Prosazení nepřijatelného pravidla v legislativě může vyvolat i kriminalitu nebo porušování práva – snížit jeho vymahatelnost

Moderní legislativa si od sociálních inženýrů koupila tiket, který sází na favorita jménem prohibice neboli zákaz či omezení. Bez tohoto legálního nástroje se sice právo neobejde, ale otázkou zůstává, co je třeba právem regulovat– oblibu, chutě, radost, smutek, lásku či přátelství nikoli.

Problém nespočívá v existenci tohoto nástroje zákazu či omezení, ale v jeho zneužití nebo nadužití.

Pohled na českou legislativu v uplynulých letech nabízí řadu pozoruhodných próz, které by si dosud mladá Česká republika – vůči vyspělejší Evropě vlastně pořád školačka, která den co den slyší, kolik se toho ještě musí naučit – do svého památníčku nejspíš zapisovat neměla. Například česká vláda schválila vládním nařízením „opatření dobré životní podmínky zvířat.“

Tímto nesmyslem se rozumí několik podopatření – podopatření zvětšení lehacího prostoru v chovu dojnic, podopatření zlepšení stájového prostředí v chovu dojnic, podopatření zajištění přístupu do výběhu pro suchostojné krávy a podopatření zvětšení plochy pro odstavená selata. Je to brilantní kousek, jehož autorství vládu nešlechtí, natož aby ji omlouvalo, ačkoliv se může vykrucovat, že jen „implementuje“ evropské směrnice.

Z legislativní produkce parlamentu, vlády i ministerstev si lze dělat legraci, pokud otevřete Sbírku zákonů a máte dostatečně hroší kůži, aby vám nevadilo, jakého šaška ze sebe dělá stát, nejdokonalejší, byť nedokonalý model organizace moderní společnosti. Na podobné nesmysly by bylo možné zřídit pravidelnou rubriku a pramen by byl natolik nevysychající, že by herci žánru stand-up nemuseli hledat inspiraci nikde jinde.

Cesta ke zhoubě

Právo, nejsložitější, nejnákladnější a nejdůležitější normativní systém, by nemělo být varnou hlouposti a studnicí komediální inspirace. Jeho posláním je – či měla by být – formalizovaná garance materiální esence spravedlnosti. Ironik a sarkasta si může pohrávat s myšlenkou, že právo a spravedlnost nemají nic společného, a cynik o tom může být dokonce opravdu přesvědčen, v čemž ho bohužel současná legislativa svými výplody utvrzuje.

Pokud by však lidstvo rezignovalo na ideu práva jako instrumentária dobré a poctivé správy věcí veřejných a záruky solidního života člověka a občana, bylo by na nejpřímější cestě k vlastní zhoubě. Ne nadarmo již justiniánská Digesta zdůrazňují, že právo je umění uplatňovat dobré a spravedlivé – ius est ars boni et aequi. Smutnou, leč doložitelnou pravdou bohužel je, že českého, a vůbec euratlantického práva je trestuhodně mnoho.

Americký právník Stephen Kinsella se táže na totéž, na co poukazuji řadu let: Existuje-li tolik práva, navíc formulovaného „tajemným a vágním jazykem“, může zároveň platit pravidlo „neznalost zákona neomlouvá“, které pregnantně zapsal Iulius Paulus, římský právník z 2. a 3. století našeho letopočtu? Horší než kinsellovská „tajemnost a vágnost“ právního jazyka je však jeho stupidita.

Otázka bot

Proč suverénní zákonodárce předkládá formou spotřebitelského zákona, tedy jako závazné pravidlo, že „hlavními částmi obuvi jsou součásti nebo dílce používané k výrobě obuvi, které tvoří: za prvé, vrchní část obuvi jako sestava součástí vnější části svršku, která je připevněna k podešvi nebo mezipodešvi; za druhé, stélka a podšívka, které jsou sestavou stélky a podšívky svršku, tvořící vnitřní část obuvi; a za třetí, podešev jako spodní část obuvi, připevněná ke svršku, která je vystavena oděru při používání obuvi“? Jsem snad Baťa? Nebo nějaký místní švec?

Dělá ze mne idiota, když v tomtéž zákoně přidá informaci, že „obuví se rozumí výrobek určený k ochraně nebo pokrytí nohou, který má připevněnou podešev“? Tentýž zákonodárce mě v občanském zákoníku ujišťuje, že „každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat“?

Svéprávný si připadám a rozumem průměrného člověka disponuji. Je tedy nutné, aby mi legislativní aparát, exekutiva a 200 poslanců a 81 senátorů zákonem stanovili, že nosím-li boty, mohu si ošoupat podrážky a okopat špičky? Pak se zhoubné mnohosti práva nelze divit.

