9.12.2016 | Svátek má Vratislav






POLITIKA: Pospíšilovo drzé čelo

1.8.2014

Lidová moudrost říká, že „drzé čelo je lepší než poplužní dvůr“. Důkaz pravdivosti se nachází na 11. straně Lidových novin ze dne 30. července 2014, z větší části pokryté článkem „(Ne)činnost ministryně Válkové“ politizujícího bývalého advokátního koncipienta Jiřího Pospíšila.

Šéfredaktor Ištvan Leko přijetím článku ke zveřejnění patrně neúmyslně ukázal Švejkoland jako nesmírně veselou zemi, žijící nekonečným řetězem švejkovin, takže člověk se smyslem pro absurdní humor se může nepřetržitě smát od rána do večera, den co den, ovšem smíchem smíchaným se žlučí a slzami. Jednou z nich je sama skutečnost, že Andrej Babiš si koupil dva velké bulvární deníky, které jej za jeho peníze nepodporují, ale naopak se střídají v zasazování podpásovek jeho nominantce, ministryni spravedlnosti Heleně Válkové. Před pár dny ji skandalizovala Mladá fronta Dnes, nyní převzaly štafetu napadání Lidové noviny.

Jiří Pospíšil perlí v článku švejkovinami. Jako bývalý ministr spravedlnosti se pustil do hodnocení šestiměsíčního působení Heleny Válkové v úřadě. Vyjádřil zklamání nad nedostatečností jejího výkonu a prohlašuje, že během prvních měsíců se ukázalo, že nemá manažerské schopnosti. Z jeho úst to ovšem zní jako drzý vtip: žádný z bývalých patnácti polistopadových ministrů spravedlnosti nebyl vyhozen tak potupným způsobem z funkce jako právě Jiří Pospíšil, a to se zdůvodněním, že manažersky nezvládá resort. Vyhazov pro nezpůsobilost opravňuje k „mistrování“ právě jen ve Švejkolandu. Se srovnatelnou drzostí ji nenapadl žádný z předchůdců, kteří ukončili působení přirozeným způsobem.

Dodejme, že na Petru Nečasovi lpí podezření, že pravé důvody odvolání Jiřího Pospíšila před veřejností utajil. Kdyby promluvil, komičnost exministrovy pózy nadřazeného „mistra“ by možná vynikla ještě více.

Důkazem nedostatku manažerských schopností má být podle Jiřího Pospíšila ztroskotání součinnosti Heleny Válkové s Hanou Marvanovou. Rovněž znám osobně jeho oblíbenkyni a také si jí vážím. Ale určitě mám bezprostřednější poznatky o zmíněném rozkolu než pan exministr. Proto si troufám tvrdit, že vidí úlohu Hany Marvanové pod jednostranným úhlem jejího nesporného úspěchu při likvidaci bývalého vrchního státního zástupce Vlastimila Rampuly. Nepochybně, Hana Marvanová je skvělá advokátka a její vliv na legislativní činnost vlády by byl prospěšný. Do role „druhých houslí“ na ministerstvu se ale nedokázala vtěsnat a snažila se v některých věcech ve výlučné pravomoci paní ministryně vnucovat jí svou představu řešení, aniž by mohla na sebe přenést odpovědnost za rozhodnutí. Sama ministryní být nechtěla, ale přišla na ministerstvo se záměrem Heleně Válkové pomoci. Nechybělo mnoho a vyvolala její pád. Žádný z prvních náměstků, kteří se na ministerstvu před ní vystřídali za posledních deset let, „nemydlil schody“ svému ministrovi.

Pospíšilova zmínka o Haně Marvanové má navíc přídech švejkoviny, protože jí upozornil na jeden ze svých největších nezdarů: ztroskotání pokusů o vyhazování vedoucích státních zástupců, kteří se mu znelíbili. Až na zmíněného Vlastimila Rampulu šlo o odpůrce protiprávní manipulace státních zástupců s trestním řízením proti bývalému místopředsedovi vlády Jiřímu Čunkovi. Jiří Pospíšil jako capo di tutti capi zainteresovaných, kteří se na akci podíleli, ji zaštítil a vedoucí státní zástupce, kterým se nelíbila, odvolal z funkcí. Jeho rozhodnutí ale neobstálo před soudem a po dvou letech mu nezbylo než všechny znova jmenovat. Ministerstvo (tedy daňoví poplatníci) jim pak za jeho pochybení muselo vyplatit několik milionů korun odškodného, na nichž se samozřejmě nemusel podílet. Protože má páteř a zásady z gumy, nakonec nechal odvolat nejvyšší státní zástupkyni Renatu Veseckou, svou spoluvinici z doby, kdy její odpůrce vyhazoval.

