23.8.2016 | Svátek má Sandra






OSOBNOST: Alberto Vojtěch Frič

14.11.2013

Cestovatel z rodu posledních velkých objevitelů

Není tomu dávno, co jsme mohli sledovat dramatický vývoj kolem vily bratří Čapků. Nejdříve to vypadalo tak, že dny této známé stavby jsou sečteny. Nakonec se ale vilu uchovávanou péčí dědiců v původním stavu po řadu desetiletí spolu s jejím zařízením a písemnostmi přece jen podařilo zachránit. Při této příležitosti jsem si vzpomněl na jinou pražskou vilu, kterou jsem znal, a která takové štěstí neměla. Když ji před osmi lety zbořili, žádné mediální drama se kolem toho nekonalo. Je jí – nebo přesněji řečeno jí byla – vila Božínka v Košířích. V ní žil a pracoval cestovatel, spisovatel, etnograf a botanik Alberto Vojtěch Frič.

Poprvé jsem vilu Božínku viděl někdy počátkem 80. let minulého století. Tehdy jsem často navštěvoval pobočku státní arbitráže, která sídlila na Smíchově ve staré farní budově (pro ty, kterým pojem státní arbitráž nic neříká – státní arbitráž rozhodovala spory mezi podniky a v 90. letech její agendu převzaly soudy).

Jednou po arbitrážním jednání zbývalo do odletu do Ostravy několik hodin a v nedaleké restauraci Austria, kam jsme šli na oběd, se zrodil nápad – podívat se na vilu Božínku. Každý z přítomných si z dětských let pamatoval na Fričovy knížky Hadí ostrov, Strýček Indián a Dlouhý lovec s ilustracemi Zdeňka Buriana, a tak jsme se vydali do sousedních Košíř. Pak se jen stačilo na Fričovu vilu zeptat a místní obyvatel nás dovedl až k ní.

Podruhé jsem vilu Božínku viděl někdy kolem roku 1995. Vypadala stále stejně. Nejspíše se toho od Fričovy smrti moc nezměnilo. Před několika lety jsem se dověděl, že vila byla zbořena. Pro někoho to může být nenahraditelná ztráta stavby, která měla být chráněnou památkou, pro jiného věc normální, neboť živoucí město nelze proměnit v muzeum. V každém případě přetrvává, byť poněkud pozapomenuté, životní dílo Alberta Vojtěcha Friče. A to za malé připomenutí rozhodně stojí.

Alberto Vojtěch Frič, 1918

Alberto Vojtěch Frič se narodil 8. 9. 1882 v Praze v rodině proslulé známými osobnostmi. Jeho otec JUDr. Vojtěch Frič byl náměstkem pražského primátora. Významnými osobnostmi však byli spíše jeho bratři, tedy strýcové A. V. Friče.

Možná Fričův osud nějak předurčil životní příběh bratra jeho matky Maxe Švagrovského, přestože o tomto světoběžníkovi, dezertérovi z rakouského námořnictva a nepříteli rakouské monarchie rodina nepokládala za vhodné mluvit. Z mužské části rodiny si Frič vážil otce a jeho nejstaršího bratra "revolučky", jak nazýval Josefa Václava Friče, vůdčí osobnost pražského povstání roku 1848. J. V. Frič se po porážce pražské revoluce zapojil do protihabsburského povstání v Maďarsku a za velezradu jej rakouská justice poslala na 18 let do pevnosti v Komárnu. Po omilostnění se nijak nepolepšil a pokračoval v protirakouské činnosti v Berlíně.

Ostatní významné členy rodiny A. V. Frič posměšně nazýval "hofráty", měšťáky hrdé na "tretu z plechu". Mezi ně řadil svého bratrance Josefa Friče, průmyslníka a zakladatele ondřejovské hvězdárny a také strýce Antonína Friče, univerzitního profesora a ředitele Národního muzea. "Za mlada užitečně vědecky pracoval, ale pak se stal škodlivým dogmatikem", napsal nemilosrdně o svém proslulém strýci a ten jej na oplátku nazval "klukem pitomým". Z další generace Fričů, která podle něj "za mnoho nestála", uznával jen svého synovce, režiséra Martina Friče.

Sebe sama A. V. Frič od dětství do svých osmnácti let nazval revoltujícím měšťákem, kterého dále vychovávala divočina. Ta jej prý naučila tvrdé logice, vůli a schopnosti vidět věci takové, jaké jsou.

Ve vědeckém světe si mladý Frič dokázal již jako gymnaziální student získat jméno v zahraničí, kde byl uznávaným znalcem kaktusů. Ve svých patnácti byl považován za kapacitu. Odborníci ho žádali o konzultace při určování. Byl zván na zahraniční konference.

