie. Děti zde měly prezentovat výsledky experimentů, které v rámci projektu prováděly v uplynulých dvou dnech. S nadšením popisovaly, jak rozdělovaly na křídě barvivo z fixu, jak si vyráběly indikátor ze šťávy z červeného zelí, případně jak nad hořákem připojeným k plynové bombě zakoupené z prostředků projektu odpařovaly ve zkumavce vodu, aby zjistily její tvrdost. Opět jsem si vzpomněl na svá dětská léta. Všechny prezentované experimenty jsem si vlastnoručně vyzkoušel v již zmiňovaném chemicko-biologickém praktiku, což byl normální povinně volitelný předmět, který v sedmém a osmém ročníku absolvovala polovina mé třídy. Druhá polovina chodila na praktikum fyzikální. Tyto pokusy jsme prováděli pod vedením našeho oblíbeného pana učitele s využitím pomůcek, které patřily škole. Nemusel přijet přemoudřelý strýček z univerzity z krajského města s vlastními pomůckami a ukazovat nám, jak že tu chemii máme dělat.

Ne, neříkám, že vše bylo ideální. Když jsem se jako osmák dostal do krajského kola chemické olympiády, získal jsem téměř plný počet bodů z teoretické části soutěže a skoro žádný z části praktické. Na škole, kde klání probíhalo, měli totiž plynové kahany, přičemž já do té doby pracoval pouze s kahanem lihovým. K plynu jsem měl respekt, k přítomné paní učitelce jsem cítil ostych a soupeřů jsem se ptát nechtěl, aby nás nediskvalifikovali. Tak jsem dumal, jak to zařízení uvést do chodu, a přitom nevyletět do vzduchu. Chvilku to trvalo a ta chvilka mi ve výsledku dost chyběla. Dlouho jsem pak považoval neexistenci plynového rozvodu v naší učebně chemie za nehoráznou křivdu.

To jsem ještě netušil, že děti v podobné škole o čtvrt století později nebudou mít k dispozici ani ten lihový kahan a jediný experiment, který ve svých hodinách chemie uvidí, bude nekvalitní video z YouTube. A důvod? Jednak peníze, jednak obavy o bezpečnost žáků, jak mi s povzdechem sdělila místní chemikářka. Tomu prvnímu důvodu jsem rozuměl ihned, tomu druhému po chvíli. Kvůli prezentacím bylo třeba lehce zatemnit místnost. Paní učitelka zdvořile požádala žáky, aby stáhli rolety na prvních dvou oknech, co byly nejblíže k projekčnímu plátnu. Já seděl až vzadu v poslední lavici.

Kolem mě se samozřejmě nahromadili ti největší borci z dané třídy. Jeden se zvedl, doklátil se k poslednímu oknu a začal pomalu pomaloučku spouštět roletu. Přitom upřeně hleděl na paní učitelku a po tváři se mu rozléval povýšený úšklebek. "Říkala jsem první dvě okna," ozvalo se zepředu od katedry. A vejlupek se jen víc a víc šklebil a stahoval a stahoval… A mně se vybavila letící křída a zvonění pásku od hodinek. Tady nic takového nenastalo. Při prezentacích bylo kompletně zatemněno a přes hlučení mých nejbližších sousedů bylo možné tu a tam zaslechnout něco z toho, co povídala děcka u tabule.

Když prezentace skončily a děti odešly na oběd, udělal jsem si samostatnou exkurzi po zmíněné učebně. Ve skříních tam byly pomůcky, které jsem znal ze svých školních let. Jejich původ sahal mnohdy někam do dob Rakouska-Uherska, některé z nich byly sovětské. Cokoli s puncem jednadvacátého století zde chybělo.

Bylo by lehké uvěřit, že jsem se ocitl v nebývale zaostalé škole. Jenže tak to není. Učitelé byli aktivní, jinak by se nezapojili do evropského projektu. Pan ředitel na mě působil kompetentně. A i kdyby to byla ta nejzaostalejší škola v zemi, jednalo by se o ostudu galaktických rozměrů.

Podle mě by v národě, který nerezignoval na svou budoucnost, nemělo být žádné dítě vzděláváno v tak otřesných podmínkách, jelikož v nich k žádnému opravdovému vzdělávání docházet nemůže. A strejcové a tety z univerzit pendlující za evropské peníze po republice sem a tam a prezentující zábavnou chemickou show to nevytrhnou. Mimo jiné proto, že i kdyby jejich program náhodou nějaké dítko pro chemii skutečně nadchnul, nemělo by ji ono nebohé dítko posléze kde provozovat.

Co vy na to, občané – voliči – rodiče? Proč takovou věc dovolíte? Cožpak neslyšíte Komenského hořký pláč?



Diskuse


Š. Hašek
11:49
13.11.2012

Š. Hašek
11:56
13.11.2012

M. Kosejk
18:22
12.11.2012

Š. Hašek
12:03
13.11.2012

M. Hoblík
14:45
12.11.2012

V. Hájek
10:46
12.11.2012

A. Hrbek
10:06
12.11.2012

J. Tachovský
15:41
12.11.2012

A. Hrbek
16:06
12.11.2012

J. Kanioková
17:37
12.11.2012

J. Urban
9:55
12.11.2012

J. Boleslav
10:45
12.11.2012

V. Hájek
10:56
12.11.2012

J. Vintr
9:24
12.11.2012

T. Kočí
8:43
12.11.2012

F. Eliáš
8:10
12.11.2012

J. David
9:09
12.11.2012

P. Boublíková
9:46
12.11.2012

J. David
10:46
12.11.2012

A. Richter
11:34
12.11.2012

T. Marek
15:54
12.11.2012

P. Boublíková
6:06
12.11.2012

K. Oldřich
6:16
12.11.2012

J. Síbek
9:59
12.11.2012

P. Boublíková
10:53
12.11.2012

R. Langer
13:08
12.11.2012

T. Marek
15:59
12.11.2012

P. Boublíková
17:04
12.11.2012

počet příspěvků: 31, poslední 13.11.2012 12:03









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.