Lesní zákon

Vedle tajemnosti, vágnosti a neškodné hlouposti si „moderní“ legislativa od sociálních inženýrů všech zemí, které snad netřeba vyzývat, aby se spojili, protože jim to na rozdíl od předchozích adeptů proletářů jde samo, koupila tiket, jenž sází na favorita jménem prohibice. Tento z latiny pocházející pojem označuje zákaz či omezení. Ať to nazveme jakkoliv, vyjde to víceméně nastejno – omezení je jen „light zákaz“. Bez tohoto nástroje se právo neobejde.

Pokud například lesní zákon obsahuje výčet činností, jež jsou v lese zapovězeny – třeba provádět terénní úpravy, budovat chodníky, stavět oplocení a jiné objekty, kouřit, rozdělávat nebo udržovat otevřené ohně a tábořit mimo vyhrazená místa či znečišťovat les odpady a odpadky –, sotva člověka napadne, že by proti tomu měl protestovat.

Pokud zjistí, že k zákonným zákazům patří též „rušit klid a ticho“, představí si nanejvýš mladou rodinku svátečních houbařů, kde se otec, pyšný a hrdinný ochránce, ztratí v podrostu při vášnivé honbě za prašivkou a uslyší ječící ratolesti, jež podlehnou pocitu, že přišly o tatínka, může se zamyslet, zda skutečně byl porušen zákon, ale nakonec mávne rukou, protože duch právní normy neutrpěl.

Pokud se na louce obklopené ze tří stran lesy koná technopárty, po níž zbudou v trávě použité stříkačky, exkrementy všeho druhu a drnovité oraniště, duch právní normy tím určitě utrpí, ale stejně člověk musí mávnout rukou, neboť tuto akci zajisté posvětil příslušný majitel louky a nejspíš i obecní autorita. Problém nespočívá v existenci legálního nástroje – zákazu či omezení –, ale v jeho zneužití nebo nadužití.

Nevhodný legislativní krok

Představte si rodinu se sedmi syny a dvěma dcerami na přelomu 19. a 20. století, kdy demografické křivky ve vyspělém světě vypadaly úplně jinak než dnes – otec holič, matka švadlena, žádná společenská smetánka. Jeden ze synů se jmenoval Alfons Gabriel a vyhodili ho ze školy poté, co ve 14 letech zbil učitelku. Začal se živit rukama – a poměrně úspěšně, zejména vynikal v práci s nožem.

Paradoxně právě nůž ho také poznamenal na tváři – pořezal ho bratr dívky, na niž si Alfons dovoloval. Jmenoval se Capone a jeho křestní jméno se zkracovalo na Al. Kvůli ráně v obličeji byl znám jako Zjizvená tvář. Zřejmě je to jedna z největších kriminálních celebrit ve světových dějinách. V roce 1919, kdy bylo Caponemu 20 let, přijal Kongres USA Volsteadův zákon a zároveň byl schválen 18. dodatek americké ústavy – 16. ledna 1920 začala v USA prohibice, která trvala téměř do poloviny třicátých let.

Jakákoliv prohibice je krajně nevhodný legislativní krok – ještě žádná neskončila dobře, natož slavně. Prohibice je ideovým koncentrátem, trestí moci a výrazem její arogance. Je to legislativní forma zpravidla absolutního zákazu nebo přinejmenším významného omezení něčeho, co do té doby bylo povoleno nebo alespoň tolerováno. Často se připomínají prohibice uvalené na alkohol, ale jen proto, že jde o téma mimořádně populární a míra přijatelnosti takového zákazu je zejména v euratlantickém regionu založeném na určitých tradicích velmi nízká.

Naopak mnoho prohibitivních opatření se setká s posměchem nebo jsou sice kritizovaná, ale společnost se nakonec podrobí – typická je prohibice uvalená Evropskou unií na běžné žárovky, jež je ekonomicky, technicky i ekologicky přinejmenším pochybná, spíše neodůvodněná, ale všichni zatím krčí rameny. Zatím.

Právní regulace

Tím netvrdím, že by třeba výroba, distribuce a konzumace alkoholu musela nebo měla být bez právní regulace, včetně některých zákazů. V regulaci samé problém netkví, spočívá v prohibitivních postupech, jež porušují pravidla přijatelnosti práva a přiměřenosti právní regulace.

