Ferdinand Seibt (*9.5. 1927 ve Střižovicích na Litoměřicku, +7.4. 2003 v Mnichově), profesor Rúrské univerzity v Bochumi, první předseda Collegia Carolina v Mnichově, medievalista, husitolog, životopisec Karla IV., autor obsáhlých dějin evropského středověku. Za jeho příspěvky k českým dějinám mu byla udělena Zlatá plaketa Františka Palackého, státní vyznamenání České republiky za spolupráci při obnově demokracie a čestný doktorát Karlovy univerzity.

Z nekrologu Jiřího Kosty, em. prof. Goethovy univerzity ve Frankfurtu n. M. a člena Collegia Carolina:
Ve všech Seibtových bohemistických dílech zaznívá humanistický duch tolerance a vzájemného porozumění, a také emocionální vztah autora k zemi, z níž pochází. Již ve svých dřívějších pracech, zvláště však výrazně ve své poslední, v roce 2002 vydané knize „Die Begründung Europas“ (Základy Evropy) se Seibt vyznává ze svého evropanství. Svým nenapodobitelně poutavým stylem popisuje tisíciletý vývoj Evropy, vyznívající jako hluboké zdůvodnění sounáležitosti národů tohoto kontinentu. Čeští čtenáři se mohli seznámit např. se Seibtovou knihou Němci a Češi (česky 1996), zatím posledním jeho dílem, které vyšlo v českém překladu, je rozsáhlá úvaha o dějinách Židů v první polovině 20. století, nazvaná Ta stará ošklivá melodie. Několik ohlédnutí za německou historií 1900-1945 (Praha 2002).
Ve Ferdinandu Seibtovi česká veřejnost ztrácí nejen dějepisce-teoretika, nýbrž také historika-politika Palackého ražení - angažovaného zastánce česko-německého smíru. Jako předseda slovutné vědecké společnosti „Collegium Carolinum“ v Mnichově, jako vůdčí člen česko-německé komise historiků, jako neúnavný publicista a diskutér se tento vzácný člověk postavil vždy důsledně proti každému, třeba i proti svým vlastním krajanům, kdo bránil smírné budoucnosti obou našich sousedících národů.

Z knihy vzácného pana profesora Seibta Němci a Češi - Dějiny jednoho sousedství uprostřed Evropy (z německého originálu F.Seibt, Deutschland und die Tschechen, vydaného nakladatelstvím R. Piper GmbH & Co. KG v Mnichově roku 1993 a 1995, přeložil Petr Dvořáček, Vydala Academia Praha 1996) jsem citoval už před dvanácti lety na Neviditelném psu. Zaujal mě zejména oddíl Katastrofa v sousedských vztazích 1938 - 1948, kapitola „Heim ins Reich“, odstavce, které se týkají i doby Pražského povstání (str. 331,332)
Cituji souvislý text bez krácení. Pro kontinuitu je uveden text před odstavcem o Květnovém povstání i po něm:
.............................................................
„Ve [německých] městech plných trosek byly celé dlouhé domovní bloky zcela zničeny často až po samy základy, zhroucenými klenbami a zřícenými věžemi zvěstovaly své smrtelné rány obnažené trupy mohutnějších staveb. Hory sutin a hromady cihel, nepřehledná spoušť, často bez konce, úplně překrývající bývalé ulice, deprimovala ty, co přežili: v potrhaném oblečení, poznamenané strádáním, často zmrzačené. Kdykoli v příštích letech nějaký Němec reprezentoval svou podobenkou národ, bylo až nápadné, jak mu z příliš velkého límce trčí vychrtlý krk. Všechny si zotročil hlad.
Zpět do tohoto Německa byla od roku 1943 odtransportována převážná část lidského potenciálu mnoho set let trvajícího německého pohybu směrem na východ. „Repatriace“? Němci z Pobaltí na severu, z Bukoviny na jihu a částečně také z Bačky, nakonec ze Slovenska a pak z východního Pruska přicházeli ještě v režii nacionálně socialistického mocenského aparátu napůl jako uprchlíci, s tím málem, co člověk unese, co uveze vůz. Ubytování se jim dostalo ponejvíce v záchytných táborech, pokud jim lidská solidarita nebo větší obnosy peněz neumožnily něco lepšího. Šířila se zvláštní forma života, jakou měšťanský svět dosud nepoznal: život v lágru. Pozoruhodnou novou roli všude přebíraly školní budovy. Tělocvičny, třídy, lavice a školní záchodky, to teď byl svět těchto lidí, vybavených jen nuznými nezbytnostmi, shromažďujících se v nevyhovujících podmínkách k hromadnému přijímání menáže.

