21.5.2019 | Svátek má Monika


POLITIKA: Naše dnešní krize (4.)

9.1.2006

Motto: Přestane-li většina žít, chápat svět v pojmech pravdy, morálky a odpovědnosti k všehomíru, ocitá se společenství na cestě ke zkáze. Přestávají platit staleté zkušenosti, lidé ztrácejí sluch, pravda i lež jsou jedním bezobsažným zvukem. Nakonec zůstává jen lomoz lži. Na povrch společnosti vyplavou nejhorší povahy a lidé zločinní.

Část čtvrtá

Způsoby a směrování postkomunistické pluralitní politiky

Ve zkratce jsem popsal hlavní figury na politické šachovnici přechodného období, přeměny totalitního komunismu v „pluralitní“ mafiánský kapitalismus. Pokusím se načrtnout schéma a etapy, kterými se vývoj ubíral do dnešních dnů.

O stavu politického myšlení, o demoralisaci elit české společnosti vypovídá, že ani na konci osmdesátých let nebyly v naší zemi skupinky osobností, které by vážně diskutovaly a připravovaly alternativní programy pro ustavení nekomunistických stran. Politickým programem skupin označovaných jako „disent“, bylo dožadování se lidských práv. Přitom již od počátku osmdesátých let bylo zřejmé, že komunismus se rozpadá. V okamžiku kolapsu sovětského mocenského systému na konci osmdesátých let neexistovaly v naší zemi alternativní politické skupiny s připravenými rámcovými programy. Nebyli zde lidé připravení a ochotní vstoupit do politiky a své představy prosazovat.

Zárodečné skupinky nekomunistických politických stran se utvořily až v posledních měsících roku 1989. Zakladatel liberárních demokratů Emanuel Mandler byl v mládí vysokoškolským svazáckým funkcionářem. Se štěstím nebyl v době Stalinova tažení proti židovským lékařům přijat do strany. Zakladatel Křesťansko demokratické strany /KDS/ Václav Benda byl profesně statistik. Jako statistik se choval i v politické praxi. Uvažoval vždy v první řadě o tom, v jakém politickém svazku by přežil on sám a jeho přátelé. Lpěním na setrvání v politice za téměř všech okolností pomáhal protivníkům diskreditovat sebe i svou skupinu. Pavel Bratinka, zakladatel a první předseda Občanské demokratické aliance /ODA/, byl politicky vzdělaný člověk. Dnes – s odstupem času – jak jsem Pavla Bratinku viděl politicky se chovat a jednat, si myslím, že to, co založil a co hlásal, nebylo jeho skutečným přesvědčením. Jeho chování a jednání za určitých situací a jeho dnešní profesní spojení se s. Ulčákem mne utvrdilo v tom, že jeho politická kariéra byla rolí.

V těchto třech malých politických stranách se sešlo pár osobností, které chtěly změnu. Programově si byly blízké, jejich zakladatelé se dobře znali. Avšak nikdy se nedokázali dohodnout a spojit své síly. Do všech těch subjektů byli v samém počátku vloženi lidé spolupracující na jejich kompromitaci a zničení. Z KDS dodnes někteří přežili jako poslanci parlamentu za ODS. Z liberálů posloužil Pavel Šafr jako novinář. Dodnes věrně slouží „politolog“ Bohumil Doležal. Z ODA se dobře uplatnili její likvidátoři, dřívější velvyslanec v Anglii a dnešní ministr obrany Karel Kühnl a velvyslanec nejprve v USA a dnes v Izraeli Michael Žantovský.

Ukázkou, jak byli autoři sametové revoluce připraveni a neponechávali mnoho věcí náhodě, je porevoluční historie republikánských stran. Popřevratovou Republikánskou unií, která mohla být nástupkyní prvorepublikové agrární republikánské strany, založili agenti Státní bezpečnosti. Když vyšel najevo podivný původ otců zakladatelů, převzal její vedení „cenzor“ Miroslav Sládek. Republikáni Kotase-Včelaře, podivného kanadského emigranta, i jeho tehdejší velká publicita, měli stejný zdroj a původ. Dosvědčuje to i závěrečné angažmá Kotase ve funkci poradce Václava Klause.

