Politici jsou nutně a ze zásady pokrokoví. Jejich pravý život se odehrává v budoucnosti, jelikož vědí, že v minulosti nikdy nic dobrého neudělali. (Gilbert K. Chesterton)

V Německu máme nějaké volby každou chvíli, což při šestnácti spolkových zemí a autonomních měst ani jinak nejde, avšak zbývají už jen dva měsíce do dne, kdy vypuknou volby celostátní. Zatím jsou prázdniny – v Němcích pro každou zemi zvlášť, takže pokrývají čas od půle června do půle září - a nějaký výraznější volební boj se zatím ještě nerozběhl. Kdo se však zaposlouchá do spodních tónů politiky, neuniknou mu známky předvolebního napětí. Vůdcové obou dominantních partají, paní Angela Merkel a soudruh (němečtí sociální demokraté opravdu trvají na poněkud omšelém oslovení Genosse) Martin Schulz, až doposud ve slovech a skutcích od sebe málem k nerozeznání, se proti sobě začínají vymezovat. Či přesněji, naváží se genosse Schulz do paní Merkel vytýkaje jí, co všechno v Německu pod jejím žezlem nefunguje a jak by to fungovalo, kdyby bylo po jeho: proti kancléřce chladného rozumu staví emoce a politickou vášeň, praví k tomu jeden český týdeník. Dovolím si tuto formulaci doplnit a přiopravit.

Chladná jako ten příslovečný psí čumák paní kancléřka bezesporu je; jen zřídkakdy se ve vyšších patrech politiky objeví osoba tak zoufale postrádající sebemenší dávku lidského tepla. S tím rozumem už je to všelijaké. Byla-li úvaha státníkova rozumná, projeví se ve výsledku; a snad ani Džingischánova tažení neměla pro Evropu tak fatální následky jako lehkomyslná neprozíravost, s níž paní kancléřka vpustila do Evropy milionový dav uprchlíků, obtížně integrovatelných a z nemalé části jejímu životnímu způsobu nepřátelských. Z válečných pohrom, morů a jiných ran božích se Evropa vždy dokázala vzpamatovat; z této, nečiňme si přehnaných nadějí, se vzpamatuje jen stěží a nejspíš vůbec nikdy. Jak také? Lze mít za to, že už natrvalo ji čeká existence plná nejistoty, vzrůstajícího napětí a bůhví, jak všechno skončí. Nebo ještě hůř, ani neskončí. I spojil bych onen dvojí prvek – chlad a rozum – do kombinace: chladný nerozum.

Také že jak se tak probírám tiskem, předvídají ne ani tak redakční komentáře jako čtenářské reakce paní Angele do podzimních voleb nevídaný pád na nos... no, kéž by Pánbíček dopustiti ráčil. Ale nevím. Politika je do značné, možná rozhodující míry fandovské divadlo; a fanda jen obtížně, pakli vůbec vymění klub srdce svého za jiný, na úspěch či neúspěch nehledě. Dědeček s babičkou volili CDU, tatínek a všichni strejčkové volili CDU, a já bych teď měl... Ba ne. Rád bych byl špatným prorokem, ale vidím už paní Merkel v křesle kancléřském po volbách jako před volbami, kdyby si soudruh Schulz obě nohy za krk dáti měl. Táže se také výšezmíněný týdeník, zda by dokázal spravovat zemi lépe než paní Merkel... jestli dobře, je jiná věc, lépe ale určitě. Odvážím se toho soudu, že lépe než dotyčná dáma by dokázal zemi spravovat i hrubosrstý jezevčík; vrtě ocáskem a podávaje pacičku by aspoň budil sympatii, což se o paní Angele... avšak dosti legrace.