Krátce po maturitě, čtyři měsíce před svými 19. narozeninami, se Frič vydává na první cestu do Jižní Ameriky. Zoufalí rodiče s cestou nakonec souhlasí v naději, že chlapec přijde sám k rozumu, po návratu se usadí a vystuduje vysokou školu, kde se nechal zapsat a složil několik zkoušek. Cesta trvala 16 měsíců a předčasně ji ukončilo vážné Fričovo zranění. Do roku 1929 takových cest do Jižní a Střední Ameriky podnikne osm. Představují více než 10 let života v divočině, kterou bychom dnes už na těch místech, kam směřovaly jeho výpravy, marně hledali.

Hned na první expedici se Fričovi přihodila nehoda. V oblasti Matto Grosso, kde pobýval u indiánů kmene Šavantes, ho pokousal jaguár. Ze sevření výstřelem poraněné šelmy se vyprostil tak, že jaguára zabil dýkou. Těžce zraněného Friče vyléčili indiáni a on se pak vydal na tisícikilometrovou cestu pralesem do São Paula, kde už v jeho návrat nevěřili. Bylo to takové štěstí v neštěstí. Jako člověk, který přežil sevření jaguára, se Frič pro indiány stal takřka božskou bytostí, což mu později nesmírně pomohlo. Mezi indiány se oblékal jako indián, nechal si pomalovat tělo, oholil si obočí, hovořil indiánskými jazyky a choval se podle indiánských zvyklostí.

Frič u kmene Kaďuveů

Nebyl to ale jen někdo, kdo se vydal za pouhým adrenalinovým dobrodružstvím, přestože srovnání svérázného Friče se známou filmovou postavou Indiana Jones se přímo nabízí. Fričovi se podařilo dát dohromady obrovské množství etnografického materiálu z mizejícího světa jihoamerických indiánů. Přivezl ze svých cest tisíce národopisných předmětů. Všude, kde byl, fotografoval, zapisoval báje, zaznamenal každodenní život civilizací dosud nedotčených jihoamerických primitivů žijících v souladu s přírodou, popsal jejich zvyky a způsob života. Vytvořil slovníky 36 indiánských jazyků. Prováděl vykopávky na indiánských sídlištích z doby kamenné. Vypátral, co se stalo s několika zmizelými expedicemi. Předměty, které nasbíral na svých cestách, jsou ve sbírkách řady světových muzeí. Většina Fričových věcí je v Petrohradě a v New Yorku, jen malá část je v Náprstkově muzeu. Neméně významné jsou Fričovy výzkumy přírodovědecké, zaměřené zejména na mapování rozšíření kaktusů, jejich sběr, popis nových druhů a pěstitelské pokusy.

Na druhé cestě Frič žil u indiánského kmene Čamakoko (Chamacoco) u řeky Paraguay a podle indiánského obyčeje se oženil s dívkou Loray. Ze své třetí cesty přivezl do Prahy indiána Čerwuiše z kmene, který trpěl neznámou nemocí. Ukázalo se, že chorobu způsobují tropické škrkavky a při svém návratu Frič přivezl léky a vyléčil celý postižený indiánský kmen.

Čtyři cesty do Jižní Ameriky stihl Frič vykonat do počátku první světové války. Tropické nemoci zanechaly stopy na jeho zdraví a díky opakovaným odkladům nebyl Frič odveden na bojiště první světové války.

V roce 1920 se Frič žení s o 18 let mladší Dragou Janáčkovou, která patřila ke společnosti scházející se na Božínce, kde se potkávali přírodovědci, umělci a různí zajímaví lidé. Do početného okruhu Fričových přátel patřili Jaroslav Hašek, Artur Longen a Xena Longenová.

Frič měl být jmenován vyslancem v Jižní Americe. V červnu 1920 po návratu z Argentiny a Uruguaye, kam směřovala jeho pátá expedice, se Frič pouští do kritiky domácích politických poměrů, poukazuje na zneužití finančních prostředků na ministerstvu zahraničí, kritizuje Beneše a tak si stačí rychle nadělat spoustu nepřátel. Zanechává brzy této veřejné činnosti a zůstává věrný svým kaktusům, botanickým experimentům a indiánům. Vynalezl vlastní metodu preparace kaktusů a jím vytvořené herbáře uchovávané v Národním muzeu patří k světovým unikátům. Když vznikly, byly nejrozsáhlejším a nejlépe zpracovaným dílem tohoto druhu.

Fričovy odborné práce představují kromě knižních publikací stovky článků. Neusiloval o to, aby publikoval v českých vědeckých revuích, které pokládal za doménu určenou pro rychle lepené práce ovládanou klikami kompilátorů, kteří namísto nových věcí z vlastního výzkumu opisují v cizině dávno prodiskutované věci z jedné knihy do druhé. Tak se Frič díval na českou vědu. Jeho odborné práce vycházely většinou v zahraničí, v Německu, Anglii a v Jižní Americe. Příznivou odezvu nacházel v USA, Sovětském svaze a v Holandsku, na českou vědu se díval s despektem, podle něj nedokázala reagovat na nové věci.