Pokus o likvidaci Vlastimila Rampuly by možná také skončil špatně, kdyby Jiří Pospíšil nenajal na zastupování ministerstva Hanu Marvanovou. Je to pěkná švejkovina a vizitka úrovně personálního řízení ministerstva: dům plný vysokoškolsky vzdělaných právníků, ale před soudem jej musela zastupovat externí advokátka.

Ještě zábavnější je Pospíšilova nelibost nad odvoláním Pavla Šterna. Naznačuje, že Helena Válková snad měla mravní povinnost snést vedle sebe udavače, denně jej potkávat na chodbách, projednávat s ním věci. Nejspíš považuje za samozřejmé, že se pracovní problémy neřeší na poradách vedení úřadu, ale přes policii a nepřátelsky naladěný bulvár. Poklesek Pavla Šterna mu nepřipadá nepřijatelný, protože by ho asi byl sám schopen. Svědčí o tom jeho neúspěšný pokus o vyvolání trestního stíhání bývalé ministryně Daniely Kovářové, který ztroskotal na rozumnosti policistů a státních zástupců.

Odbočím do vážnějšího tónu: odchody významných vedoucích pracovníků nejsou výsadou pouze ministerstva spravedlnosti. V případě ostatních úřadů (viz např. ministerstvo vnitra, ŘSD, protikorupční policie) procházejí bez velkého rámusu. Ostatně při personální vyprázdněnosti „tradičních“ stran a nepřipravenosti nových stran a hnutí na vládnutí to je předvídatelný úkaz. Co u jiných ministrů prochází, v případě Heleny Válkové se považuje za neodpustitelný hřích. Není bez zajímavosti, že podobné potíže měla i Daniela Kovářová, které rovněž Jiří Pospíšil „pomáhal“ jak mohl.

Jako laikovi se mi stejně jako Jiřímu Pospíšilovi jeví jako povážlivý úmysl ministerstva uskutečnit již v letošním roce dílčí novelizaci nového občanského zákona. Nicméně jeho rozhořčení mi přesto připadá švejkovské. Vždyť sám byl ochoten novelizovat sotva přijatý nový trestní zákoník ještě před nabytím jeho účinnosti. Mimoto se spoléhá na krátkou paměť národa. Před přijetím nového občanského zákona přece probíhala v odborných kruzích velmi intenzivní debata, v které se ozývala spousta námitek a upozornění na mezery a chyby v zákoně. Není jisté, že se všechny napadené problémy podařilo vyřešit před závěrem hlasování o přijetí zákona v Poslanecké sněmovně. V žádném případě není na místě tvrdit, že podstatná část odborné veřejnosti byla s konečnou podobou zákona srozuměna. Pro Jiřího Pospíšila bylo tehdy nejdůležitější zákon protlačit sněmovnou bez ohledu na to, že možná obsahuje menší nebo větší vady: po přijetí bude na jejich nápravu dost času. Využil proto své obratnosti politického manipulátora a mohl si „udělat čárku“: zákon prošel i se zbylými chybami a Pospíšilova sláva se v tu chvíli dotkla hvězd. Kdyby byl při přípravě zákona důslednější, možná by za jeho mandátu neprošel a sláva by mu utekla před nosem. To ovšem nemohl dopustit, protože osobní popularita mu byla nade vše.Uživatelům zákona teď nezbývá než se s drobnými nedodělky nějak vypořádat. Čili napravuje se, co pan exministr uspěchal.

Humorná je jeho starost o odbornou způsobilost pracovní skupiny, která na ministerstvu pracuje na přípravě novely a prý se převážně skládá ze studentů právnické fakulty. Nevím, zda má správnou informaci, ale i kdyby: sám se stal poslancem ve stejném roce, v němž získal titul JUDr., a již o čtyři roky později, ve věku 31 let, se stal ministrem. Přiměřeně rozdílům v náročnosti úkolů se mi zdají vybraní studenti práv odborně způsobilejší k plnění nenáročných dílčích úkolů při přípravě novelizace zákona, než byl Jiří Pospíšil k zvládnutí funkce ministra v době, kdy se jí ujal.

Zmíněnou úvahou se pan exministr dotkl významu odborné kvalifikace, ke které bych přidal životní a profesní zkušenost a lidskou vyzrálost jako ukazatele hodnoty osobnosti. Sebejistota, s kterou se Jiří Pospíšil pustil do „mistrování“ paní ministryně, která ho ve všech zmíněných ukazatelích výrazně převyšuje, je rovněž švejkolandsky zábavná.

