19.3.2024 | Svátek má Josef


KOČKY: Kolik životů má kočka?

7.7.2016

Říká se, že devět. Doufám, že tomu tak opravdu je, protože naše Indy si možná nedávno vybrala už svůj třetí život.

Indy je garážová kočka. Původně patřila sousedce, později, ač teoreticky stále jejich, žila v naší garáži. Když se sousedka odstěhovala, Indy jsme podědili. Úvah pokusit se vzít ji k našim domácím kočkám jsme se museli vzdát. Nedělalo by to dobrotu. Ale Indy je v garáži spokojená. Má tam u okna pelíšek, pod kterým v zimě zapínám elektrickou dečku. V letním vedru zase nejraději leží v chládku pod autem a na podlaze má puštěný větrník. Když neleží v garáži, nejraději spí v šípkovém keři u domu. Čím je starší, tím méně se vzdaluje od domu.

Indy v plné kráse

Problém s okolními kocoury začal už někdy před šesti lety. Indy je už dávno vykastrovaná, ale kocourům musí stále vonět, jinak nechápu, co je k ní táhne. Zanechávali tu nevábně vonící vizitky a my se omlouvali příchozím, že to není od našich koček. V ulici jsem vídala většinou tři, někdy čtyři kocoury. Když jsem je zahlédla, odháněla jsem je. Byli všichni krásní a určitě ne toulaví. Vypadali dobře živení, takže měli svoje domovy. Ale bohužel asi nebyli vykastrovaní. Z naší ulice myslím nebyli, když jsem je odháněla, prchali přes protější zahrady do vzdálenějších domů.

Právě kvůli kocourům jsme před lety začali Indy do garáže zavírat i přes noc (uzavřeli jsme otvor, kterým do té doby mohla kdykoliv vylézt). Chtěli jsme mít klidný spánek s jistotou, že noční kočičí zvuky nemají s Indy nic společného. A Indy si během dne uměla svoje teritorium střežit. Několikrát se stalo, že jsem zaslechla kočičí řev, ale než jsem doběhla, v garáži už stála jen naježená Indy. Výjimečně jsem zahlédla zadek prchajícího vetřelce, většinou mizeli velmi rychle.

V září r. 2012 Indy odpočívala pod autem, ale ležela nějak divně, opatrněji. Že je zraněná, jsem si všimla, až když vylezla ven. Na levém rameni měla dvě tržné rány. Vypadaly dost ošklivě, ale nekrvácely, kůže byla „čistě“ odtržená a pod ní neporušená blána. Indy neplakala bolestí, chodila normálně. Ale silně vrčela, když jsem se okolí ran chtěla dotknout. Jasně mi dávala najevo „nesahej“!

Indy má tržnou ránu na břiše

Nastalo rozhodování, zda ji vzít k veterináři, nebo ne. Indy je lehounká, hubená kočka. Měli jsme obavy, že kdyby se vet rozhodl rány přišít, Indy by kombinaci stresu a narkózy nemusela přežít. Kdyby rány krvácely, rozhodnutí by bylo snadné. Indy měla studený čumák, tedy bez horečky a rozhodli jsme se počkat do druhého dne. Měli jsme už vedlejší dům „pro hosty“, ale protože moje švagrová a jeden kamarád mají na kočky alergii, až dosud jsme ho nechtěli „zachlupatit“. Teď jsem ale na tohle nemyslela a Indy do domu na zbytek dne a celou noc odnesla (a průběžně na ni dohlížela).

Když jsem ráno dům otevřela, Indy čekala u dveří a chtěla ven. Pustila jsem ji a ona svižně přeběhla do naší garáže. Naštěstí si tam lehla na zdravou stranu, takže jsem si mohla zranění „bez doteku“ prohlédnout. Odchlíplá kůže byla přitlačená zpět, nikde žádná krev. Během několika dalších dnů byla kočka jako zázrakem úplně v pořádku.

Od té doby jsme Indy do domu zavírali pokaždé, když jsme během dne byli pryč, a v domě také přespávala. Kocoury jsem teď odháněla nejen mnohem nasupeněji, ale jednoho „vytrvalce“ jsem dokonce chytla do klece. Nastražila jsem ji přes noc u garáže a ráno se v ní kocour krčil a mňoukal. Nechtěla jsem mu ublížit, někomu patřil, kdo ho doufám měl rád. Chtěla jsem ho jen odstrašit od návštěv u nás. Vysvětlila jsem mu důvod jeho uvěznění a pak jsem ho za silného dupání a hartusení z klece vypustila.

Vypálil, jako když mu hoří ocas, a od té doby jsem alespoň tohodle kocoura víckrát neviděla. Možná se o svůj zažitek podělil s ostatními, protože kocouří návštěvy téměř přestaly. Jen výjimečně jsem některého zahlédla dost daleko od domu, ale pro jistotu jsem ho také běžela zahnat. Klec už jsem nepoužila.

