Naše vláda byla vládou USA požádána o umístění trvalé radarové stanice na našem území. O tom, zda máme tomuto požadavku vyhovět, nebo nikoliv, se nyní vede rozsáhlá diskuse. Rád bych uvedl několik důvodů, proč si myslím, že bychom měli našim americkým spojencům vyhovět. Shrnul jsem je do čtyř letopočtů, tj. 1918, 1945, 1989 a 1999. Jsou to letopočty, které velmi úzce souvisí s historií našeho samostatného státu. Jak to souvisí s americkým radarem? To si řekneme úplně na konec.

V roce 1918 se po velkém úsilí Tomáše Masaryka a jeho spolupracovníků podařilo ustavit náš samostatný stát. Klíčovou roli v tom sehrál Masarykův přítel, americký prezident Woodrow Wilson, bez jehož trvání na "právu národů na sebeurčení" by Československo nemohlo nikdy vzniknout. Američané nám tehdy poprvé nezištně pomohli k samostatnosti.

V roce 1945 se po velkém úsilí Edvarda Beneše a jeho spolupracovníků podařilo obnovit Československo. Bylo to především zásluhou spojeneckých mocností USA, Británie a SSSR, které společně porazily Německo ve válce.Velkou část našeho území osvobodila americká armáda. A na rozdíl od SSSR od nás USA nic nepožadovaly, ani uran, ani slepou oddanost, ani poslušnost, ani kopírování jejich politiky. Američané, vedení tehdy prezidentem Rooseveltem, nám již podruhé ve 20. století nezištně pomohli.

V roce 1989 se uskutečnila v Československu sametová revoluce, která skoncovala s komunistickým režimem.To, že se totalitní systém u nás a v dalších státech střední a východní Evropy včetně samotného SSSR zhroutil, bylo přímým důsledkem politiky USA, prosazované prezidentem Ronaldem Reaganem a poté jeho nástupcem Georgem Bushem.To, že se Spojené státy americké postavily sovětské rozpínavosti v celém světě, bylo klíčovým důvodem ztroskotání sovětského komunistického projektu. Svoboda, trh a demokracie se díky tomu obnovily jak u nás, tak také v desítkách dalších států po celém světě. Američané nám svým pevným postojem tedy opět pomohli.

Konečně posledním důležitým datem je rok 1999, kdy Česká republika vstoupila do NATO. Stali jsme se tak součástí velkého vojenského spojenectví svobodných národů, které nyní garantuje závazkem ke kolektivní obraně bezpečnost naši i dalších států v euroatlantickém prostoru. Našeho členství v NATO bylo dosaženo mimo jiné i díky tomu, že nám velmi pomohl tehdejší americký prezident Bill Clinton.

Měli bychom si nyní opět položit otázku, kdo bude v případě války naším hlavním spojencem. Samozřejmě, že si téměř nikdo válku nepřeje, ale války se v dějinách stále opakují. Dosud nebylo a asi nikdy nebude vynalezeno žádné geniální řešení, které vyloučí možnost války. A my jsme malí a zranitelní a ještě v geograficky a politicky složité oblasti. Na koho tedy budeme spoléhat? Samozřejmě na své vlastní síly. To je naše povinnost. Ale na koho dalšího? Na Německo, které nás v letech 1938-1939 napadlo? Nebo na Rusko? Které nám sice pomohlo v roce 1945, ale potom nás okupovalo v roce 1968? Nebo na Evropskou unii, která nemá žádné zbraně? Nebo na OSN, která je schopna udělat maximálně písemnou rezoluci?

Roky 1918, 1945, 1989 a 1999 představují v našich dějinách šťastné okamžiky svobody. A vždy u nich byli Američané. Na to bychom neměli zapomínat. Vždy stáli na stejné straně jako my a nikdy nám, na rozdíl od jiných států, nic zlého neprovedli. Když nás tedy nyní žádají o pomoc, tak bychom jim měli ve vlastním zájmu vyjít vstříc a brát to jako malou, nezištnou a přátelskou pomoc tomu, kdo nám v minulosti několikrát pomohl z pěkné kaše.

Listy ODS, 22.09.2007

člen VR ODS, předseda OS Nymburk a poslanec