Často říkám, že právem lze úspěšně regulovat pouze společenské vztahy; že neudržitelná je normativní regulace společenských vztahů, které se svou povahou regulaci vymykají; že pokud je regulace nezbytná, nemělo by být použito práva, postačí-li méně formalizované normativní systémy; a není-li možné regulovat jinak než právem, je třeba zvolit úpravu, která vede k cíli, ale co nejméně omezuje subjekty podrobené regulaci.

Právě tyto kriteriální principy jsou prohibicí porušovány. Kritici by mohli namítat, že jde o známý Epimenidův paradox lháře, protože tyto principy fakticky chtějí regulovat regulaci, ale tady nejde o stanovení pravidel, nýbrž pouze o zobecnění dlouhodobé společenské praxe.

Kriminalistický odborník Miloslav Jedlička uvádí, že za jeden rok americké prohibice se vypilo 4,5 miliardy litrů alkoholu, za porušování Volsteadova zákona bylo uvězněno 500 tisíc lidí. A absolutní vrchol – prohibicí prudce narostly těžké otravy metylalkoholem, na následky zemřelo 35 tisíc osob. Když prohibice v roce 1933 neslavně zhasla, bylo v USA třikrát více barů než na jejím začátku. Skončilo období velké prohibice, ale organizovaný zločin a mafiánské struktury, které se v jeho průběhu doslova zprofesionalizovaly a etablovaly, neskončily.

Příběh gangstera Ala Capona je krystalickým příkladem. Zdánlivě všemocným bezpečnostním složkám se nikdy nepodařilo pohnat ho před soud kvůli nejtěžším zločinům, tedy vraždám. Byl mu prokázán daňový dluh ve výši o něco více než 200 tisíc dolarů, který stačil pouze na odsouzení k jedenácti letům vězení a úhradě pokuty a nákladů řízení. Odseděl si osm roků a pak ho v pokročilém stadiu pohlavní nemoci propustili.

Proces přizpůsobování

Všechny náhubkové zákony, stejně jako zákaz prodeje takzvaného nezdravého jídla ve školních bufetech, plošný zákaz kouření, zákaz volného pobíhání psů bez vodítek, alkoholová prohibice, zákaz prodeje o svátcích, zákaz používání vozítek Segway a mnohé jiné, jsou krajně problematické produkty sociálního inženýrství, byť jejich tvůrci mají ty nejlepší úmysly. Představa polobohů, kteří určují, co je veřejné blaho, nikdy u dějin neobstála.

V této souvislosti se často objevují teoretické a filozofující diskuse založené na tvrzení, že právo přirozeně zaostává za společenským vývojem, a musí jej proto „dohánět“. To jsou debaty, které mají racionální základ. Nelze například považovat za vadu práva, je-li dnes ve srovnání se situací před 15 lety nárůst počítačové kriminality v násobcích set procent, protože bychom srovnávali nesrovnatelné.

Vyvíjejí-li se možnosti dálkové komunikace, vyvolává to i negativní projevy ve společnosti. Právo se tomu musí přizpůsobovat a otázka zní jen tak, zda se tento proces legislativní inovace odehrává dost rychle. Oproti tomu dnes například ve statistikách nevykazujeme nedovolené souboje za jitřního úsvitu před branami města, ačkoliv to před dvěma sty lety byla citlivá otázka speciálního druhu kriminality – a též cti.

Problém souladu

Objevuje se řada případů porušování pravidel sociálního zabezpečení, ale to neznamená, že by se v tomto ohledu právo zhoršilo, nýbrž jde o výsledek skutečnosti, že se v uplynulých necelých dvou stoletích právo sociálního zabezpečení v podstatě od nuly zformovalo a zasahuje dnes velkou část společnosti.

Naopak neřešíme problém neplnění povinností souvisejících se státním náboženstvím, protože uplatňujeme důsledné oddělení státu a církve a žádné státní náboženství neexistuje. Zároveň však si trochu začínáme uvědomovat, že do Evropy proudí statisíce lidí, kteří si s sebou nesou zcela opačnou ideu.

Problém souladu práva s vývojem společenských vztahů je ale mnohem složitější. Akademik Viktor Knapp přirovnal pokusy pozorovat právo izolovaně, bez přihlédnutí k okolnostem společenského vývoje, k počínání biologa, který by se zadíval do mikroskopu a ve vědeckém vytržení zapomněl, že existuje i svět vně sklíčka, pod nímž se prohánějí buňky.

Nepřipomíná to třeba svět teoretické ekonomie, jenž svými laboratorními propočty předpověděl leccos, ale nejkomplikovanější hospodářské a finanční krize, o nichž ekonomové neměli zdání, se mezitím odehrály na ulici pod laboratořemi?

