Trampoty nového zákona o státním zastupitelství, popsané v článku Nekonečný příběh potřebného zákona, zřejmě zdaleka nekončí. V poslední době politici a novináři začali odříkávat jako mantru tvrzení, že není vhodné, aby vstoupil v platnost zákon, který si státní zástupci napsali pro sebe. S výlučností podílu státních zástupců na sepsání předlohy to ale nebylo tak zlé. Ve skutečnosti probíhal dialog mezi legislativci NSZ a ministerstva, přičemž podíl odborníků útvaru náměstka Františka Korbela na konečné podobě předlohy byl dle odhadu třetinový. Základní koncept zákona je ale skutečně dílem skupiny státních zástupců kolem Pavla Zemana a Lenky Bradáčové. To byl ovšem důsledek toho, že byli schopni tvůrčího myšlení, zatímco ministerské úředníky jaksi nic inovativního nenapadalo.

Straší se také soustředěním velké moci do jedněch rukou nejvyššího státního zástupce. Lidé, kteří vždy žili v souladu se zákonem, se jí ovšem bát nemusí, ba právě naopak v ní mohou vidět záruku lepší ochrany svých práv před zločinem. Není také důvod bát se moci nejvyššího státního zástupce, protože jej neovládá žádná zločinná politická strana, jak tomu bylo před Listopadem 1989. A bezmocnost nejvyššího státního zástupce vůči nižším článkům soustavy je z hlediska pravidel správného řízení nadále naprosto neúnosná a přímo škodlivá.

V každém případě zákon se zrodil v bolestech a křečích a stále má hodně odpůrců, kteří z něj chtějí vytrhnout právě ty určující prvky, které jej ozvláštňují a dávají naději, že se jeho přijetí promítne do efektivnějšího řízení soustavy státního zastupitelství a zvýšení její výkonnosti co do kvantity i kvality: mám na mysli přechod na třístupňovou strukturu organizace a řízení a ustavení „protikorupčního speciálu“.

Nejsem si ovšem jist tím, že společnost je jednotná v názoru na potřebnost zdokonalení řízení státního zastupitelství. Je to nepříjemný úřad, který v poslední době ukázal, že je schopen nezastavit se před nikým a před vraty žádné důležité úřední budovy. Takže představa, že by se mohl v důsledku zkvalitnění řízení projevovat ještě razantněji, leckomu nahání husí kůži. Potěšeni asi také nejsou někteří státní zástupci vrchních státních zastupitelství, jimž by změna přinesla chvilkovou existenční nejistotu.

Zdá se, že ke kolébce zákona nyní přikročily tři sudičky, které jeho radikální podobě přisoudily tichý skon. Jako první z nich se veřejně projevil prezident republiky, který ocenil skvělou práci Lenky Bradáčové odporem k zrušení vrchních státních zastupitelství, tedy podnětem k zničení koncepce, kterou oceněná dáma spoluvytvářela a prosazuje. Ničení výsledku tvůrčího úsilí je skutečně hodně zvláštní odměna za dobrou práci. Ale pan prezident je v tom možná tak trochu nevinně. Sám se nikdy problematikou státního zastupitelství nezabýval, takže se k rozhodnému stanovisku asi nedopracoval bez pomoci. Spíše předpokládám, že ho ovlivnila další sudička, a to Marie Benešová, která se bůhvíproč těší jeho neomezené důvěře. Této dámě, která se kdysi díky polistopadovému personálnímu vakuu dopuštěním osudu vyšvihla z postavení ničím nevynikající řadové prokurátorky okresní prokuratury až do křesla nejvyšší státní zástupkyně, smrdí ďáblem vše, co pochází od Lenky Bradáčové, a nápady Pavla Zemana jí také nepřipadají zrovna zdařilé. A dík vrozenému konzervativismu si nedovede představit, že by mohla být prospěšná změna struktury soustavy, která za jejího neblahého působení tak skvěle fungovala (i když ve skutečnosti to s tou funkčností vůbec nebylo skvělé, spíše špatné). Třetí sudičkou je ministryně spravedlnosti Helena Válková, která své odhodlání zachovat nadbytečnou instituci vrchních státních zastupitelství znova veřejnosti potvrdila prostřednictvím České televize po sobotní návštěvě u pana prezidenta v Lánech. Odpor proti jejich zrušení spojila s obavou, že by hned po nich přišly na řadu snahy o zrušení vrchních soudů. Tato sudička se od dvou předchozích liší vysokou odbornou vyspělostí. Její názory mě proto překvapují. Netuším, kde mají kořeny.

Nebudu na tomto místě opakovat důvody, které mě vedou k přesvědčení, že zrušení vrchních státních zastupitelství je jednou z nezbytných podmínek pro pozdvižení řízení státního zastupitelství na vyšší úroveň. Stejně tak nebudu rozvádět názor, že k rušení vrchních soudů není žádný důvod, že by dokonce bylo škodlivé, a zejména reforma státních zastupitelství k němu nedává podnět. Kdo chce, může se s uvedenými názory a jejich vývojem seznámit v celé řadě textů uchovávaných na internetových stránkách spolku Šalamoun.

Nabízí se ale otázka, čím se bude obsah nového zákona lišit od toho současného a jaké impulsy ke zlepšení úrovně řízení státního zastupitelství z jeho přijetí vyplynou. Zůstanou-li zachována vrchní státní zastupitelství, soustava se v podstatě nezmění. Nejvyšší státní zástupce zůstane nadále zaklet v postavení, které z hlediska operativního řízení soustavy nemá daleko k označení „Titel ohne Mittel“. Zavedení pevných funkčních období vedoucích státních zástupců a jejich odvolatelnost pouze rozhodnutím kárného soudu je sice zajímavý prvek, ale kvalitativní změnu do úrovně řízení státního zastupitelství určitě nepřinese, stejně jako obdobné opatření nepozvedlo zázračně justici, v které bylo zavedeno před několika lety. Totéž platí o detailních změnách procesních pravidel jednání státních zástupců.

Místo vydání úplně nového zákona by za těchto okolností patrně stačilo „oprášení“ a vylepšení nanicovaté novely stávajícího zákona o státním zastupitelství, kterou se pokusila zatarasit novému zákonu cestu k přijetí exministryně Marie Benešová, avšak rozumná Rusnokova vláda ji nepropustila do Sněmovny. Bylo by to úsporné řešení, které by ovšem žádné významné zlepšení činnosti státního zastupitelství nevyvolalo. Pokud ve státním zastupitelství nedojde k zásadním změnám, k čemu nový zákon?

Ani v takovém případě by se ale nemělo zapomenout na jednoznačné vymezení postavení státního zastupitelství v soustavě orgánů moci výkonné jako nástroje realizace trestní politiky vlády, vládě podřízeného.

Samozřejmě slavnostní hlaholení o novém zákonu jako o účinném nástroji k odstranění nešvarů ve státním zastupitelství, které zní českou kotlinou nepřetržitě od předvolební kampaně v r. 2010, by vyšumělo a rozplynulo by se v pšouk. Intelektuální úsilí skupiny státních zástupců střední generace, vložené do přípravy nového zákona, by přišlo vniveč.

Ke skutečné reformě státního zastupitelství ovšem musí jednou nevyhnutelně dojít. Pokud se sudičkám podaří ji nyní zmařit, čas na ni znova dozraje za deset a možná i více let. Její odročení bude ke škodě slušných lidí a ku prospěchu darebáků.