V pošetilé či ještě spíše pubertální argumentaci jakýchsi župních vedoucích a armádních dohližitelů platila za těchto okolností „pevnost Čechy“ až po poslední dny německé porážky za bezpečné útočiště. Když pět dní po Hitlerově sebevraždě, 5. května, už dost pozdě na to, aby se válečné události daly nějak ovlivnit, bylo v pražském českém rozhlase vyhlášeno všeobecné povstání, rozpoutalo se pro pražské Němce pravé peklo. „Revoluční gardy“ v bojích s relativně intaktními německými jednotkami hned zpočátku citelně decimované a při svém nedostatečném výcviku také rychle odsouzené k vojenské nemohoucnosti, doprovázené a záhy pohlcené davem nepříčetným nenávistí, se vrhly na ty všechny, co si nebyli vědomi žádné zvláštní viny. Ti, kdo se byť jen vzdáleně zapletli s hnutím za jednotu Sudet před rokem 1938, s nacionálně socialistickým ideovým a propagandistickým světem či se správními orgány německého protektorátu, ti všichni až po bezvýznamné funkcionáře po zralé úvaze mimo malé výjimky prchli. Zůstali většinou takoví, kdo se cítili subjektivně bez viny; těm se teď vyrážely dveře, vytloukala okna, ty teď s bitím a zuřivými výkřiky často polonahé hnali po ulicích. Kruh se uzavřel: vzpomínkou na oběti rozběsněných uniforem a nenávistných hord z podzimu 1938, na pronásledování lidí židovského původu i židovské víry, na zastřelené studenty z listopadu 1939, na stovky popravených před atentátem na Heydricha a na ty tisíce potom. Skutečně bychom si měli tyto bestiality stále oživovat, ne proto, že by mělo být dovoleno oplácet stejnou mincí, nýbrž proto, že totéž utrpení během oněch neblahých sedmi let sice jinak, a přece stejně schvátilo Židy, Čechy a Němce, pro jejich původ, pro jejich řeč a také třeba jenom proto, že to byli muži, nebo že to byly ženy. Výhružné hlasy před domem, výstřely na ulici, strach v šeru, výkřiky pronásledovaných, sadistická ironie a v žalostném třasu dohořívající síly, to všechno během oněch pekelných sedmi let vichřilo lidem žijícím v českých zemích v hlavách jako nějaká infernální symfonie. Jen ne zároveň; jenže za těch rozdílných dob se utvořily rozdílné fronty a zaryly se tak hluboko, že ještě ani dnes, po padesáti letech, nejsme beze všeho ochotni uznat to, co je nám společné.
Jisté je, že pražští Němci - často ženy - byli poháněni k rozebírání barikád z dlažebních kostek, obklopeni povykujícími lidmi, mláceni a nezřídka i umláceni a ušlapáni k smrti. Strašné věci se udály na jednom stadionu na levém břehu Vltavy. Jsou i zprávy, které hovoří o hrůzném lynčování v uličkách Starého Města. Proměnit Němce v živoucí pochodeň nebylo přitom to nejhorší.

V mnoha německých maloměstech, zvlášť v takových, kde Češi a Němci žili společně, proběhla obměna moci méně krutě. Po vojácích SS však všude pátrala nemilosrdná stíhací komanda. Všude docházelo k drancování, násilnostem, sebevraždám. Tu to byli příslušníci Rudé armády, jinde české revoluční gardy nebo skupiny jednotlivců, či dokonce kriminálních živlů. Neexistuje žádná bilance. Existuje ovšem hrůzná vzpomínka na „ústecký masakr“, „krvavou neděli“ 31. července 1945, kdy část jedné jednotky československého pluku, která se neznámo kdy a jak cestou z Ruska přes Dukelský průsmyk dostala až do severozápadních Čech, po evidentně zinscenované explozi v průmyslovém areálu na okraji Ústí rozpoutala ve středu města děsivý masakr, zvláště v okolí mostu přes Labe. Bilance smrti je otevřená dodnes: tři sta, nebo desetinásobek?“

.............................................................