Mírový nástroj

Zásadní krize práva s nedozírnými následky je za dveřmi, ale právníci stojí na mostě a jako pověstný pražský exprimátor před potopou říkají, že situace je nadmíru vynikající. Potíží, což je jen eufemismus, přitom čeká mnoho. Patří k nim i dvě, jichž bychom si měli přinejmenším všimnout, protože letí-li přívalová vlna teprve vltavskou kaskádou, pod našimi dveřmi už je pořádně mokro.

Za prvé, je nutné otevřít tematickou debatu a vrátit se k otázce, co právem regulovat. Je to problém středoškoláků, kteří se cpou hamburgery? Moje generace se stejně cpala obloženými chlebíčky, českou kulinářskou raritou. Nevzpomínám si na žádný chlebíčkový zákon a určitě jsme se bez něj obešli. Gymnazista s chutí na hamburger si – neuspokojen vegetariánskou nabídkou školního bufetu – skočí o přestávce do lahůdkářství.

Zakážeme prodej nezdravých jídel v okruhu půl kilometru od školy? Nebyla by lepší pořádná osvěta? Ale co vlastně osvěcujeme? Milovníci tuků přece nejsou žádná kasta hlupáků. Vědí, že nejsou nejzdravější – přinejmenším do okamžiku, než lékařská věda prokáže zase opak. Nekonzumují je proto, aby zlobili, nýbrž proto, že je milují. A obliba, chutě, radost, smutek, ale i láska či přátelství se právem regulovat nedají.

Za druhé, je třeba přijmout, že právo je nástrojem mírovým. Není výsostnější funkce práva než zajišťovat harmonii a ochranu společenských vztahů, což předpokládá co nejvyšší míru identifikace společnosti s tímto normativním systémem. Toho ale nelze dosíci prohibitivním zákonodárstvím. Bohužel se chováme jako Pompejané. Nad sopkou se zdvíhá oblak páry a plynů a my jej pozorujeme, jako by šlo o divadelní představení.

Například problém veřejných zakázek. Systém jejich právní regulace, neustále celoevropsky „zdokonalovaný“, což se projevuje i opakovanými novelizacemi tuzemského zákona, je ukázkou platnosti parkinsonovských a murphyovských postulátů, z nichž vyplývá, jak často je každá změna jen změnou k horšímu.

Ve skutečnosti jsme veřejné zakázky natolik přeregulovali, že si nezadají s kladivem na čarodějnice. A tato právní úprava je jedním z nejvýznamnějších hnacích motorů organizovaného zločinu a korupce. Ví se to, ale nemáme to říkat nahlas.

Přirozená autorita

Lavičky pa tří k mým oblíbeným tématům. K čemu jsou tisíce těchto senzačních parkových zrůdiček, zaplacených z evropských peněz? Budete-li hledat dotaci na vydání knihy básní, již by si snad na té lavičce alespoň milenci pročítali, zpláčete. (Sedávají-li ještě na lavičkách a měla-li jejich zanedbatelná část poezii kdy v ruce.) Když jsem se o to kdysi jako nakladatel zajímal – nešlo o knihu básní, nýbrž o odborných právních problémech ve zdravotnictví –, řekl mi nějaký úředník: „Knihu? To nejde. Ale mohl byste požádat o dotaci na akvapark.“

Nepřu se, zda je důležitější pro lidstvo lavička, báseň, či vodní tobogan. Jen mi vrtá hlavou, proč moudrý starosta, radní a zastupitelé, zvolení ještě moudřejšími voliči, nemohou podle svého rozumu a běžných pravidel uzavřít smlouvu na výstavbu místního vodovodu. Vždyť jsou nejen místními politiky v roli táborových řečníků a kladečů věnců, ale především správci a hospodáři své obce. Udělají to rozumně, a když rozum ztratí, postihněme je opět podle běžných pravidel. Proč na to mít speciální soubor práva?

Oprávněně si stěžujeme, že právo není dostatečně respektované. To je ovšem dáno kritérii, jež lze poměrně snadno posoudit – jako míru vymahatelnosti práva ve formálním a materiálním smyslu.

Míra vymahatelnosti je spojena se třemi základními aspekty – s kvalitou právního řádu (formální aspekt, přičemž formálnost a formalismus jsou dvě rozdílné věci), se schopností veřejné moci, právnictva a dalších institucionalizovaných nebo neformálních faktorů zprostředkovat právo v objektivním smyslu veřejnosti (zprostředkováním je nutno rozumět jak objasňování, vysvětlování, tedy právní osvětu, tak interpretaci a aplikaci práva) a s obecnou přijatelností práva, jež je klíčovým faktorem materiálním.

