Čistě hypoteticky si představme, že irské referendum o zkrachovalé Lisabonské smlouvě dosud neproběhlo a že má vůbec nějaký smysl se o tomto dokumentu - rušícím suverenitu členských států Evropské unie a zakládajícím nový centralizovaný bruselský superstrát - ještě bavit. Ano, dnes už reálně Lisabonská smlouva nestojí za jediné slovo, ale jen z cvičných důvodů si teoreticky představme, že její ratifikace ještě je nějakým tématem pro debatu.

Pak by asi stálo za to říci několik vět k ujasnění role Ústavního soudu na straně jedné a celé politické scény na straně druhé v tomto hypotetickém a dnes už nemožném a zbytečném ratifikačním procesu.

Často se totiž zaměňuje a prolíná posouzení slučitelnosti Lisabonské smlouvy a české ústavy s jejím věcným a politickým hodnocením. Za Ústavní soud se nelze schovávat, nelze na něj přehrávat politickou roli, kterou by – kdyby náhodou ještě mělo smysl o ratifikaci mluvit – stejně musela odehrát naše politická scéna, především Parlament České republiky a prezident.

Máme-li dost fantazie a umíme-li si tak představit dnes již absurdní situaci, kdy by ratifikace Lisabonské smlouvy ještě stála za řeč, můžeme si představit i velmi reálnou situaci, že jejími zásadními věcnými a politickými kritiky mohou být i lidé, kteří nevidí problém v její neslučitelnosti s Ústavou České republiky a přiklánějí se k (podle mne zcela mylným) výkladům, že ústavu nelze brát tak doslova a že postačí, že Lisabon je v souladu jen s jakýmsi duchem, jádrem ústavy. Nicméně že navzdory tomu je tato smlouva věcně a politicky špatná, nepřijatelná, pro Českou republiku nevýhodná a přinášející zásadní rizika do integračního evropského procesu. A ratifikaci že je tedy nutno odmítnout.

Kdyby pouze teoreticky mělo dnes ještě smysl ztratit o ratifikaci Lisabonské smlouvy jediné slovo, bylo by možné si představit i fanatické eurofily a podporovatele tuhé bruselské centralizace, kteří mají své vážné právní pochybnosti o slučitelnosti smlouvy s českou ústavou, což by ale pro ně nepředstavovalo problém, protože by jednoduše kolizní pasáže v ústavě navrhli změnit a poté smlouvu ratifikovat.

Pokud bychom si odmysleli (já vím, že to dá práci) definitivní a nezvratný irský ortel nad Lisabonskou smlouvou, nesměli bychom připustit alibistický přístup, směšující ryze právní a technické posouzení souladu Lisabonu a naší ústavy s politickým posouzením, zda je Lisabonská smlouva správný, potřebný a nutný recept pro spolupráci členských států EU. Jakýkoli verdikt Ústavního soudu by politický postoj nenahradil a odpovědnost by z politiků nesejmul, i když nesoulad s ústavou je věcí vážnou, týkající se podstaty suverenity státu.

Kdyby ještě vůbec mělo cenu se o ratifikaci Lisabonské smlouvy bavit, museli bychom říci, ať Ústavní soud dělá svou práci a ať není tlačen k meritornímu politickému hodnocení Lisabonské smlouvy. A politici ať také dělají svou práci a neschovávají se za právní posudek. Byli zvoleni ne kvůli rozplétání legislativních chuchvalců ale kvůli tomu, aby hájili zájmy svých voličů, občanů České republiky. Nemohou jen tak čekat na Ústavní soud a všechnu odpovědnost hodit na něj.

To vše jsou ale opravdu jen teoretické úvahy. Dnes už naštěstí téma ratifikace za vážnou debatu nestojí. Lisabonská smlouva už nemá cenu ani papíru, na kterém je vytištěn tento komentář. Snad jen pro ty cvičné důvody.