Nicméně přece jen se s Jiřím Pospíšilem v něčem shodnu, a to ve starosti o osud zákona o státním zastupitelství, kterému opakované změny ministrů skutečně neprospívají. Problémy vidím ovšem úplně jinde než on. Neschvaluji jeho švejkovské zaujetí pro takové vymezení pravomocí jednotlivých článků soustavy, v kterém nakonec nikdo za nic neodpovídá a každý si může dělat, co chce. Chápu, že se mu líbilo, když veřejnost a Unie státních zástupců běsnily kvůli manipulaci s trestním řízením proti Jiřímu Čunkovi, ale jeho se to jakoby netýkalo: mohl se tvářit jako neutrální pozorovatel, nemusel nikoho volat k odpovědnosti a ani sám se nemusel zodpovídat. Jenže právě tímto nastavením pravidel řízení se otevírá cesta k zneužívání pravomocí. Podřízení nejvyššího státního zástupce ministrovi spravedlnosti v zákonem vytýčených mezích není nemravnost, ale běžná evropská úprava. Je příznačné, že mantru o potřebě upevnění nezávislosti státních zástupců převzal od Renáty Vesecké, která ji začala odříkávat, když jí v souvislosti se skandální „kauzou Čunek“ začal hrozit vyhazov a možná i něco horšího. Kdyby měl Jiří Pospíšil vysvětlit, z čeho pramení jeho obava, že v případě posílení pravomoci ministra spravedlnosti by se mohli státní zástupci začít bát vyšetřovat kauzy, které se dotýkají politiků, měl by s tím potíže, protože nemá vlastní praktické poznatky o tom, jak státní zastupitelství funguje. Ostatně stav, před kterým varuje, by mu mohl vyhovovat, protože by byl příznivý pro zachování platnosti „Pospíšilovy doktríny“, podle které politik nesmí být trestně stíhán za rozhodnutí, která učinil v souladu se svou ústavní pravomocí, neb to jsou rozhodnutí politická (pravil jako poučený svědek před soudem). Měl by jistotu, že se skutečně už nikdy nikomu nepodaří volat jej k odpovědnosti za zakoupení budovy církevního semináře ve Vidnavě, kvůli němuž byli vykonavatelé jeho vůle donedávna trestně stíháni (měli smůlu, na rozdíl od svého nadřízeného nebyli politici…).

Prostor článku neumožnil Jiřímu Pospíšilovi rozvinout obraz své osobnosti v plné šíři. Je to škoda, protože patří k nejosobitějším představitelům švejkolandské „věrchušky“. Jím „mistrovaná“ Helena Válková je vedle něj s celou svou vzdělaností a zkušenostmi profesorky trestního práva a osvědčené manažerky v podnikové sféře nenápadná Popelka, hledící si jen své práce.

Je jedním z lehkoživků, kteří přesedli do nejvyšších pater politiky takřka ze školních škamen a bez odborné vyspělosti a pracovních a lidských zkušeností se jali řídit naše životy. Nedopatřením osudu se stal nejdéle působícím polistopadovým ministrem spravedlnosti. Stopa, kterou za sebou v resortu zanechal, není jednoznačná. Vedle úspěchů s prosazováním zákonů se do paměti veřejnosti zapsal i maléry a hanebnostmi. Vedle výše zmíněného nezdařeného pokusu o čistky ve státním zastupitelství k nim patřila např. dvouletá „válka žalobců“ vyvolaná protiprávním nakládáním státních zástupců s trestní věcí Jiřího Čunka. Vězeňské službě zanechal jako dědictví starost o prodej budovy bývalého církevního semináře ve Vidnavě a o zahlazení související obrovské účetní ztráty, kterou ji zatížil ku prospěchu neprůhledné akciové společnosti spjaté s římsko-katolickou církví. Vděčíme mu za to, že od 1.1.2009 je sice možné ukládat trest domácího vězení, ale monitorovací náramky nemáme a hned tak je ještě mít nebudeme. Jako ministr věnoval soustavnou cílevědomou péči vytváření příznivého mediálního obrazu své osoby. Zdařilo se mu to do té míry, že ani přes viditelné nezdary neztratil popularitu. Je ovšem lépe neptat se na cenu, kterou za jeho oblíbenost stát zaplatil.

Z funkce ministra byl nakonec bleskově vyhozen. Jeho nadějná vnitrostranická kariéra skončila rozchodem s ODS, ač téměř do konce patřil k jejím nejviditelnějším tvářím. Z tohoto pohledu je typický „loser“. Přesto se našlo několik desítek tisíc nadšenců, kteří mu zvolením do Evropského parlamentu zajistili na několik příštích let blahobytný život. Jeho voliči tím vytvořili jeden z nejnázornějších obrazů absurdnosti švejkolandské domácí politiky.



Diskuse


P. Papež
12:07
1.8.2014

F. Vejr
8:45
1.8.2014

M. Mýval
10:31
1.8.2014

M. Prokop
8:44
1.8.2014

M. Malovec
8:30
1.8.2014

M. Frank
7:44
1.8.2014

J. Jílek
0:41
1.8.2014

F. Lesniak
0:31
1.8.2014

F. Vokurka
11:45
1.8.2014

počet příspěvků: 11, poslední 1.8.2014 12:07









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.