Množství politických stran, které se ustavily v počátku devadesátých let, nebylo reakcí na náhlý pocit svobody a možnost se bez nebezpečí politicky angažovat. Při vzniku většiny z těchto stran měli účast lidé z „projekční kanceláře“.V prvé fázi perestrojkového období bylo třeba rozptýlit a naředit energii entusiasmu po náhlém objevení se svobody. Bylo třeba zabránit, aby se ve fázi relativního chaosu nespojily osobnosti s pevnými politickými představami a nevyprofilovala se, nedej Bože, věrohodná politická strana, politický subjekt, který by se nedal uplatit, ani vyřadit.

Pro takový postup svědčí, v téže době, vznik mnoha nových deníků a časopisů. I v této sféře lidské činnosti platí přírodní zákony, které vylučují existenci perpeta mobile. Zavedení nového deníku, vytvoření redakce, stabilisace listu na novinové scéně a trhu stojí desítky milionů korun. Ty měli jenom oni. Opět bylo prioritou zabránit vzniku a stabilisaci skutečně nezávislého novinového titulu s redakcí, ekonomickým zázemím i stabilním čtenářstvem.

Sledoval jsem vývoj mediální informační scény v průběhu celých devadesátých let. Jako poslanec jsem roky stopoval, kam se přelévaly toky peněz z největší loupeže devadesátých let - „lesní transformace“ a „hospodaření“ Státních lesů. Za tyto peníze byla koupena Nova. Přežily hlavní deníky „totalitní“ éry. Z práva „Rudého“ zůstalo „Právo“. Inovace proběhla rozšířením spektra o prvorepublikový titul Lidových novin. Aby nedošlo k omylu, z tradičně intelektuálního listu udělali lepší „Haló noviny“.

V průběhu let 1992 až 96 proběhl proces pacifikace nově vzniklých politických stran. V té době byla z politiky vyřazena většina osobností, které vynesla převratová doba a které kazily styl. Nejdéle odolávala skupinka parlamentních politiků bývalé ODA a ta musela být exemplárně zničena. V dřívějších válkách se často střílel kůň pod jezdcem; nám zabili značku.

Ve stejné době proběhla hlavní část privatisace státního majetku. Způsob, kterým privatisace proběhla, byl úmyslně neprůhledný a měl většinový politický souhlas mezi těmi, kdo drželi moc.

V naší zemi půl století neplatilo právo a vládla jí zločinecká mafie. Ředitelé podniků a šéfové úřadů byli jen správci odpovědní stranické mafii. Za půl století se i u nás, v zemi patřící do sféry „západní evropské civilisace“, prosadilo tradiční východní-byzantské pojetí majetku. Na Východě byl majetek od starověku především zdrojem moci. Zásadně rozdílný přístup od Evropy Západu, kde majetek byl již ve středověku i odpovědností a ukládal povinnosti.

Proto měla privatisace v postsovětských zemích i v Čechách povětšinou charakter rozkradení. V privatisaci šlo především o kontinuitu moci. Nejhorší na tom je, že celý proces tak byl systémově nastaven. Nebyly to excesy, ke kterým přirozeně při každém takovémto procesu dochází. Pravidla, i zákonem kodifikovaná, byla jen formální, spíše k odvedení pozornosti. Nebyla vymáhána, zákony neměly sankce a kontinuita „dialektiky“ práva proces zajišťovala. Všechny výhody v této „privatisaci“ získali zasvěcení, lidé bez zábran i morálky. V procesu české privatisace se nehledal odpovědný vlastník. Prvotně šlo prostřednictvím majetku o moc. Viděl jsem ten proces zevnitř, vstupoval do sporů, mohl pozorovat reakce protivných stran. Ve své většině byly konflikty mezi vládními stranami, jejich poslanci a opozicí, formální a fiktivní. Když dostala pravomoci opačná strana, činila totéž. Maximálně šlo jen o to, že majetek a pozice měly putovat do rukou jejich lidí. Když jsem v roce 1991 ve své řeči ve sněmovně „O stavbě domu pro syna a vnuky“ řekl, že „klademe základy zločineckému státu“, cítil jsem odpor celé sněmovny.

Kontinuita právního řádu byla prosazena k zajištění takového průběhu privatisace. Účelem této jedinečné politicko-právní podlosti bylo přenesení a udržení kontinuity „ducha“ totalitního „právního systému“. Šlo o pokračování dialektiky chápání, interpretací a zneužití tvaru psaných pravidel a norem. Trvalo mi roky, než jsem pochopil vnitřní smysl „právní kontinuity“.

