Neděle, den pátý:

Už v noci se hrozně rozpršelo. Prší i ráno a nevypadá to, že jen tak přestane. Tak se celý den jen tak válíme, pijeme pivko, hrajeme karty, studujeme Lonely planet, spíme… k večeru vyrážíme do místní restaurace Las Olas. Na chvíli přestává pršet a my jdeme omytou cestou, z pralesa vedle se valí taková oblaka, že kdybychom nevěděli, že pršelo, tak budeme přesvědčeni, že tam hoří. Je skoro nedýchatelné vlhko. Vlasy mi asi opravdu uschnou až v Praze. V restauraci si dáváme grilované ryby s rýží, fazolemi a pečenými banány… Ty ryby, ty ryby. Jíst ryby v Kostarice a zemřít :)

Dnes neprší, tak si půjčujeme kola a jedeme na Playa Blanca do Národního parku Cahuita. Tato pláž je docela daleko, obhlédli jsme si ji při šnorchlování s Fernandem, ale stojí za to. Celý den se koupeme a ležíme na pláži. Slunce pálí, nebe bez mráčku - užíváme si klid, nekonečné šumění moře. Paráda. Odpoledne, při cestě zpátky si dáváme v místním Coco baru jídlo, já Gambas krevety s jalapeňos a rýží, Dan grilovanou rybu s rýží. Moc, moc dobré. Večer si s Brigitte ještě domlouváme na co nejrychlejším způsobu dopravení se na činný vulkán Arenal ve vnitrozemí.

Úterý, den sedmý:

Ráno vstaneme, nasnídáme se, zabalíme, rozpršelo se a my čekáme na Interbus, což není klasický autobus (tím bychom na Arenal jeli dva dny), ale rychlá "spojka", která staví jen na jednom dalším místě, takže u Arenalu - tedy ve městě La Fortuna, máme být k večeru. Pořád prší. Celý den jedeme, večer se ale dostáváme na místo, zkoušíme se ubytovat na několika místech, nakonec se nám to daří v hezkém hotelu v centru La Fortuny, manželka majitele je Rumunka, ale v Kostarice je už 20 let.

Tvrdí, že mne odněkud zná, prý jsme se už viděly. Já tedy opravdu nevím kde a kdy… jinak je ale moc příjemná a dává nám pěkný prostorný pokoj se skvělou koupelnou. V pokoji je ale jen jeden stropní větrák a v místnosti je, protože máme spoustu věcí mokrých, hrozné vlhko - snad to do rána uschne. Převlékáme se do zbytku suchých věcí a jdeme na večeři. Zabrousíme do vyhlášeného steak house, ale jídlo je průměrné a dost předražené. Víno docela ujde, ještěže tak :) za deště se vracíme na pokoj a doufáme, že zítra bude slunečno.

Abych vysvětlila, proč jsme jeli na Arenal - Arenal je činný vulkán, naposledy vybuchl v roce 1995, kdy vychrlil spoustu lávy, popela a kamení. Nejvíce pohrozil Kostarice v roce 1968, kdy jeho výbuch utrhl kus vedlejšího vulkánu, způsobil obrovskou spoušť, zemřelo hodně lidí, v podstatě zničil městečko La Fortuna, které je 8 km daleko. Byla tehdy kvůli němu vystěhována vesnice pod ním a toto neobydlené údolí zaplaveno. Vzniklo tak obrovské jezero s hydroelektrárnou. Prý doposud, když jedete po jezeře lodí a je klid, tak je v hloubce vidět věž kostela a střechy domů. Nevím, co je na tom pravdy, ale to samotné tvrzení mne vyhrůzilo natolik, že jsem si v jezeru nesmočila ani palec u nohy.

Nicméně jdeme spát a těšíme se na zítřejší zážitky a další, plánovaný přesun do oblasti Monteverde, neboli města Santa Eleny, samého centra mlžného pralesa.

Středa, den osmý:

Budíme se brzy, v pokoji je dusno, venku je dusno, všechny věci jsou stále vlhké, batoh mám zevnitř celý pokrytý rosou. No nic, oblékáme se a jdeme na snídani do místní sody, dávám si jídlo, ale špatně jsem po ránu rozluštila španělštinu a dostávám (na mne tedy) hrozně pálivou směs vajec s fazolemi. Sním kousek a mé vnitřnosti se bouří. Tak raději nic, ujídám Danovi... Dáváme si čerstvý džus a já kávu. Kostarická káva je jedna z nejlepších na světě a rozhodně stojí za to ji ochutnat. Zejména já si ji užívám, jsem kávová. To Dan je čajový.

Vyzvedává nás objednaný džíp s průvodcem, který nás veze na Arenal. Jedeme územím, které je poházené balvany velkými jak domy. Sjíždíme na kamenitou cestu do pralesa a průvodce nám ukazuje opice na stromech, papoušky a vypráví, jak při největším výbuchu v 68 (to byl stejně rušný rok…) Arenal zničil vše v okolí, jak neuvěřitelný masakr to byl. Snadno se tomu při pohledu na majestátné, ale klidné úbočí Arenalu věří, tu sílu a energii cítíte přímo pod nohami.

