Tak jsem si při pročítání nejnovější verze koaliční smlouvy, ve které bylo vše sporné nahrazeno vágními, nic neříkajícími a vše slibujícími frázemi, vzpomněl na onoho vojevůdce, který s pláčem obcházel hordy svých mrtvých vojáků a zvedal ruce k nebi se slovy: "Ještě jedno takové vítězství a je po mně veta." Ano, jmenoval se Pyrrhos.

Dnes již málokdo ví zcela přesně, kde ležela ona země zvaná Épeiros, což znamená řecky pevnina. V této zemi plné hor a lesů u Iónského moře vládl po Alexandru Velikém král Pyrrhos, jeden z největších vojevůdců té doby. Pocházel z kmene Molossů. Z dynastie molosských králů pocházela rovněž Olympias, matka Alexandra Velikého. V roce 280 před naším letopočtem požádali představitelé bohatého řeckého města Tarent, ležícího na jihu Apeninského poloostrova, aby jim pomohl v boji proti Římu. Pyrrhos tak učinil a po prvním vítězství svedl po roce druhou bitvu u města Asculum. Opět vítěznou, avšak s obrovskými ztrátami. Jeho životopisec Plútarchos uvádí, že zničen obcházel haldy svých mrtvých vojáků, mezi nimiž bylo mnoho jeho přátel. Pyrrhos plakal a zvedal ruce k nebi se slovy "Ještě jedno takové vítězství a je po mně veta." Byla.

Později, v roce 272 před naším letopočtem, když ve válce proti makedonskému králi Antigonu Gonnatovi dobýval Pyrrhos město Argos, hodila po něm v jedné z úzkých uliček toho města nějaká žena cihlu. Tou byl sražen z koně a o zbytek se postarali makedonští vojáci.

Takže tak tomu bylo s Pyrrhem, i když jak historie praví, i po jeho smrti to s ním nebylo tak zlé. Když králi Antigonovi přinesli uťatou Pyrrhovu hlavu, usedl s tváří zakrytou pláštěm a hluboce se rozplakal.

Dokonce se prý stalo, že když porazil slavný římský vojevůdce Publius Cornelius Scipio neméně slavnějšího vojevůdce Hannibala, vedli spolu zajímavý rozhovor. Koho považuješ za největšího vojevůdce světa, ptal se Scipio. Alexandra Velikého, řekl Hannibal. A kdo je druhý, ptal se Scipio s nadějí, že Hannibal vysloví jeho jméno. Druhým je Pyrrhos z Épeiru, řekl Hannibal. Ani proti tomu nemohl Scipio nic namítat, protože tomu tak bylo. A tak se zeptal na toho třetího. Třetím největším vojevůdcem na světě jsem já, prohlásil prý Hannibal. A Scipio dotčen zvolal. Vždyť jsem to byl já, kdo tě porazil. Ano, řekl Hannibal, kdybys mě neporazil, nemohl bys být čtvrtý.

Takže vidíme, že s Pyrrhem to nebylo tak špatné. Jeho protivník nad jeho uťatou hlavou plakal a znalci ho skutečně považovali za druhého největšího vojevůdce po Alexandru Velikém. Takže když dosáhnete někdy nějakého Pyrrhova vítězství, může vás uklidnit to, že třeba někdo bude po vás plakat a historie vás možná zařadí na čestné místo. Jenže to vám prakticky nebude nic platné.

Nikdo se totiž nikdy nedozvěděl, jak se jmenovala ta žena, která hodila po vojevůdci Pyrrhovi tu cihlu. Kdybychom to věděli, bylo by možné se té ženě vyhnout. Je to něco podobného, jako kdyby byla sepsána koaliční smlouva, která by nazývala věci pravými jmény. Ta je bohužel vším možným, jenom ne pojistkou proti tomu, aby se neobjevila ona neznámá žena. A úzkých uliček je v této smlouvě přece jen přespříliš.