Dnešní stav českého „právního systému“ a fungování soudů je logický. Odpovídá pozici, ze které jsme vyšli a principu, na němž bylo české „posttotalitní“ právo a zákonodárství postaveno. Samotný princip kontinuity znamenal, že smyslem a úkolem nástupnického „posttotalitního“ práva nebude hledání práva a spravedlnosti. Smyslem bylo dialektické mocenské využívání a zneužívání formálních pravidel kodifikovaných jako zákon.

Současný stav práva a právního systému nejlépe symbolisovalo to, že jeden z otců kontinuity právního systému Pavel Rychetský je předsedou Ústavního soudu.

To, co zde tvrdím, dokreslím dvěma příhodami z první poloviny devadesátých let. V prosinci 1992 napsal Jiří Skalický, v té době ministr privatisace, do Zemědělských novin článek o „privatisaci lesů“. Zabýval jsem se problémem „reformy a transformace“ lesního hospodářství od podzimu 1990. Byl jsem ve sněmovně hlavním oponentem tohoto profesně lesnického a ekonomického zločinu. Když jsem si Skalického článek přečetl, neudržel jsem se a napsal do stejných novin odpověď. Ocitoval jsem pár vět ze Skalického textu a napsal: „text je ukázkou způsobu myšlení současné ekonomické věrchušky. Jsou to lidé, kteří vystudovali komunistické vysoké školy a pak v teple ústavů četli knihy západních ekonomů. Žádný z nich nešel za tátou v brázdě za pluhem, aby věděl, o čem je vlastnictví a odpovědnost.“ Poté, co byl článek zveřejněn, mne na politickém grémiu Občanské demokratické aliance Jiří Skalický napadl, co jsem si to dovolil. Jeho reakce byla neuvěřitelná, nechápal jsem zuřivost, se kterou reagoval, zdála se mi neadekvátní, napsal jsem jen pravdu.

Téměř o dva roky později, v listopadu 1994, jsem byl na mítinku před komunálními volbami v Třebíči s předsedou ODA Janem Kalvodou. Jan Kalvoda, v té době místopředseda české vlády pro legislativu, na mítinku dlouze hovořil o tom, že základy demokratického právního systému a jeho institucí jsou položeny. Zbývá nám již jen vylepšovat jejich fungování. Neudržel jsem se a vzal si po něm slovo. Řekl jsem: „V ODA naštěstí nemusím papouškovat pana předsedu, ale to, co zde pan předseda hovořil, není zcela pravda. Formálně máme instituce demokratického právního systému a státu ustaveny. Ale dokud v jejich čele nebudou stát lidé, kteří poctivě nastaví demokratické způsoby jejich fungování, je to jenom umělá, virtuální forma. Dokud se v naší zemi neustaví a nestabilisuje silný malý a střední stav lidí svobodných, existenčně nezávislých, není jisté nic. Za pár týdnů, měsíců může být všechno jinak.“ Když jsme po mítinku vyšli ze sálu, opět jsem nechápal zuřivost, s jakou mne Kalvoda napadl, že už s ním nikdy nesmím na mítink. Pár dní na to mi na chodbě sněmovny řekl: „Jsi natvrdlý a ničemu nerozumíš.“ Odpověděl jsem: „Ano, jsem natvrdlý, ale ty jsi natvrdlý jinak a hůř.“

Oba tyto konflikty a jejich hlubší příčinu jsem pochopil v kontextu až s odstupem let. Oba „pravičáci a demokraté“ pocházeli z rodin vysoce postavených technokratů komunistického státu. Skalického otec byl důstojníkem vojenské kontrarozvědky a Kalvodův otec od roku 1948 pracovníkem ministerstva zahraničních věcí a velvyslancem. Netuše jsem se strefil do principů jejich hry na privatisačním i legislativním hřišti. Pánové se neudrželi. Ten velkolepý podvod, na kterém jsem v dobré víře, s nadějí na změnu, spolupracoval, se mne dotýká velmi osobně.

