V době, kdy pilotovaná kosmonautika přešlapuje na místě a soukromníci se potýkají s nezdary, odvádějí skvělou práci automaty. Po úspěších na Marsu, Titanu, Vestě i Cereře přišlo na řadu Pluto.

První kvalitní snímky trpasličí planety Pluto, které vyslala sonda New Horizons, oblétly celý svět. Přitom z „dobytí Pluta“ běžný člověk nic nemá. Ten úspěch neovlivní nic z toho, co ho osobně zajímá – ani jeho životní úroveň, ani výši DPH. Přesto snímky Pluta otevíraly stránky prestižních zpravodajských webů i v době, kdy se rozhodovalo o bytí a nebytí Řecka v eurozóně a o jaderné dohodě velmocí s Íránem.

Z toho je zřejmé, že Pluto lidi zajímá. Nic na tom nemění fakt, že ho před devíti lety astronomický kongres v Praze degradoval z planety na trpasličí planetu. Běžní lidé – ale i leckteří astronomové, především v USA – mají Pluto jako planetu prostě zakódované. Snad i proto je zájem o něj mnohem větší než o nedávný průlet sondy Dawn kolem planetky Cerery.

Možná to bude i tím, že Pluto je vnímáno jako součást společenské historie 20. století. Zatímco Ceres byla objevena už v roce 1801, tedy dříve než poslední velká planeta Neptun (1846), objev Pluta už plně spadl do moderní masmediální éry. Pluto jako poslední planeta sluneční soustavy žilo v letech 1930–2006, což je srovnatelné se životem básníka a filozofa Egona Bondyho: narodil se měsíc před objevem Pluta a zemřel půl roku po jeho ponížení na trpasličí planetu. Když Walt Disney roku 1930 vymyslel svého ikonického komiksového psa, pojmenoval ho Pluto právě podle nové planety (nebylo to obráceně). Marná sláva, ať říkají rezoluce vědeckých kongresů cokoliv, jisté věci zůstávají téměř geneticky zakódovány.

Pro vědce je průlet sondy New Horizons těsně kolem Pluta unikátní šancí a průlomem. Poprvé vidí zblízka nejen klasickou kamennou planetu (Merkur, Venuše, Země, Mars), plynného obra (Jupiter, Saturn, Uran, Neptun) či velký asteroid (Vesta, Ceres), ale cosi vzdálenějšího, cizího a nezvyklého. Pluto – a jemu podobná tělesa za drahou Neptunu – je zbytkem hmoty z doby utváření sluneční soustavy. Jeho výzkum neznamená jen posunutí dosavadní mety, ale přímý náhled do otázky vzniku „toho všeho“, v čem žijeme, respektive na čem a kolem čeho obíháme. Ale při vší úctě k tomu výzkumu, jeho významu a smyslu Pluto zůstává pro většinu publika tou poslední metou.

Tak staré těleso, tak mladý povrch

Šikovně to pojal TV kanál National Geographic, když Pluto označil za „poslední neprozkoumaný svět sluneční soustavy“. To je trefné, i když puntičkář by použil spíše výraz „dosud nespatřený“ než „neprozkoumaný“. Vždyť toho skutečně neprozkoumaného zbývá i mimo Pluto ještě dost – též na samotné Zemi, kde se teprve špendlíčkem hrabeme v té nejsvrchnější části zemské kůry.

Média informující o Plutu si oblíbila výrazy „tajemný“ a „záhadný“. Zní to přitažlivě a konspiračně. Ale první snímky z Pluta přinesly spíše překvapení než tajemnost. Na širé ploše vidíme netajemné hory (zdá se, že z vodního ledu), ale proč tam prakticky schází impaktní krátery? To je zásadní otázka.

Pevná tělesa sluneční soustavy jsou plná kráterů. Když vědci před 50 lety spatřili první blízké snímky Marsu, byli zklamaní. Až do července 1965 se seriózně uvažovalo, že na Marsu může být tekoucí voda, ale snímky sondy Mariner 4 ukázaly poušť posetou krátery po dopadech meteoritů.

Krátery byla posetá i Země, ale brousí je eroze. Největší z nich, třistakilometrový Vredefort v Jižní Africe, poznáte jen z kosmické perspektivy. Očima už vůbec nepoznáte ten nejslavnější, Chicxulub v Mexiku (před 66 miliony let tam dopadl asteroid, jenž přinesl zkázu dinosaurům). Nápadnější je bavorský Ries, „otec“ našich vltavínů, ale taky nic moc.

Poznatek, že povrch tak starého tělesa, jakým je Pluto, je formován tak mladými procesy (sto milionů let), že stačily zahladit impaktní krátery, je skutečně překvapivý. A zřejmě není poslední. Další se budeme dozvídat během celého roku, až bude sonda s nepatrnou energetickou kapacitou (200 W) pomalu vysílat svá data.

Co se může pokazit, to se taky pokazí. Anebo ne?

Překvapivě může působit i to, že sonda New Horizons svou misi splnila. Murphyho zákon říká, že co se může pokazit, to se pokazí. A teď si představte, co vše se mohlo pokazit během 9,5 roku a 5 miliard kilometrů cesty k Plutu. Mohl to být už kiks při startu, pak při přenosu údajů na sondu, pak při setkání s nějakým vesmírným smetím… Sondu letící rychlostí 40 tisíc kilometrů za hodinu je schopné zlikvidovat i milimetrové zrníčko prachu. Leč nevyskytlo se. Tolik se toho mohlo pokazit, ale nepokazilo se.

Je to další zářez do pažby úspěchů automatů. Pilotované lety už dlouho žádnou metu nepřekonaly. Dopravu k Mezinárodní kosmické stanici obstarávají spolehlivé, leč stařičké sojuzy. Amerika pořád plánuje návrat na Měsíc a zapojení soukromníků, ale v praxi se ničím konkrétním vykázat nemůže. To automaty ano.

Sonda Dawn navštívila planetky Vestu a Cereru. Na Marsu jezdí laboratoř Curiosity a rekordy láme vozítko Opportunity (v lednu 2004 mělo plánovanou životnost 90 dnů, teď už má za sebou 4190 dnů). Na kometě Čurjumov–Gerasimenko uspěla sonda Rosetta, ač přistála nešikovně do stínu a nemohla dobíjet baterie. Ale když se kometa ocitla blíže Slunci, Rosetta ožila.

Plus pro základní výzkum

Cesta sondy New Horizons k Plutu je velký úspěch. Ještě ani neproudí detailní vědecká data, a už se dovídáme zajímavé poznatky. Teprve teď víme, jak je Pluto skutečně velké (do nynějška nebylo jasné, zda je největším transneptunickým tělesem Pluto, nebo Eris, po údajích sondy to vypadá na Pluto, byť o fous). Teprve teď začínáme tušit, že i tak daleko od Slunce fungují takové geologické procesy, které jsme dosud připisovali jen „živějším“ světům.

Zdá se, že vzdálené a zmrzlé Pluto svým způsobem živé je, alespoň srovnáváme-li ho s hroudou mrtvého ledu či horniny. Zdá se, že přispěje do debaty o vzniku sluneční soustavy i planetárních systémů obecně. Je to další dobrý argument pro podporu základního výzkumu. Neměl by zaniknout ani poté, co Pluto zmizí ze zpravodajských webů.

LN, 18.7.2015