V této chvíli není zcela jisté, jaké zájmy a kterých mocenských skupin byly zasaženy natolik, že bylo nutné vyvolat „kauzu Drobil“, aby vláda musela čelit existenciálním starostem a přestala se starat o rejdy různých „kmotrů“. Mluví se v této souvislosti o zápasu o zakázku na výstavbu údajně předražené pražské čističky odpadních vod, o zájmu ODS o přečerpání státních peněz na své účty (chybí popis funkčního mechanismu převodu), o chuti některých bank na depozita volných prostředků Státního fondu životního prostředí (nic zločinného) a s tím souvisejícím očekáváním zajímavých provizí pro zprostředkovatele či úplatků pro snaživé státní úředníky. Zjevná je snaha ministra vnitra Radka Johna a policejního prezidenta Oldřicha Martinů využít kauzy k získání převahy jednoho nad druhým v přetahované o budoucnost šéfa policie.

Docela dobře je také možné, že jsme svědky výsledku podvratné akce opozice, která v Pavlu Drobilovi a jeho spolupracovnících našla Achillovu patu vlády a využila ji jen proto, aby o sobě dala řádně slyšet.

Nemůžeme dokonce ani vyloučit, že nejde o nic více než o výsledek diletantismu a naivity Libora Michálka, který neuměl účelně naložit s nabytým podezřením, zahrál si na soukromé očko a nezávisle na jakýchkoli souvislostech zanesl výsledky svých zjištění nejdříve „investigativcům“ z MF Dnes a iDnes a až po nich policii. Ať byly jeho úmysly jakkoli čisté, téměř spolehlivě zmařil prověření podezření policií: pachatelé, varovaní mediálním humbukem, zastaví činnost a zničí důkazy. Přitom domnělé důkazy, jež získal, obstaral nezákonným způsobem, takže ani nemohou být použity v trestním řízení. Neúčelnost jeho jednání zvýrazňuje skutečnost, že žádný z nečistých kousků, ke kterým ho měli navádět pánové Martin Knetig a snad i Dušan Fibingr, se nedal provést bez jeho podpisu. Sehrál roli, jež připomíná rytíře dona Quijota de la Mancha.

Zatímco o pozadí trapasu se můžeme pouze dohadovat, bezprostřední příjemce profitu je jasný: noviny s monopolem na informace, který jim určitě zvýšil čtenost. „Investigativci“ z MF Dnes a iDnes jsou v tomto ohledu mimořádně šikovní: připomeňme si, že krátce před Liborem Michálkem k nim zamířil William Cabaniss a vypukl skandál kolem Martina Bartáka. Nakonec i prospěch listu musíme teoreticky zahrnout do okruhu možných motivů vyvolání „kauzy Drobil“.

S politováním zjišťuji, že snad žádný z aktérů trapného divadla, v které se „kauza Drobil“ rychle proměnila, nebyl na výši situace. Zdánlivě slušně si vedl Pavel Drobil. Poslal Libora Michálka na policii. Zcela správně rozhodl, že utajované pořizování zvukových záznamů o rozhovorech se spolupracovníky je nemravnost a možná i trestný čin, že lidé, kteří se k sobě takto chovají a podávají na sebe navzájem trestní oznámení, spolu nemohou pracovat: vyhnal všechny tři. Na jeho obrazu je ale ošklivá skvrna: jeho vyjednávání s Liborem Michálkem o zničení zvukových záznamů výměnou za náměstkovskou funkci je neomluvitelná hanebnost. Ke cti mu naproti tomu slouží okamžitá rezignace, počin v prostředí pokleslé absurdistánské politické kultury nesmírně vzácný.

Petr Nečas věc sice hrubě podcenil, ale není správné ho za to rovnou ukřižovat. Takové bláznivé taškařice jsou velmi vzácné, takže se na jejich zvládnutí nelze připravit zkušeností. A sotva lze na jejich zdánlivě nevinném začátku odhadnout, v co se mohou zvrhnout. Premiér se zcela správně hájí, že není ze zákona místem pro přijímání trestních oznámení, a že dal pokyn Pavlu Drobilovi, aby věc vyřídil. Je pozdě mu vyčítat, že se nezajímal, jak podřízený ministr s pokynem naložil.

