Po sněmu hnutí ANO 2011 na pražském Chodově je to čím dál jasnější. Na tohle, co nám předvedli tam přítomné dámy a pánové, se prostě dívat nedá. Někdo se toho už musí chopit a novou opravdu poctivou pravicovou stranu konečně založit.

My pamětníci jsme prožili takové typické déjà vu. Nejen obsahem, ale i formou této sešlosti se užaslí televizní diváci a čtenáři ocitli na normalizačním sjezdu KSČ, ale s tím podstatným rozdílem, že tenkrát komunisté aspoň o něco ideově vyššího usilovali. Dokonce ani Jakešovi se nikdy nepodařil husarský kousek dosažením sta procent platných hlasů. Když jsem článkem z loňského září letem světem rozebíral shluk písmen a interpunkčních znamének vyjadřujících formálně něco jako politický program ANO, závěrem jsem dospěl k názoru, že jeho ideová vyprázdněnost předváděná těmito politickými podnikateli by si zasloužila nějakou objektivní metrologickou hodnotu, a navrhl jsem jednoho kilobabiše.

Nejsem si jistý, jestli někdo z jejich ideologů onen článek četl, každopádně nyní zazněly sliby, že program už prý mají. Jsem více než skeptický, protože k vytvoření autentického stranického programu je nezbytná nosná politická idea, která u ANO od počátku absentuje. Točí se v kruhu a narážejí na realitu nedostatku zdrojů k uskutečnění svých neuvážených slibů. Někdo z politických komentátorů napsal, že by mělo jít o liberály. Spíš tam naopak spatřuji husákovský státní technokratický dirigismus dovedený do naprosté dokonalosti. Otec genetiky J. G. Mendel by jásal - prostě geny se nezapřou. Oni nechápou, že klackem k nalezení životního štěstí nikoho nepřinutí, ale to je jich problém. Jsem přesvědčen, že pro rozhodující část voličů jsou čím dál více nepřijatelní.

Právě k lítosti nás, pravicově smýšlejících, svou šanci definitivně promarnila nyní v předsmrtné agónii se nacházející ODS. Ta obecně uznávané pravicové hodnoty hrubě zprofanovala a podstatné kvantum voličů odradila, takže těm potom nezbylo nic jiného, než z volební nabídky pro podzim roku 2013 jako z nouze ctnost sáhnout po Babišovu ANO. Za dvacet procet ve sněmovních volbách mohou tedy babišovci líbat ruce a nohy vedení ODS. Před uložením do hrobu tuto stranu nezachrání ani prozřelé rozloučení s jejím hrobařem Jiřím Pospíšilem, ani další zoufalé pokusy. Je to on, kdo stál u samého zrodu známé prokurátorské „rychlé roty“, jež hrála stěžejní roli v ukončení trápení skomírající ODS. Rozumně uvažujícímu člověku se dodnes nechce pochopit, kde Topolánek s Nečasem nechali rozum, když tohoto mládence tenkrát angažovali, ačkoliv původně byla k dispozici zkušená právnička Eva Dundáčková.

Ale dost bylo pitvání vykopávek, pojďme hledět do budoucnosti. S čím by měl nový subjekt na pravici, chce-li ve volebním klání uspět, počítat? Rozhodně s tím, že bude nucen se zajímat o závažné problémy řadových občanů a bude muset také vědět, jak je konkrétně řešit. Hlavním je - jak jinak – ekonomika naší republiky, protože i 25 let po Listopadu 1989 jsme stále jedním z nejzaostalejších států v Evropě, přičemž o porovnání se světem nemá smysl vůbec uvažovat, jak tristní a otřesný stav životní úrovně a chudoby našich spoluobčanů zde existuje. Tento nelichotivý výsledek dosavadního vládního establishmentu a předtím i vlád pod vedením ODS však má své hluboké mravní příčiny, které byly dosud netečně přehlíženy.