Frič ve své laboratoři na Božínce

V první válečné zimě, když nemohl vytápět skleníky, přišel o svou proslulou sbírku kaktusů. Měla 30 000 exemplářů. V době okupace přestal z Božínky vycházet, uzavřel se doma v kruhu rodiny a o to víc se věnoval svým výzkumům. Podařilo se mu vypěstovat rostlinu produkující kaučuk. Objevil způsob, jak geneticky upravit sóju, aby dozrála v našich klimatických podmínkách. V roce 1943 vydává knihu Indiáni Jižní Ameriky, která měla být prvním dílem velkého projektu. Pracuje na druhém dílu a tu se přihodí něco osudového, co vše změní. V listopadu roku 1944 při práci u králíkárny zavadí o hřebík. Je z toho jen malá ranka, kterou ošetří jodovou tinkturou. Záhy ale přicházejí komplikace – Frič těžce dýchá a trne mu tělo. Ví, že to je tetanus. 4. prosince 1944 v nemocnici na Bulovce Frič umírá. Je mu 62 let. Souborné Fričovo dílo, které mělo vydat Vilímkovo nakladatelství, nikdy nevyšlo. Mnoho dosud nepublikovaných prací se po Fričově smrti ztrácí.

Fričova rodina se ocitla v tíživé situaci. Dům byl zatížen hypotékou a Draga Fričová se synem neměli na udržení vily Božínky prostředky. Byli nuceni nemovitost prodat. Došlo i na prodej toho, co zbylo z dříve velkých etnografických sbírek. Jelikož noví majitelé Božínky nic nepřestavovali, zůstalo vše včetně Fričových skleníků a aklimatizační zahrady v původním stavu až do zbourání Božínky v roce 2005.

Češi, kteří v roce 1999 navštívili Paraguay, učinili fantastický objev. Na severu země na horním toku řeky Paraguaye u hranic s Bolívií a Brazílií ve vesnici Puerto Esperanza narazili v tamní komunitě Chamacoco na indiány se jménem Fric. Mezi bývalými nomády, kteří přišli o svá území, v nichž se živili lovem a sběrem, a byli nuceni usadit se, byla Fričova dcera Herminia Ferreira Fric. Narodila se v září 1905, v měsíci, kdy se Frič vrátil domu ze své druhé cesty. Zemřela 10. března 2009. Fričovi potomci žijící v Česku spolu s indiány Chamacoco založili občanské sdružení Checomacoco. Cílem je asistenční pomoc poskytovaná z Česka těm, kteří se hlásí ke svému českému předkovi.

V knize Zikmunda a Hanzelky Jižní Amerikou je mapa s trasou, kterou oba cestovatelé v roce 1948 se svou Tatrou projížděli. Když jeli v Paraguayi cestou, která podle vysvětlivek k mapě spadá do kategorie "jiných cest" (žádný asfalt ani beton), přiblížili se k osadě Puerto Esperanza na vzdálenost 100 kilometrů vzdušnou čarou. Od brazilské plošiny Matto Grosso, ležící severovýchodně od Puerto Esperanza, byla jejich trasa vzdálena 250 kilometrů. Do takových končin se vydával Frič. Místům, kde vedla železnice nebo silnice, se vyhýbal.

Alberto Vojtěch Frič patří mezi poslední velké cestovatele-objevitele. V jeho době toho už k objevitelským cestám moc nezbývalo. Vedle oblastí kolem obou pólů snad ještě Tibet a některá místa ve střední Asii, kam směřovaly objevitelské výpravy Svena Hedina. A právě tento švédský cestovatel se může množstvím podniknutých výprav, rozsahem a významem získaných poznatků přirovnat k Albertu Vojtěchu Fričovi.

Uznání, jakého se doma dostalo švédskému cestovateli, se ale Frič nedožil. Na rozdíl od Hedina, jehož expedice Švédsko podporovalo, musel si Frič na své cesty vydělat a vše si financoval sám. Oficiální pocty jsou ale to poslední, oč by tento český cestovatel, spisovatel, etnograf a přírodovědec stál. Ve vile Božínce, kterou si nechal Frič postavit v roce 1911 podle svého plánu, mohlo být něco jako Fričovo etnografické a botanické muzeum. Ostatně již v roce 1913 tam Frič uspořádal velkou etnografickou výstava o jihoamerických indiánech. Nikdy tam ale na zdi nebyla Fričova busta ani pamětní deska. Frič netoužil po "tretách z plechu" a co se stalo, možná se stát mělo. To hlavní, jeho osobnost a dílo, z dějin nikdo nevymaže.

(Ilustrace převzaty z knihy Karla Crkala Lovec kaktusů, nakl. Academia, Praha 1983, snímek vily Božínky z Pamatky.praha.eu)



10 rodičovských rad
10 rodičovských rad

Jak vychovat šťastné děti.

Diskuse


T. Smetana
22:38
8.12.2013

M. Steiner
10:28
14.11.2013

M. Koutný
8:35
14.11.2013

počet příspěvků: 3, poslední 8.12.2013 10:38









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.