Conditio sine qua non vymahatelnosti práva je jeho přirozená autorita ve společnosti. Zdá se, že současný stav potvrzuje ciceronskou zásadu právní kultury summum ius summa iniuria nebo volně česky – je-li něčeho moc, v tomto případě pravidel, je toho příliš. Může být, že takový přístup k právu z nás nakonec udělá jen směšné epizodní postavičky v plnokrevném dějinném dramatu lidstva.

Ceny Stelly

Soudkyně Markéta Čermínová zveřejnila v časopise Soudce krátký článek Ceny Stelly, což je jméno Američanky Stelly Liebeckové, jež na sebe v taxíku vylila kávu koupenou v automatu. Káva byla horká, paní Stella trochu nešikovná a taxikář měl možná olšovou nohu, takže když se vůz rozjel, drclo to a zákaznice se opařila. Za to žalovala společnost provozující automaty. Byla úspěšná, což se bohužel nestává jen v USA, které jsou v tomto směru ukazatelem světové cesty k rozumu, a dostala vysoké odškodné.

Čermínová popisuje výsledky jednoho ročníku ankety nesoucí toto jméno, v níž se hodnotí nejpitomější rozsudky amerických soudů. Do top ten se dostali třeba tito výtečníci: „Filadelfská restaurace musela zaplatit panu Amberu Carsonovi z Lancasteru, Pensylvánie, náhradu 113 500 dolarů poté, co v podniku uklouzl na rozlité limonádě a zlomil si kostrč. Limonáda se na podlahu dostala několik vteřin před popsaným incidentem, kdy ji pan Carson chrstl do obličeje příteli během poněkud ostřejší výměny názorů.“

„Kara Waltonová z Claymontu, Delaware, vysoudila na nočním klubu v sousedním městě náhradu za to, že při vylézání z okna záchodu spadla na zem a vyrazila si přední dva zuby. Stalo se to, protože se pokoušela utéct bez zaplacení poplatku 3,50 dolaru. Získala náhradu 12 tisíc dolarů a náklady na zubaře.“

„Vítězem se stal pan Merv Grazinski z Oklahomy, který si koupil nový obytný vůz Winnebago. Při cestě domů z fotbalového zápasu vjel na dálnici, nastavil automat na 130 km/hod., přelezl ze sedadla řidiče do obytné části a vařil si kávu. Nebylo divu, že vůz opustil dálnici, havaroval a převrátil se. Pan Grazinski se tudíž soudil s výrobcem, že v návodu k obsluze vozidla nebylo výslovně uvedeno, že toto se nesmí. Porota mu přiřkla náhradu 1 750 000 dolarů plus nové Winnebago Motor Home. Výrobce pak skutečně v tomto smyslu upravil návod k ovládání vozidla pro případ, že by se na světě vyskytl ještě další úplný blbec a naneštěstí si opět koupil jejich vůz.“

Nevyvolávat zločin

Dobrých komedií není mnoho a nikdy jich není dost. Život přináší vedle příběhů veselejších i tragické, většinou je však všední a často trochu bolí, neboť vyžaduje i práci, námahu, péči, přináší starosti. S tím se musí vyrovnat i právo. Jediným právním lékem na bolest je odstranit deformaci prostředí. Největší společenská bolest – zločin – je věčná, stará jako lidstvo a stát a právo s ní vždy v historii bojovaly, ale úspěch mohly mít, jen když právo zločin v té či oné formě nevyvolávalo.

Když stanovíte pravidlo, že se po silnici jezdí vpravo, drtivá většina účastníků silničního provozu se tomu přizpůsobí a zůstane jen hrstka excesů. Když zakážete pod hrozbou drakonických trestů svíčkovou s knedlíkem a pivo, můžete se spolehnout, že se rychle vrátí na první místo v oblíbenosti jídel české kuchyně, i kdyby se knedlíky měly pašovat přes Vltavu. První pravidlo je totiž přiměřeně rozumné, druhé naprosto nerozumné. První je přijatelné, druhé zcela nepřijatelné.

Prosadíte-li v legislativě nepřijatelné pravidlo, generujete – podle situace – revoluci, vzpouru, kriminalitu nebo přinejmenším porušování práva, snižujete jeho vymahatelnost. Nakonec politika dospěje k závěru, že takový stav je neúnosný, a nepřijatelné pravidlo zruší. Jen to někdy dlouho trvá, třeba desetiletí či staletí.

Autor, právník, je zakladatelem projektu Pražský právnický podzim

LN, 4.6.2016