Potom zde máme další obrovský problém - hrozivou nezaměstnanost. K poslednímu lednu t. r. činila statisticky zjištěná celková nezaměstnanost stále neuvěřitelných 556.191 osob, přičemž samozřejmě toto číslo nezahrnuje nejméně desetitisíce dalších nešťastných občanů, kteří na hledání práce již definitivně rezignovali. Z tohoto mrazivého údaje následně vyplývají všeobecná chudoba, exekuce, sociální vyloučení, bezdomovectví, psychické poruchy, sebevraždy a další nikterak překvapivé tragické jevy. Pro úplnost připomeňme třeba do neuspokojivého společenského rámce zapadající osud dlouhodobě nezaměstnaného původce strašné uherskobrodské tragédie a jeho obětí.

Ani ochrana zaměstnanců a pracovní pomínky zdaleka nejsou na úrovni 21. století. Samozřejmostí musí být co nejnižší daně a odvody, svoboda podnikání a liberalizace právních poměrů státu k občanům. Zapomíná se bohužel na nápravu mezilidských vztahů, na morálku, dobré mravy a na ukončení rozpadů rodin spojených s množstvím bezprizorních dětí a nešťastných rodičů. Dále jsou na pořadu dne hluboké reformy rozvrácené justice, obnova elementárního práva a spravedlnosti, redukce počtu vězňů a odsouzených. Celkově varovný stav dokresluje informace, že v roce 2014 nebyl otevřen ani jeden kilometr dálnice nebo rychlostní silnice, což je nejhorší výsledek za posledních 15 let.

Není třeba tedy jásat nadšením, protože náročné práce při nastavování společenských podmínek k dosažení prosperity a bohatství občanů čeká nový subjekt na pravici habaděj. Jistě se nový člen české politické rodiny bude opírat i o své ideové příbuzné, i když programové výhrady zde nadále budou. Nová pravicová formace by měla usilovat o spolupráci s příznivci nezpochybnitelného odkazu příkladného bojovníka Václava Havla. Oni sice jednolitý programový celek netvoří, ale mnozí z nich by mohli své myšlenky a záměry na platformě nového subjektu realizovat, např. už příští rok při senátních volbách. Vždyť přece jednota našeho národního a státního společenství jako nezbytná podmínka cesty vpřed za to nepochybně stojí. Martin Fendrych, byť někdy při psaní svých článků podlehne emocím, má velice realistické a konstruktivní názory na bolavou problematiku policie. Jistě bychom si uměli představit nalézt vhodnou „parketu“ k obecně prospěšné seberealizaci i ctihodnému Tomáši Halíkovi a dalším osobnostem. Domnívám se, že volební účasti a rizika neúspěchu by se jednotliví Havlovi stoupenci nyní už bát neměli.

Jako znalci a milovníci života se všemi jeho radostmi a strastmi víme přece my starší dokonale, že nic na tomto pozemském světě není černobílé, ani často propírané otázky muslimů, ani třeba problematika tzv. nepřizpůsobivých spoluobčanů. Na svých cestách arabským a tureckým světem jsem se poměrně podrobně seznámil s životem obyčejných lidí muslimského vyznání. Byl jsem příjemně šokován jejich rodinnou soudržností a solidaritou, úctou mezi manželi a posvátností instituce manželství. Podobně můžu třeba v Praze na Palmovce a okolí sledovat poměry ve zjevně funkčních rodinách romských. Musím s trpkostí přiznat, že v organizaci rodinného života, disciplíně dětí a jejich úctě a respektu rodičů by nám, „gádžům“, tato národnostní menšina mohla být pohříchu obrovským vzorem. Nejen já osobně jsem proto dalek tomu, abychom měli ve všem ihned jasno a nechali se strhnout k vykřikování populistických hesel.

Je skutečně už nejvyšší čas, aby se na pravici našlo pár odvážných jedinců, kterým osud naší vlasti, jejích občanů a budoucnost všech obyvatel historických zemí Čech, Moravy a Slezska není lhostejný.