20.10.2018 | Svátek má Vendelín


OSOBNOST: Kdo sloužíš vlasti, odměny nečekej!

17.8.2010

V českých dějinách nebylo moc lidí, kteří by přinesli svému oboru něco skutečně nového a originálního. Takových, kteří dokázali obohatit lidskéKarel Engliš poznání, a proto se směle mohli považovat za osobnosti světového formátu. Jedním z nich byl i muž, kterého asi bude znát ještě méně lidí, než Tomáše Baťu či Otto Wichterleho. Ekonom Karel Engliš, jehož sté třicáté výročí narození si dnes připomínáme.

Narodil se 17.8.1880 v Hrabyni u Opavy a chudé prostředí Slezska zažil nejen jako pozorovatel, ale také na vlastní kůži. Ačkoliv od malička projevoval nesporný intelekt, dlouho nebylo jasné, zda si chudí rodiče budou moci dovolit poslat ho na studia. Nakonec si z osmi gymnaziálních let čtyři roky musel sám vydělávat doučováním spolužáků. Posléze začal studovat na pražské právnické fakultě. Od začátku zaměřoval svá studia především na oblast ekonomie, ale v té době u nás ekonomové jinde nežli na právech studovat nemohli. Právě na právnické fakultě tak probíhaly tehdejší proslulé semináře otce české ekonomické vědy Albína Bráfa, na nichž byl Engliš velmi aktivním účastníkem. Bráf si všiml talentovaného studenta a po dostudování a stáži na univerzitě v Mnichově ho doporučil na místo referenta v Zemském statistickém úřadě. Při zpracovávání statistických studií začal Engliš hlouběji poznávat hospodářskou situaci v českých zemích a vzhledem ke svým ambicím začal svá zjištění analyzovat v kontextu ekonomické teorie. Na základě toho se stal jedním z největších znalců české ekonomiky, o které již před válkou často publikoval. Díky tomu se sblížil s T.G. Masarykem, který údajně jeho texty považoval za velmi inspirující a dával mu ve svých časopisech značný prostor. Mimoto se ještě před vypuknutím světové války stal úředníkem vídeňského ministerstva obchodu a zároveň se začala slibně rozvíjet jeho akademická kariéra.

Po válce se stal poslancem Prozatímního národního shromáždění a nadšeně se zapojil do budování nového státu. Jeho nejvýznamnější iniciativou v této době byl v roce 1919 úspěšný návrh (podaný společně s Aloisem Jiráskem, který byl tehdy jeho parlamentním kolegou) na založení české univerzity v Brně. Ta byla následně pojmenována po prvním československém prezidentovi a profesor Engliš, v té době už renomovaný akademik, se stal jejím prvním rektorem.

Jako rektor vznikající univerzity se samozřejmě musel věnovat manažerské činnosti, ovšem vedle toho se nenechal připravit o podstatu akademické práce- vědecké bádání v oblasti ekonomie. To bylo pravděpodobně nejvýznamnějším přínosem profesora Engliše naší zemi a světu. Byl tvůrcem pozoruhodné „teleologické teorie“, podle které mělo být ekonomické jednání každého tržního subjektu posuzováno a analyzováno podle účelu, který tento subjekt sledoval (z řeckého teleos- účel). Tato teorie do značné míry rozvíjela zásady, na nichž stála tzv. Rakouská škola. „Rakušané“ projevovali o jeho dílo velký zájem a např. jeho vztah s Ludwigem von Mises, v té době zcela jistě nejvýznamnějším představitelem této školy, postupně přerostl v přátelství. Kontakty mezi Englišem a rakouskými ekonomy byly oboustranně inspirativní.

