V Bruselu nedošlo k žádnému masakru, buďme šťastni, že tak. Nicméně hlavní efekt, tedy rozsévání hrůzy, dosažen byl. Občanům zakázáno vystrčit nos a sdělovací prostředky se zavázaly mlčet, to je přesně to, co si útočník přeje.

Nevíme tudíž mnoho, jen pár faktů. Ta povzbudivá nejsou. Salah Abdeslam, podezřelý z účasti na pařížském masakru, uniká. Znamená to, že mu někdo pomohl. Jistě to bylo jeho okolí. Kdyby toto okolí, tedy komunita přistěhovaná do Bruselu, bylo loajální ke státu, který komunitu přijal a podporuje ji, byl by Salah Abdeslam za mřížemi a čekal by na řádný soud po skončeném vyšetřování. Spolupráce komunity však viditelná není. Češi taky hned tak nevydali parašutisty za heydrichiády. Musel se najít zrádce mezi nimi, aby šlo gestapo najisto. Bohužel, zdá se tedy, že komunita imigrantů se dívá na belgickou, respektive evropskou společnost asi tak vlídně, jako se Češi dívali na nacistické okupanty. Smutné to konstatování. To, že Abdeslam běží, je kruté vysvědčení pro přistěhovaleckou komunitu a vrhá to na ni těžký stín pochybností a obav.

Policie udělala gigantický zátah a jak se dozvídáme ze skoupých médií, zadržela devatenáct lidí, avšak žádné zbraně. Pojďme udělat sázku: bude z těch devatenácti lidí ještě někdo za mřížemi do konce roku? Překvapilo by mě, kdyby jich bylo víc než pět, ale to opravdu jen improvizuji. Zato si dovedu představit, jak se za zády každého z nich kupí fronta právníků, kteří si chtějí vysloužit ostruhu nestranného zastánce spravedlnosti, a taktéž ochránci lidských práv jsou jistě v pohotovosti, aby uhájili lidskou důstojnost zadržených. Tahle vize není z vody, je tu precedens guantánamské věznice. Vznikne v Belgii? Těžce o tom pochybuji.

Toto vše je jen zdánlivě zahraničněpolitická událost. Důsledky má i na naši domácí scénu. Potíž ale je v tom, že se zdejší domácí debata odbývá ve falešném gardu. Dva tábory na sebe házejí špínu a obviňují se z fašismu na jedné straně a vlastizrady na druhé straně. Přitom to stanovisko k celé věci by mělo být věcné a klidné: jsme ochotni (to slovo ochotni je třeba akcentovat, naprosto to není povinnost) pomoci, ovšem pod jasnými podmínkami.

Pokud by ta pomoc měla být vynucena zvenčí, ať už návalem množství nebo diktátem, je třeba to jasně a důstojně odmítnout a zařídit se i mocensky proti tomu. Pokud chceme nadále fungovat jako samostatný odpovědný stát.