Výsledkem kontinuity ducha totalitního právního systému byl i způsob tvorby a schvalování zákonných norem v parlamentu. Smyslem a účelem tvorby a schvalování zákonných norem nebyla snaha nastavit obecně prospěšná a spravedlivá pravidla v celospolečenském zájmu. Smyslem postkomunistického práva bylo udržet a zajistit výhody a privilegované postavení vrstvě komunistických technokratů, kteří se převtělovali v novou ekonomickou a společenskou „elitu“ formálně demokratického státu. V prvních měsících a rocích byly předkládány do výborů k projednání předlohy zákonů, kde nebyl označen a podepsán odpovědný předkladatel. Stalo se, že když jsme se pídili po autorovi předloženého návrhu zákona, nikdo se k textu nehlásil. Často se argumentuje nedomyšleností a častými chybami v zákonech. To není hlavní problém. Ústředním problémem postkomunistického „demokratického“ práva a jeho norem byly záměrně a úmyslně vkládané formulace a pasáže, které byly výhodné pro předkladatele a zájmovou skupinu, kterou representoval. Mohl bych popsat mnoho příkladů. Dokonce se odvážím tvrdit, že celé zákony byly s tímto účelem napsány, předloženy a schváleny. Dotknu se mnoha citlivých duší, ale „Listinu práv a svobod“ jsme koncem roku 1990 ve sněmovně týdny projednávali a schvalovali ne kvůli jejímu vnitřnímu obsahu a primární důležitosti jejího přijetí a kodifikace: prvotním důvodem jejího urgentního projednávání bylo odvedení pozornosti od toho, co měl v tom čase nejvyšší zákonodárný politický orgán dělat: prosadit základní kroky a normy k vyrovnání se s totalitní minulostí a schválení norem, které by zajišťovaly demokratický vývoj.

Listinu práv jsme v ten čas účelově přijímali proto, aby ji ti, kteří půl století znali jen své právo a zájem, zneužili. Řekl jsem to tehdy v rozpravě ve sněmovně a byl jsem jediný. Poté mne napadl komunistický poslanec Vladimír Řezáč, že jsem proti lidským právům a svobodě.

U návrhů zákonů předkládaných Luxovým ministerstvem zemědělství byla jistota, že v nich jsou cíleně vložené formulace a partie, které se daly zneužít. V té době byla v zemědělském výboru sněmovny ještě sestava, ve které se nám leccos povedlo zablokovat nebo opravit. Podobně tolik vyžadovaný a později chválený zákon o informacích byl zneužitelný a sloužil mafiím. Měl jsem s tím zákonem zkušenost, když jsem později pracoval v Národním parku Šumava. Po roce 1995-6, když jsem získal jistou zkušenost, jsem podle jmen předkladatelů zákona věděl, co tam lze nalézt, čeho lze zneužít.

Takový způsob tvorby zákonných norem a „práva“ je prvotně plodem „kontinuity ducha“ totalitního právního systému. Je to realita, která se stala a pevně zakotvila v dnešním postkomunistickém, formálně demokratickém právním systému. Je logické a symbolické, že dnešními nejúspěšnějšími advokáty a obhájci jsou lidé, jako Tomáš Sokol. Hrdina, který jedenkrát hubou točil s komunisty a pak jako ministr vnitra se zasloužil o jejich „kontinuitu“. Společnou právní kancelář se Sokolem má „Bača“ Jiří Novák, bývalý ministr spravedlnosti, který jejich „právní systém“ uváděl do provozu. V době svého ministrování mi Jiří Novák při návštěvě sněmovny laškovně říkal: „Čestmíre, ty budeš viset první.“

Stejně se zdá, že kvalifikací k úspěšnému působení v tomto oboru „práva“ je i registrace v kategorii agent u Státní bezpečnosti. O síle a důsledcích kontinuity totalitního právního systému vypovídá i to, že dnešním prezidentem České republiky je „otec privatizace“ Václav Klaus. Ten bezprostředně po převzetí funkce jmenoval za člena Ústavního soudu jednoho z „otců“ právní kontinuity Pavla Rychetského. Dnes je Pavel Rychetský předsedou této nejvyšší soudní instituce. Volba a jmenování obou „otců“ postkomunismu symbolisuje a vypovídá o duchu a tvorbě „práva“ v dnešní České republice.

Na vysvětlenou pro nezasvěcené uvedu pár souvislostí. Vedení a představenstvo České národní rady bylo po prvých volbách na jaře 1990 před skutečnou volbou v plénu nově ustavené sněmovny předem dohodnuto. Většina poslanců ve sněmovně byli noví lidé, kteří navržené kandidáty blíže neznali. Koordinace byla v té směsici postav Občanského fóra fakticky nemožná. V té době nezbývalo nic jiného, než důvěřovat představitelům OF. Volba v plénu sněmovny byla fakticky manifestací. Místopředsedou České národní rady byl navržen a zvolen i zástupce komunistů – v té době to byl Michal Kraus, dnešní sociální demokrat. Volbou neprošel jen kandidát OF na předsedu bezpečnostního výboru Vladimír Kolmistr. Kolmistr byl, pro ilustraci, v počátku padesátých let vedoucím pracovníkem bezpečnostního odboru ÚV KSČ.