Dva roky byl klid. Pak v říjnu 2014 jsem jeden den vyšla z domu. Indy ležela u auta, ale tentokrát vypadala opravdu špatná. Protože jsme nezaslechli žádný křik, nejprve jsme nechápali, kde ke zranění přišla. Nenatrhla si kůži na větvi? Kdo ji takhle potrhal? Fenka Trixie na ni nemohla a volně pobíhajícího psa jsme už dlouho neviděli. Napadla nás i rvačka s veverkou, nebo ji chtěl zvednout nějaký dravec. Ale asi se opravdu porvala s kocourem, jen my to včas neslyšeli.

Indy muselo teplo dělat dobře

Na první pohled měla Indy jen tržnou ránu na pravé pacce. Ale měla také „divné“ oči. Jedno bylo skoro celé přetažené vnitřní blánou, druhé zůstávalo zavřené. A Indy se chvěla, nevím jestli šokem či rozrušením ze rvačky. Vypadala tak sklesle, že jsem si byla skoro jistá, že zranění na pacce nebude jediné. Opatrně jsem kočku zvedla a ona tentokrát neprotestovala. Odnesla jsem ji do vedlejšího domu a tam jsem si všimla tržné rány na břiše. Zahléda jsem ji jen odspodu, když se Indy na chvíli postavila, jinak mně zase nedovolila podívat se blíže. Rány vypadaly ošklivě, ale úplně stejně jako ty dřívější - čistě odtržená kůže, neporušená blána, žádné otevřené maso. Na polštáři pod kočkou ani kapka krve.

Měli jsme stejné dilema jako dříve. Veterinu máme kousek od nás, o peníze rozhodně nešlo. Šlo nám hlavně o konstituci kočky a její přežití léčby. Hrozila jsem se už jen představy, jak tuhle hromádku neštěstí co nejopatrněji šoupnu do přenosky, aniž bych jí způsobila další bolest. Indy ani teď neplakala a čumáček měla vlhký, studený. Rozhodli jsme se zase vyčkat do rána.

Manžel na internetu vyhledal, že se kočkám může dát atb. amoxycillin (oddělit množství podle váhy kočky). Shodou okolností prášek, který on má vždy doma. Vzhledem k jeho dvěma umělým kyčlím mu doktor doporučil brát ho vždy pár hodin před návštěvou zubaře (chodí k němu častěji než já). Tak jsem vysypala jednu kapsli, odebrala špetičku prášku a zamíchala do masové kašičky, kterou má Indy ráda. Slízala ji do poslední kapky.

Tentokrát jsem s ní zůstala ve vedlejším domě přes noc. Indy ležela na křesle u mé postele a přiznávám, že jsem toho moc nenaspala. Budila jsem se při každém jejím pohybu a sledovala ji jako ostříž. Nakonec jsem ale přeci usnula. Ráno Indy ležela na svém polštáři, ale miska s noční porcí kašičky byla prázdná a kočka použila svůj záchůdek. Také její oči už vypadaly mnohem lépe. To byla dobrá znamení!

Indy už je zdravá

Zůstala v domě ještě další dva dny, třetí den už chtěla pustit ven. Rána na pacce se zcela zahojila, na břiše zůstal hrbol strupů, který po čase zmizel, a Indy měla zase hlaďoučké bříško. S manželem jsem byli v naprostém údivu, jak je možné, že se takhle drobná a hubená kočička dokáže tak rychle vyléčit z ošklivých zranění.

Indy zase chodila ven, ale teď už jen od rána do tří odpoledne. Kolem třetí totiž jezdíme na procházku s Trixie. Takže před odjezdem kočku odnesu do vedlejšího domu a už tam zůstane až do rána. Rychle si zvykla, vůbec nevypadá, že jí to vadí, a nikdy neprotestuje. Naopak v letních vedrech je v klimatizovaném domě viditelně spokojená. Dlouhé hodiny samotou také netrpí. Několikrát se za ní zajdu podívat, chvilku s ní posedím a většinou jí prokartáčuji kožich, což má velice ráda. Manžel jde často se mnou a pravidelně tam chodí s krabicí papírového odpadu určeného ke skartování, což mu také zabere nějaký čas.

S kocoury to vypadalo, jako by si našli jinou ulici, přestali do naší běhat. A my bohužel usnuli na vavřínech! Letos 11. června ráno jsme seděli uvnitř u snídaně, když se z garáže ozval děsný řev. Okamžitě jsem tam vlítla a na podlaze se válela Indy s cizí kočkou - určitě kocour. Zařvala jsem, klubko se oddělilo, kocour prchnul a Indy okamžitě zalezla pod auto.

