Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996POLITIKA: Pravá tvář Strany zelených (3)
Matěj Stropnický tak kritizuje postupné uvolnění regulace nájemného slovy: "Teď v létě došlo k ohlášení deregulace nájemného o čtyřicet procent, slabší vrstvy se sice budou muset vystěhovat, ale to je zelené, mohou jít bydlet do přírody a pak, v centrech měst přece potřebujeme několik tisíc volných bytů, kdyby se vrátil Kožený nebo Krejčíř." Není možné si nevšimnout odporně socialistické rétoriky, která jako by vypadla ze slovníku Jiřího Paroubka nebo Davida Ratha, a která pokládá každého majitele bytu za zloděje, vydřiducha a podvodníka, který si svůj zisk nezaslouží, protože sleduje svůj sobecký zájem namísto zájmu chudých a potřebných.
Podobně Stropnický odmítá deregulaci školství a placení školného - i když naříká zbytečně, protože současná vláda nic takového nechystá. V on-line rozhovoru na serveru Lidovky.cz prohlásil, že hlavním důvodem jeho odmítavého postoje k placení školného je skutečnost, že jestliže musí student "během studia nutno brát ohled na následný zisk při zaměstnání, dochází příliš brzo k hodnotové deformaci studentů vedoucí k autocenzuře při volbě oboru: je nutno vybrat takový obor, který se zaplatí." Vyjadřuje obavu, že toto "není cesta k vyšší vzdělanosti, pouze k vyššímu koeficientu bohatství."
Nesouhlas se školným patří zásadně k ideologické výbavě každého správného socialisty. Stropnický svým výrokem ukazuje kromě svého socialistického smýšlení ještě hlubší ideologické předpoklady. Výběr atraktivního studijního oboru podle toho, zda po jeho absolvování bude student dosahovat vyšších výdělků, je podle Stropnického znakem hodnotové deformace. Podle čeho by se měl uchazeč rozhodovat, když kritérium vybrané podle vlastních preferencí je něčím zavrženíhodným?
Jako každý socialista tak Stropnický odmítá soukromý, individuální sebezájem a implicitně vyzdvihuje "vyšší" cíle - službu pro společnost. Vzdělání nemá být podle něj prostředkem k dosahování vlastního blahobytu, ale prostředkem cílevědomého zvyšování blaha společnosti. Jestliže by si studenti volili studijní obory podle toho, zda po jeho zdárném absolvování získají lukrativní pracovní místo, kdo by studoval obory, které mají své odbytiště především ve veřejné a neziskové sféře, kdo by pracoval pro společnost? Místo zaměstnání ve státním nebo neziskovém sektoru by daleko víc absolventů hledalo uplatnění v soukromé sféře, aby co nejdříve splatili své školné, s čímž socialisté nemohou souhlasit: sobecký zájem o vlastní blahobyt je podle nich opovrženíhodný, zatímco služba společnosti je morálním ideálem. Zcela v souladu se sociálním právem na vzdělání má mít student nárok na to, aby mu bylo jeho studium uhrazeno daňovými poplatníky podle jeho libosti, aniž by na něm spočívala odpovědnost, že tato investice bude někdy návratná.
"Kvalita vzdělání kolísá,", píše Stropnický. S tím je možné souhlasit - on sám je toho jasně viditelným důkazem. Stejně jako tisíce jemu podobných socialistů odkojených filozofickými a sociálně vědeckými fakultami po celém světě, kteří vesměs tvoří členskou základnu levicových stran a hnutí a snaží se, coby sociální inženýři, byrokraté a komentátoři a kulturní autority ovlivňovat společnost směrem k větší nesvobodě. Jako absolvent fakulty sociálních věd, kam výklad základních ekonomických principů nepatří, není Stropnický schopen pochopit, že cena vzdělání na svobodném trhu by udávala jeho kvalitu i pozdější možnost uplatnění, a přinášela by maximální efektivitu, narozdíl od dnešního stavu, kdy je vzdělání "zdarma". (Pokračování zítra)