Svými názory Engliš neovlivnil pouze rakouskou ekonomickou školu, ale např. i právnickou školu normativistů. Na „jeho“ Masarykově univerzitě působil profesor práva František Weyr, který je dnes považován za otce tzv. brněnského směru normativní školy. Odklon brněnské školy od majoritního „vídeňského“ normativismu profesora Hanse Kelsena byl do značné míry ovlivněn Englišem, neboť je nepřehlédnutelné, že „brňané“ se snažili z normativní teorie odstranit právě ty prvky, které Engliš nejvíce kritizoval (zejména v Kelsenově pojetí normy). Engliš sám považoval tyto pokusy za beznadějné a rozpory mezi normativní teorií a svými názory za nepřekonatelné. Proto nikdy plně neakceptoval ani brněnskou školu, což mu ovšem nebránilo, aby s profesorem Weyrem i ostatními protagonisty udržoval přátelské styky a uznával jejich kvality. Až dojemně působí horlivě omluvný doslov ke zdrcující kritice normativismu, při které to vedle „kelsenovců“ schytali i brněnští normativisté a kterou Engliš psal jen pár měsíců po Weyrově smrti.

Jeho zájem o ekonomii se ovšem nezaměřoval pouze na teoretické konstrukce (nutno říct, že v Englišově podání byly skutečně občas velmi abstraktní a pro někoho asi velmi těžko srozumitelné), ale i na řešení praktických problémů. Byl jedním z hlavních tvůrců hospodářské politiky rodícího se Československa. Společně s Aloisem Rašínem a Vilémem Pospíšilem se nejvíce zasloužil o vznik a rozvoj československé měny- jejich fundovaná a rozumná měnová politika byla celosvětovým pojmem. Na konci dvacátých let pak profesor Engliš navrhl a prosadil vskutku revoluční reformu podoby státního rozpočtu, která měla zajistit, aby daňoví poplatníci přesně věděli, na co jsou jejich daně využívány. Celkem se to podařilo a tento jasný a přehledný systém vzbudil pozornost po celém světě. Jenže nikdo tehdy nemohl tušit, že už jsou za dveřmi časy rozbujelého státního aparátu a masivního přerozdělování, ve kterých budou tyto zásady zcela zapomenuty. A tak dnes fascinovaně sledujeme přesuny miliard mezi rozpočtovými kapitolami, a nikoho už nevzrušuje, že se vůbec nedá zjistit, jaké peníze (míněno- jakou daní vybrané) to vlastně jsou. Snahy profesora Engliše byly postaveny na hlavu.

V československé politice se angažoval nejen jako ekonomický expert, ale i jako poslanec a významný člen Národně demokratické strany. V této straně byl představitelem tzv. „moravského křídla“, které často stálo v opozici proti Aloisi Rašínovi coby nejvýraznější osobnosti Národních demokratů. I v rámci výše zmíněného týmu ekonomických expertů Engliš často s Rašínem polemizoval, což zarputilý ministr nesnášel. Přestože Rašín Engliše uznával a přestože spolu velmi úzce spolupracovali, nelze říci, že by k němu měl nějaký blízký vztah. Když roku 1920 Národní demokraté po neúspěšných volbách odcházeli z vlády, bylo Englišovi nabídnuto, aby jako nestranický odborník vykonával v Tusarově rudo- zelené koalici dosavadní Rašínovu funkci ministra financí. „Pražský tygr“ tehdy dostál své přezdívce a vyvinul nesmírné úsilí, aby jeho oponent funkci nezískal.

Roku 1923 však Rašín zaplatil za svou odhodlanou politiku životem a Engliš se vzhledem ke svým vědeckým i politickým kvalitám stal jednoznačně nejvýznamnějším ekonomickým expertem v Československu. Věnoval se zejména měnové politice, ať už ve funkci ministra financí (kterou v průběhu první republiky vykonával celkem v šesti vládách), nebo později ve třicátých letech jako guvernér centrální banky. Za svou činnost v této oblasti byl celosvětově uznáván.

A jaký vlastně byl Englišův přístup k národnímu hospodářství? Velmi výstižně ho lze demonstrovat na podstatě jeho sporů s Aloisem Rašínem. Jejich typickým příkladem byla polemika, zda má stát finančně pomáhat zadluženým obcím. Zatímco Rašín (v té době opět ve funkci ministra financí) zastával názor „nic jim nedám“, Engliš namítal, že v krajních případech by stát měl pomoci, protože důsledky v podobě předlužení obce mají významné dopady i do oblasti důvěry ve veřejnou správu a celkově škodí více než sanace. Jednalo se o charakteristický spor čistě tržního uvažování a přístupu, kombinujícího volný trh s jistými garancemi státu coby „pojišťovny poslední instance“. Rašín důsledně razil přístup šetrného hospodaření s prostředky daňových poplatníků, zatímco Engliš si uvědomoval, že za určitých okolností mohou nabýt na důležitosti jiné aspekty problému.