Lehla jsem si k ní, natáhla ruku a chtěla ji uklidnit. Indy mohutně zavrčela a ťafla mě. Ucukla jsem a nechala ji být. Jestli měla po rvačce zranění, jsem v tu chvíli vůbec nedokázala odhadnout. Několikrát jsem se na ni šla podívat, dál ležela pod autem a varovně vrčela, už jak mě viděla. Po další půlhodině seděla skrčená na svém pelíšku u okna. To už jsem si byla jistá, že má zase někde tržnou ránu. Opatrně jsem přes ni přehrnula tričko, na kterém ležela, a odnesla ji do vedlejšího domu.

A zase to celé bylo jak ten pes, co jitrničku sežral. Zase měla tržnou ránu na břiše, ale zase čistou, pod kočkou ani kapka krve. Protože mi Indy ani tentokrát nedovolila se zraněného místa dotknout, mohla jsem jen doufat, že tohle je jediné zranění. Jestli jsme si dělali dříve starost, zda by Indy veta přežila, teď se naše obavy znásobily. Už nešlo jen o lehoučkou, hubenou kočku, která váží jen dvě a půl kila, ale navíc o kočku, které v květnu bylo 14 let! Američané mají rčení „The cure is worse than the disease“. Rozhodně nemám nic proti nevyhnutelnému zásahu veterináře, ale my se v tomto případě opravdu báli.

Protože se jednalo o stejné rány, ze kterých se Indy dokázala už dvakrát sama vyléčit, rozhodli jsme se dát jí tu možnost i potřetí. A ona to zázrakem zase dokázala!

Uzdravená Indy odpočívá

Zůstala jsem s ní spát celý týden a první tři dny jsem s ní trávila i převážnou část dne. Čtvrtý den od zranění jsem si všimla, že má Indy vršek hlavy divně mokrý. K mému úžasu měla mezi ušima malý otvor, ze kterého doslova vybublával smrdutý hnis, při tlaku jsem ho vymačkla skoro celou lžičku! Koukala jsem na to jako blázen, do té doby jsem si na její hlavě žádné rány či kousnutí nevšimla.

Na internetu jsme se dočetli, že kočičí kousnutí způsobuje hnisavý absces, což se teď u Indy potvrdilo. Z rány jsem vymačkala, co se dalo, okolí omyla kysličníkem a namazala antibiotickou mastí. Indy kupodivu držela, vše si nechala líbit. Do druhého dne se otvor stáhl, další hnis už nevytekl. Jistě pomohlo i to, že Indy zase dostala antibiotika. Kočce se muselo ulevit, protože chtěla ven a já ji na chvíli pustila, aby si na čerstvém vzduchu protáhla nohy. Přesně týden od zranění dělala Indy dojem zcela zdravé kočky. Po tržné ráně zůstaly zase jen vystouplé strupy, po otvoru v hlavě maličký stroupek.

Indy už chce ven

Za téměř zázračné a bleskové uzdravení jsme nesmírně vděční a nepřestáváme žasnout. Indy je opravdu lehoučká jako pírko, kdyby neměla delší chlupy, vypadala by jako kostřička. Já jí mohu nabízet modré z nebe, ale když ona něco nechce, tak to do ní nedostanu. Má ráda pouze svoje granule a hovězí dětskou masovou kašičku.

Ale napadlo nás, že možná právě hubenost jí už třikrát zachránila život. Kdyby kocouři při rvačkách měli do čeho zatnout svoje drápy nebo zuby - kdo ví, jestli by hluboké a jistě krvavé rány dokázal veterinář dát znovu do pořádku. A jestli by Indy takové operace třikrát přežila! Takhle mohli rváči u hubeňoučké kočky zajet jen pod „kůži na kosti“ a zabránit bakteriím vniknout do celého těla.

Život volně pobíhající kočky není bez nebezpečí. Naše dvě domácí mají zadní zahradu dostatečně zabezpečenou vysokým pletivem. Zatím se tam žádná cizí kočka nedostala, i když se o to občas pokusí. Indy bohužel k našim vnitřim kočkám přidat nemůžeme. Víme, že by to nedopadlo dobře, hlavně ona by s tím nesouhlasila. A my na další kočičí problém v domě už nemáme nervy ani chuť. Zcela ji uvěznit ve vedlejším domě také není řešení, Indy je od kotěte zvyklá běhat volně venku.

Takže nám nezbývá, než být ještě ostražitější, odhánět nevítané kocoury, a když bude třeba, zase nastražit klec. A hlavně pevně doufat, že čtvrtý život si Indy ještě řadu let nevybere.

Foto: autorka. Fotografie si můžete prohlédnout i přímo zde na Rajčeti.

Marička Crossette Neviditelný pes