Vezou nás dál, až po říčku v pralese, od které se jde pěšky. Šlapeme tedy úzkou stezkou nahoru k úbočí Arenalu, pár centimetrů od hlav se nám houpají větve a obklopuje nás neprostupný prales. Průvodce nám vysvětluje vegetaci, ukazuje jedovaté pavouky, ukazuje stopy zvířat. Zhruba po hodině vycházíme z pralesa na světlo, před námi cedule Lávového pole.

Budí to respekt. Vycházíme ještě vzhůru, prohlížíme si lávová pole, vzhlížíme nahoru k Arenalu, ale vidět je jen tak polovina, vršek je zahalen v mracích. Snad se rozfoukají. To je totiž taky reklamní hříčka, všichni vás lákají na jasně viditelný vulkán Arenal a až na místě vám řeknou, že podmínky pro to, vidět ho opravdu celý, jsou jen párkrát do roka. No, když už tam jste, tak tam stejně jedete…co kdyby:)

Po nějakém čase se vracíme zpátky a jdeme si užít do termálních lázní, do kterých proudí prameny přímo z Arenalu. Nic moc jsme nečekali, ale o to jsme překvapenější. Nádherné, vykachlíkované bazény, bazénky, všude tropická vegetace, mix ledové a vařící vody. Hrozně moc si to užíváme, ale stále po očku sledujeme Arenal nad námi, co kdyby… v příští sekundě odhalil svůj vrchol?! Pořád nic.

Každopádně si lebedíme v teploučké vodě, střídáme bazény, v bazénovém baru si dáváme koktejl, nacházíme nové a nové možnosti cachtání, hovění si, opravdu krásný areál.

Pak nastává čas, kdy máme domluven odvoz zpátky do hotýlku, tak se přesunujeme. Dáváme si tam rychlou pizzu a zabalit mokré do mokrého a už na nás čeká džíp, který nás doveze k jezeru Arenal. Chceme se totiž ještě dnes dostat do další destinace, a to do oblasti Monteverde, přesněji do města Santa Elena - ústí mlžného pralesa. Nejrozumnější a nejrychlejší Cesta z La Fortuny tam vede, jak píší v Lonely Planet a i v dalších průvodcích, formou jeep- boat- jeep (tedy autem k jezeru, po jezeru lodí, od jezera autem na místo určení).

Místní to ale vyslovují čip-pot-čip, takže chvíli trvalo, než jsme si rozuměli. Tak sedíme v džípu, pak stojíme u jezera Arenal, přistavena je docela velká loď, cestou lodí se kocháme okolní džunglí, ale po očku se stále díváme na Arenal a ano, nakonec se nad námi smiluje a ukáže se nám celý. FOTO (Arenal se nám na rozloučenou ukázal celý).

Když nás vysadí na druhém břehu a čekáme na druhý čip, pardon džíp (což ale rozumějte nejsou džípy, ale starý totálně otřískaný multivany Huyndai), ten po dost dlouhé chvíli čekání přijíždí. Myslíme, že v Santa Eleně budeme za chvilku, ale jak se mýlíme. Cesty v Kostarice nejsou naše normální cesty, tedy silnice. Jejich průměrná silnice je prašná, úzká cesta plná výmolů, ve kterých si klidně zlomíte nohu. Tak těmito cestami šplháme od jezera Arenal pořád výš a výš, a když už si myslíte, že výš už to nejde, tak zase jedete za zatáčkou do příšernýho kopce a díváte se udiveně dolů z těch srázů a divíte se, že to auto se na té šílenosti, kterou tu nazývají cestou, udrží, na druhou stranu jste tomu moc rádi.

Krávy vám občas koukají do okýnek, káva kýve svými pahýly. Kávové plantáže jsou zcela strmé stráně. Se zemí svírají cca 90% úhel. Nechápu, jak je možné zde něco tak dobrého pěstovat, obdělávat či sklízet. Místním jsem se tedy na nohy nedívala, ale musí mít nějaké přísavky. Nakonec se večer po několika hodinách kolébání, drncání, bouchání a skákání dostáváme do Santa Eleny. Během cesty se zase rozpršelo. Jdeme do nejbližšího ubytování, což je studentská (baťůžkářská) ubytovna a tam jsme rádi za vybetonovaný pokoj s postelí.

Házíme věci na zem a jdeme rovnou na jídlo, necháváme si doporučit restauraci a už jsme tam. Objednáváme si skvělé červené, Dan volí k jídlu hovězí s rýží a já si dávám obrovskou porci špaget se sea food, nahoře trůní krab. Sním celou tu šílenou porci, cpu se mušlemi, až se mi za ušima dělají boule (terro, terro, kdybych tehdy věděla, cos věděl o mořském jedu ty). Po návratu si objednáváme na další den program, kvůli kterému tam vlastně jsme - jedná se o Canopy tour v Selvatura park Monteverde. Noc, kromě neustálého vlhka, probíhá v pohodě.