Jeho slabinou je zjevně důvěřivost. Neprojevuje ji ostatně jen vůči Pavlu Drobilovi. Ministrů s časovanými minami z minulosti má kolem sebe více. Důslednost jeho ostražitosti vůči jejich možné korumpovatelnosti zpochybňuje způsob, jímž se pokouší zahladit nejvýznamnější výron politické korupce v orgánech činných v trestním řízení, spáchaný v režii ODS v minulosti: tzv. „kauzu Čunek“. Více než půlroční odvolávání Renaty Vesecké v situaci, kdy jí nebyla prokázána vina právně účinným způsobem, s utajením důvodů odvolání před veřejností, a pověření funkcí „popravčího“ jejího spolupachatele Jiřího Pospíšila nesvědčí o upřímnosti přístupu k potírání korupce. Je ale svědectvím o slepé důvěřivosti k ministrovi spravedlnosti, v které následuje svého předchůdce. Ten již ale mezitím změnil názor.

Nikdo nepochybuje o tom, že Radek John je ve způsobu výkonu funkce ministra vnitra poplatný své minulosti novináře. Tvrdím dokonce, že to není jen špatné, protože to může být užitečné při bourání různých nezdravých stereotypů v řízení ministerstva a policie. V tomto případě se mu to nevyplatilo: do úlohy poradce soukromého očka se neměl nechat zatáhnout.

Policejní prezident se v této hře projevil jako tonoucí zoufalec, který se i špinavého stébla chytá. Jeho návštěva premiéra za zády nadřízeného ministra je nedůstojný pokus o záchranu postavení.

Viditelná, průkazná selhání aktérů reje diletantů, řečeného „kauza Drobil“, jsou s výjimkou Michálkovy hry na soukromé očko a výpravy policejního prezidenta k premiérovi vesměs malicherná. Pokud vezmou účastníci rozum do hrsti, situace se rychle uklidní a důvěryhodnost vlády neutrpí.

Na pováženou je v tuto chvíli pouze zcela neočekávané chování strany Věci veřejné. Předsedkyně jejího poslaneckého klubu Kristýna Kočí se stala vystoupením v „Otázkách Václava Moravce“ dne 19. prosince 2010 skutečnou hvězdou reje diletantů. Zastínila i pověstný „výbuch“ s biomasou Kateřiny Jau Jau v pořadu Jana Krause „Uvolněte se, prosím“.

Neznalost cizího slova není ničím proti náznaku ochoty potopit kvůli malichernosti vládu, jejíž někteří ministři se možná ještě ani nestačili řádně zapracovat. Je škoda, že horkokrevná dáma nezvěstovala národu, jaké řešení má připravené pro případ, že vláda skutečně padne. Má-li představu, že v menšinové vládě koalice ČSSD a Věcí veřejných, podporované tiše komunisty, by se jejím stranickým kolegům vedlo při potírání korupce lépe než ve společenství s ODS a TOP 09, nejspíš se hrubě mýlí. Moc „kmotrů“ uvnitř ČSSD není o nic menší než jejich protějšků v ODS, s nimiž si ostatně navzájem oči nevyškrábou. Samozřejmě, strana Věci veřejné může přejít do opozice a případ od případu podporovat vládu jakékoli z možných koalic, které by tu současnou nahradily. V tom případě by ovšem rozbití vlády bylo také nepřehlédnutelným projevem neúcty k dosud odvedené práci ministrů její strany, jejichž výkon rozhodně není zanedbatelný.

Úterní hlasování v Poslanecké sněmovně ukáže, zda Kristýna Kočí mluvila jen za sebe, či za celý poslanecký klub. Doufám, že kromě ní žádný další poslanec strany Věci veřejné neodepře vládě svůj hlas, ani neopustí sál.