Vedení ČNR i klubu OF spolupracovalo s komunisty a bránilo jakýmkoliv důslednějším krokům k vyrovnání se s minulostí. V průběhu podzimu 1990 jsme se ve sněmovně blíže seznámili a založili „Klub demokratické pravice“.

V prosinci 1990 udělalo vedení sněmovny a její předsedkyně Dagmar Burešová hloupou politickou chybu. Odsouhlasili si pro své členy mimořádnou odměnu z rezervy, která k tomuto účelu v rozpočtu sněmovny byla. V klubu Občanského fóra z toho vznikla akutní politická krize, většina jeho členů vyjádřila nedůvěru vedení klubu i sněmovně. Poslanci klubu demokratické pravice využili krize k nátlaku na vyvolání nových voleb vedení České národní rady. V lednu 1991 volby proběhly a z vedení sněmovny vypadl zástupce komunistů i místopředseda ČNR za OF Václav Žák, hlavní garanti dosavadní politiky. Ve vedení sněmovny získali větší vliv lidé, kteří chtěli výraznější změnu. Získali jsme tehdy, na určitý čas, vliv na českou politiku. V této době byl napsán návrh české Ústavy.

Klíčovým prvkem návrhu Ústavy byla kontrolní funkce druhé komory parlamentu, Senátu. Její členové – senátoři - mají jiný způsob volby než je volba do sněmovny. Senát mohl zablokovat zákon prosazený politickou převahou ve sněmovně a vrátit jej sněmovně, která jej v takovém případě musela přehlasovat vyšším kvorem. Ústavní soud dostal pravomoc zrušit zákon prosazený politickou mocí, jestliže odporoval Ústavě. Tyto dva klíčové prvky návrhu Ústavy byly pojistkou proti náhlé změně politických, mocenských a právních poměrů, ochranou demokratického pořádku. Návrh Ústavy odporoval politickým a mocenským záměrům bývalé politicko-mocenské technokracie. Byl schválen v konci roku 1992 jen díky komplikovaným poměrům při dělení Československého státu.

Připomínám, aby si pamětníci vzpomněli, jaký odpor proti Senátu a jeho naplnění projevoval v té době Václav Klaus. Stejně aby si vzpomněli, kolik za dlouhé roky bylo vynaloženo úsilí a vychrleno bludů na toto téma „demokratickými“ médii a „neúplatnýmí“ novináři. Pavel Rychetský, odpůrce navrženého znění Ústavy, je dnes, opakuji, předsedou Ústavního soudu.

Ústřední snahou „pluralitní“ postkomunistické politiky v českém státě, od rozdělení Československa v lednu 1993, je redukce počtu politických stran. Jako argument je voličskému „plebsu“, předkládán důvod: usnadnění způsobu vládnutí, jednodušší vytváření vlády. Důvod je jednoduchý, ale hlubší. Naši totalitní technokraté vědí, že formálně pluralitu již nelze zrušit ani popřít. Nejde již otevřeně vládnout prostřednictvím jedné politické strany. Nelze aparátu jednoduše ukládat, co a jak má činit, jak to fungovalo „za starých zlatých časů“. Z jejich pohledu na pluralitu jsou ideálním počtem dva. Je-li počet parlamentních stran vyšší, například čtyři nebo šest, jsou náklady na jejich ovládání neúměrně vysoké. Stále hrozí, že se některý subjekt vymkne kontrole. V tomto ohledu je jejich politický pohled a přístup „tržní“. Proto, nejméně od roku 1994, je pro „demokratický chaos“ hlásán jako ideální většinový volební systém. „Většinový systém“ by svými pravidly zajistil, aby se do parlamentu dostaly jen dva politické subjekty, které by ve volbách získaly nejvíce hlasů. Přes dva by se pak dala pohodlně dělat jejich „pluralitní“ politika.