Podobné myšlenky se v Evropě začaly prosazovat zejména po druhé světové válce. Nemá smysl pouštět se do sci-fi úvah, ale kdybychom se tehdy nevydali cestou komunismu, je dost pravděpodobné, že právě profesor Engliš by byl hlavním tvůrcem naší sociálně- tržní ekonomiky, československým Ludwigem Erhardem. A vzhledem ke svým nesporným vědeckým kvalitám by se pravděpodobně stal i významným teoretikem tohoto hospodářského směru a nejspíš i celosvětovou celebritou. Místo toho se stal vyděděncem.

Bezprostředně po válce, během které se raději uchýlil do Prahy, kde nebyl tak známý jako v Brně, byl zvolen rektorem univerzity Karlovy. Jako doposud jediný tak stihl během své akademické kariéry stanout v čele obou našich největších univerzit. Na tuto funkci byl ale nucen rezignovat hned v Únoru 1948- nátlak na něj vyvíjel zejména předseda studentského akčního výboru, kterým nebyl nikdo jiný než pozdější legenda Pražského jara Jiří Pelikán. Okamžitě poté byl penzionován, ovšem komunisté ho ani v důchodu v klidu rozhodně nenechali. Ačkoliv se podle všeho zcela zdržel veřejných aktivit, byla mu v padesátých letech odebrána penze a přiznáno pouze životní minimum. Následně byl přinucen odejít z Prahy a vrátit se do Hrabyně, kde vzhledem k nedostatku prostředků musel dožívat v domku svojí sestry. Že se nedostal do spárů gotvaldovských vyšetřovatelů byla patrně spíše souhra náhod, neboť coby světově uznávaný ekonom, který opakovaně zpochybňoval marxistickou ekonomii, byl pro komunistickou propagandu jedním z nejčastějších cílů. Pro Engliše by nebylo problémem usadit se na západě- jeho přítel Ludwig von Mises i mnozí další ekonomové mu opakovaně nabízeli pomoc. Engliš se však rozhodl sdílet osud své země. Zchudlý, vyčerpaný a uštvaný křiklouny i věčným strachem zemřel v 81 letech roku 1961.

Jeho příbuzní mu prý na parte nechali napsat: „Kdo sloužíš vlasti, odměny nečekej“. Hořká parafráze slavného Rašínova výroku jakoby alespoň posmrtně spojila dva skvělé národohospodáře, kteří se snažili vybudovat Československou republiku na bázi svobody a prosperity. Ačkoliv k Englišovi osud v podobě komunistických fanatiků nebyl tak krutý jako k jeho rivalovi, odměny za službu své zemi i vědě se nedočkal. Alespoň posmrtné uznání si však bezesporu zaslouží v míře vrchovaté, neboť se z chudé slezské chalupy vypracoval na světově uznávaného ekonoma, aby následně vinou dějinných turbulencí a své osobní statečnosti zemřel v bídě, strachu a zapomnění. Jenže dnes jsou Englišovy originální názory a pozoruhodné životní peripetie známé jen pár zažraným nadšencům.



Diskuse


H. Mudrová
17:09
17.8.2010

P. Kylchap
8:44
17.8.2010

V. Pavel
8:47
17.8.2010

P. Kylchap
8:57
17.8.2010

V. Pavel
9:11
17.8.2010

R. Langer
12:48
17.8.2010

V. Pavel
18:37
17.8.2010

A. Hrbek
9:29
17.8.2010

V. Pavel
9:48
17.8.2010

V. Novák
14:58
17.8.2010

počet příspěvků: 13, poslední 17.8.2010 06:37









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.