Čtvrtek, den devátý:

Ráno vstáváme, nacházíme si jiné - pěkné ubytování s verandou. Jmenuje se Colibrí a názvu dostává. Dům je dvoupatrový, je zvláštně včleněn do stráně a je celý porostlý keři s obrovskými květy, ke kterým přilétají kolibříci. Ubytováváme se tedy ve čtyřlůžkovém velikém bytě s koupelnou a terasou a jdeme do místní pekárny na banánový koláč a kafe a čaj.

Sním koláč a začne mi být dost, dost divně. Musím okamžitě na WC, tak utíkám, a strávím tam celý čas do odjezdu na Canopy tour. Je mi hrozně špatně. Kdysi jsem měla salmonelózu, ale tohle se s tím nedá srovnat. Mám vnitřnosti trhající křeče, průjem, celá se třesu, klepou se mi zuby. No nic, Canopy tour byla drahá, na jednoho vyšla na cca 50 dolarů, tak to chci zažít. Nějak to přežiju.

Canopy tour je trasa v pralese, jedná se vlastně o "cestování a létání" v a nad pralesem, dostanete přilbu, školení, jak se karabinami cvakat na lana a nastává cca 10 km okruh. Začínáte na nejvyšším místě, přicvaknete se na ocelové lano a po tomto laně svištíte mlžným pralesem na další zastávku a na další zastávku a na další zastávku. Nejdelší úsek měří 650 m a odehrává se 25 metrů na zemí. Panoramata, která při této cestě vidíte, jsou úchvatná. Vidět mlžný prales z vrchu, z vnitřku, být jeho součástí, je to skvělý zážitek, kdyby mi ho nekazilo vlastní tělo.

Těsně před koncem této tour nastává Tarzanův skok, což znamená tak deset metrů nad zemí můstek, připevní vás na další lano a musíte skočit přímo dolů. Tak dva metry nad zemí vás to lano vybere a vy se tam pár minut houpete jako Tarzan :) Když naši průvodci zjistí, že jsme z ČR (rodná to zem Čecha a Nedvěda a Jágra), tak Dana dokonce nechávají skočit dvakrát. 

Mně se před seskokem udělá tak strašlivě spatně, že si spoluputující američanky myslí, že mne opustila odvaha. Kdyby věděly… pokřtím několikrát prales, Dan hlídá. Pak mne přemluví, že bych to měla skočit, když už tam přece jsme, takový zážitek…. Tak se tedy přemluvím, jdu nahoru a fakt skočím. Opravdu síla.

Pak poslední dvě lana a jsem zpátky odkud jsme vyšli. Jelikož k této Canopy tour patří i další túra - putování po vysutých mostech v pralese, tak odcházejícímu Danovi mávám a sama uléhám ve vestibulu na sedačky. Je zpátky v rekordním čase, nafotil prales, něco mu málem skočilo na hlavu (turistka to nebyla), prý to příšerně chrčelo, tak zbytek kochání urychlil.

Autobus zpátky do Santa Eleny ještě nejede, zase se rozpršelo, a tak jdeme do baru na něco malého. Dávám si dvě vodky s myšlenkou, že když to nevydezinfikuji, tak to aspoň zaspím. Cesta zpátky je utrpení, doma koupel, záchod, záchod, záchod, snažím se pozřít Endiaron-marně, ležíme zbytek dne v posteli, venku je tropický liják, mám hroznou zimnici, vnitřnosti si dělají, co je napadne, Dan leží vedle, objímá a zahřívá mne. Je neuvěřitelný. Večer se mi udělá trochu lépe a Dan si jde koupit kuře k večeři, já u majitelky domečku vydyndám konvičku černého čaje, hrajeme na verandě karty.

Jsem v euforii, že můžu chodit a sedět, tak dám Endiaron a během karet vypiju celou tu litrovou konvičku a sním dokonce banán. Když se rozhodneme, že jdeme spát, tak vstanu, udělám pár kroků, stěží si sundám džíny a pozvracím celou koupelnu. Banáne, čaji a Endiarone, jací jste byli. Tak to uklidíme, zase mám zimnici, snažím se spát.

Ráno musíme vstávat v 5, protože v 6 hodin nám jede autobus dolů do tichomořského přístavu Puntarenas, chceme poslední dny naší kostarické dovolené prožít na jednom místě a už nikam necestovat (cha cháá), tedy se chceme dostat do Montezumy (na poloostrově) a tam zůstat do našeho odjezdu, tam se koupat, slunit a užívat si dovolenkovou pohodu. Vlhkost v pokojích se už dá pomalu krájet, z vlasů mi tu a tam kapou kapky vody, ale možná je to pot.

Předchozí díl najdete zde a další fotky tady