„Sarajevský atentát“ a vládní krize 1997 byly sehrány jen proto, aby vytvořily základní předpoklady pro cestu k redukci politického parlamentního spektra. „Opoziční smlouva“ byla uzavřena jen proto, aby ODS společně se sociální demokracií ve sněmovně prohlasovaly zákon o většinovém volebním systému. Dvakrát také tento pokus proběhl. První návrh sněmovna odhlasovala, ale neprošel Senátem a nevstoupil v platnost. Druhý návrh, předložený ihned, jak to lhůta dovolovala, zrušil Ústavní soud, poté, co se jej podařilo protlačit sněmovnou i Senátem. Oba tyto pokusy postkomunistů o částečný návrat k totalitě prokázaly moudrost tvůrců české Ústavy.

Většinový systém

Dovolím si blíže vysvětlit princip a smysl většinového volebního systému, jeho výhody a zneužitelnost v postkomunistických poměrech. Většinový systém generuje situaci, v níž první dvě strany, v počtu získaných volebních hlasů berou vše. První jmenuje vládu, druhý se stává opozicí. Je to ve své podstatě kompromis mezi vládou jednoho /královskou/ a demokracií. Tento způsob výběru vlády dobře funguje již po několik staletí v anglosaských zemích - Velké Británii a Spojených státech. Funguje zde bez velkých zneužití proto, že politika původně puritánských zemí vyrostla z náboženství. Určité hranice se zvykově, z tradice, nepřekračují. Vlastní volba je rozhodnutím voliče, který dává hlas tomu, o kom je přesvědčen, že s ním hraje fair play. V postkomunistické zemi, s jejím morálním rozvratem, by většinový systém znamenal: jedna mocenská skupina, jejíž členové a hybatelé by veřejně nebyli vůbec známí, kteří mají dostatečné finanční zdroje a vliv v médiích, by ovládli všechno. Na scéně by se pohybovaly figurky, kdykoli by bylo možno základní hardware a software vyměnit. Odpovědný by nebyl nikdo. Následky za špatnou politiku, i zločiny z toho vyplývající, by nikdy nenesli jejich strůjci.

Jak hluboké jsou kořeny a dědictví totality a kontinuity ducha totalitního právního systému ukázaly následující roky. Když se nepodařilo monopol většinového výběru politické mocenské „elity“ nadiktovat jednoduše v podobě zákona, nastoupili „budovatelé“ demokratického postkomunismu složitější a obtížnější cestu. Pokoušejí se obsadit klíčové funkce a instituce státu lidmi „své krve a charakteru“. Většinou je to lidmi svázanými společně vykonaným zločinem.V degenerované politice to tak funguje.

Přirozeně a posloupně usedl na prezidentský stolec po Václavu Havlovi Václav Klaus. Zvolení hlasy komunistů se dalo očekávat a bylo logické (najděte si na Neviditelném psu text, který jsem napsal dva týdny před Klausovým zvolením). Václav Klaus v logice stejné mocenské politiky jmenoval do Ústavního soudu Pavla Rychetského. Pamětníci, kteří blíže sledují českou popřevratovou politiku, by si ještě měli pamatovat mediálně hrané averse mezi těmito dvěma pány z počátku devadesátých let. Ze stejného mocensko-politického důvodu navrhuje Václav Klaus do funkce ústavních soudců tak podivné a kontroversní kandidáty.

Od náhlého úmrtí prvního předsedy Nejvyššího kontrolního úřadu Luboše Voleníka běží za scénou tvrdý boj o obsazení této klíčové funkce a instituce českého ústavního pořádku. Smyslem této „politické taškařice“ je umrtvit činnost NKÚ. Mít v jeho čele osobu závislou a použitelnou. Jmenování Františka Dohnala navrženého lidovci mnohé napovídá. O svých zkušenostech s člověkem i politikem Františkem Dohnalem bych mohl dlouze psát.

Pokračování příště

V Třeštici, dne 7. listopadu 2005



Diskuse


Ivan
16:58
9.1.2006

kuberi
15:50
9.1.2006

Gandalf
12:38
9.1.2006

Gandalf
12:36
9.1.2006

whocares
11:09
9.1.2006

MS
DEU
10:26
9.1.2006

Joska
16:52
9.1.2006

spladings
22:08
9.1.2006

Joska
0:06
10.1.2006

globulus
0:39
10.1.2006

globulus
0:46
10.1.2006

Auiam
10:22
9.1.2006

štír
13:24
9.1.2006

Jiří Vačuch
9:18
9.1.2006

Bruner
6:40
9.1.2006

Ludva
7:56
9.1.2006

Joska
16:56
9.1.2006

globulus
0:11
10.1.2006

počet příspěvků: 26, poslední 10.1.2006 12:46









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.