Šamanova recenze z roku 1998: Vzácný přítel českého lidu pan profesor Seibt na čtyřech stech stranách své knihy vytvořil pestrou mozajku česko-německých vztahů od pravěku až po dobu téměř současnou. Rozsáhlost tématu se jeví v 749 odkazech na několik set pramenných podkladů. Přesto se nejedná o dílo suše vědecké. Duchaplné podání spíše citlivě posuzuje historii z hlediska hluboce lidského, než aby bylo primitivně statistické. Humanistické pojetí díla dalo zastkvít se odleskům barev často nečekaných. Vyvrací staré předsudky a polopravdy a vytváří zcela nové. Pan profesor se měl držet středověku, ten má přece jen méně pamětníků. Takto nahromadil jen obrovskou hromadu sraček.

Dodatky 2004:

K Ústí nad L.: Historik Jan Havel, který se případem zabývá už od 80. let, uvádí 40 obětí (nedá se říci „pouze“). „Historik“ Seibt se diví, jak mohla být na konci července 1945 jednotka čs. armády na československém území? Neznámo jak se tam dostala, podsouvá se, že z Ruska přešla Duklu, aby mohla vtrhnout do německého Ústí a tam vraždit nevinné Němce... (2010: Ve skutečnosti čerstvě povolané ročníky záklaďáků vyfasovaly uniformy Svobodovců, což pan historik netuší.) Dojmy, pojmy, omyly, manipulace. Počet nedokumentovaných obětí je střelen od boku - „tři sta nebo desetinásobek“... Tak má vypadat „historická věda“?

Tato Seibtova kniha je sice psána „nenapodobitelně poutavým stylem“, avšak spíše jako literatura, bez jakékoli historické hodnoty. Fejetonisticky cosi pozdvihuje, cosi nezmiňuje. Protože je autor velmi znalý historik, a nikoli štvavý komentátor, pak se sice jedná o působivé, avšak zcela lživé dílo! Nemohu vyjadřovat „slušnost a zdvořilost a úctu k názoru jiného“, pokud se nejedná o názor, ale o zmatečný žvást, jehož hlavním úkolem je skrze nesrozumitelnost propagovat německý (nikoli nacistický, ale ve skutečnosti tvrdě nacionalistický) pohled na naši společnou minulost.

Němci si prý v květnu 1945 "nebyli vědomi žádné zvláštní viny“... Ale to nejsou dodnes! „Jsou i zprávy“ o rozkazu zničit Prahu zápalnými bombami (“celé hnízdo musí hořet“), „jsou zprávy“ o zapálení Staroměstské radnice a bombardování Českého rozhlasu, „jsou zprávy“ o podminování pražských mostů, které měly vyletět do povětří (včetně Karlova mostu), „jsou zprávy“ o plánech na zničení Prahy. „Jsou zprávy“ o vraždách na Zelené lišce, o ženách s uřezanými prsy, o mučení zajatých barikádníků, o popravách civilních rukojmí, o hnaní civilistů před tanky, o střelbě na nemocnice, o ostřelovačích, kteří ze střech ještě 9. 5. 1945 vraždili děti na pískovištích, o celkem třech tisícovkách mrtvých, českých a ruských mrtvých. A nejsou to jen „zprávy“, ale důkazy. O těchto „zprávách“, o německých zločinech, které jen pokračovaly po zločinech předešlých, však pan „historik“ mlčí. Či spíš mlní:

„...zastřelení studentů z listopadu 1939, stovky popravených před atentátem na Heydricha a ty tisíce potom“ - to mají být naše české ztráty. Nějak se nemůžeme dostat k těm 360.000 československých obětí. Židi byli podle Seibta vlastně Němci, takže se nepočítají. Holokaust byl podle jeho výkladu jen druhem národní sebevraždy. Němečtí sebevrazi jsou oběťmi, čeští se nějak nepočítají. Zastřelení esesáčtí vrazi jsou prý oběťmi nemilosrdných komand - jen proto, že to byli Němci, nikoli že stříleli děti ze střech! Něco jiného je však na zvracení: Historik - konstruktér - F. Seibt vytváří „rovnováhu vražd“, aby desetiletí po válce relativizoval naše „společné viny“ - však jsme byli „sice jinak, a přece stejní“...

Nejsem „beze všeho ochoten uznat to, co je nám společné“. Protože společného máme málo, velmi, velmi málo. My byli oběťmi, nikoli německý národ! Smírný úsměv na tváři zvěčnělého čechomila Seibta skrývá pouze věčnou a neoprávněnou ukřivděnost „sudetských“ Němců.

Dopsáno v Praze 12. května 2004, na NP vyšlo den poté. Původní znění vyšlo jako Příloha internetového deníku Neviditelný pes © - Týden od 4. do 11. května 1998

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.