Snad jí měla být určena nějaká záuční doba, dejme tomu pěti let, než jí byl umožněn přchod z postavení funkcionářky dederonského Svazu mládeže (FDJ) rovnýma nohama do nejvyšších politických sfér sjednoceného Německa. Nu, nestalo se. Z dopuštění božího nebo spíš kancléře Kohla – ač jsem mu straníval, neodpustím si tuto poznámku – se do nich dostalo nepřiměřené množství postav, jimž ještě neoschl na zadečku honeckerovský žloutek a už si troufaly brát do rukou osud země. Martin Schulz, ať je jaký je, přinejmenším pochází z její západní části, i lze doufat, že do ní nebude zatahovat dederonské manýry. Na druhé straně účtu stojí Schulzova neschopnost vžít se do postavení východoevropských národů. Hromuje proti autoritářským trendům v Polsku a Maďarsku... dobrý muži: buď jsme demokraté, nebo jimi nejsme. Jsme-li, vezmeme na vědomí, že si ti Maďaři či Poláci zvolili své autoritáře výraznou většinou, k čemuž je nejspíš přivedly jakési pohnutky. Místo hromování byste se možná měl snažit je pochopit. Třeba byste tak došel k důvodu jejich vám tak nepochopitelného jednání: zažili chmurné konce proklamovaných lepších zítřků, a jsou tudíž opatrnější než jejich západnější protějšky, mají-li přistoupit na dobře míněné projekty, těch uprchlických kvót kupříkladu, co jim je nestačíte doporučovat, ba vnucovat. Ze zkušenosti vědí, jak často, ba téměř zpravidla končívá dobrý úmysl fenomenálním průšvihem; však i Marx, Lenin a jiní takoví zamýšleli pro lidstvo vždy jen vše dobré. Co pak se autoritářství týče, spatřoval bych je spíš v povýšenosti politicko-intelektuálních elit, pro něž je občanstvo sbírkou nesvéprávných pitomců, jimž je třeba svrchu stanovit, co si mají myslet a čím se řídit.

Ale zpátky k těm podzimním volbám: má Německo na vybranou pana Martina Schulze nebo paní Angelu Merkel, což je, abych se tak vyjádřil, pěšky jako za vozem. A jiné možnosti není, je-li co věřit předvolebním průzkumům. Vynořila se sice z mlh lidového požbrblávání strana AfD (Alternativa pro Německo), ale právě že jen alternativa. Zmíněné průzkumy jednou s opovržením zvěstují její úpadek, podruhé se děsí jejího vzestupu... sám bych jí věštil něco kolem dvanácti procent v tzv. starých spolkových zemích a nejmíň dvojnásobek na německém východě, ale zase to bude... no, ne úplně houby platné. Přinejmenším zasedne v zemských sněmovnách i v samotném Bundestagu nezanedbatelný počet jejích zástupců; i lze se těšit na parlamentní debaty, při nichž poslancům tradičních partají potečou nervy potokem, jsouce blízci vyskočení z kůže. Víc toho nebude; kancléřčina CDU se spojí v koalici s páně Schulzovou SPD a třeba i s čertem rohatým a chlupatým, jen aby zabránila populistické (xenofobní, rasistické, dalsí tituly si přidejž každý sám) AfD ve vzestupu do sfér vládních. Leda bych se velmi zásadně mýlil, ale v to nedoufám.

Jak dlouho může trvat vláda chladného nerozumu v krajích německých ... obávám se, že dosti dlouho, ať s paní Angelou nebo bez ní. Jest Němectvo národ zpražený, z nějž dosud nevyprchal – a jen tak nevyprchá – pocit hanby a viny za zločiny nacismu, což mu brání ve vybočení z mainstreamu, jak se říká po modernu. Slýchám občas ze své staré vlasti znepokojené úvahy, nevykročí-li zase zpupný Němec cestou výboje, jestli na pochodu nezašlápne kvítek české samostatnosti... to je ozvěna časů dávno uplynuvších, drazí krajané. Dnešní Němec může být nepříjemný konkurent ve věcech obchodních a hospodářských, jakákoli výbojnost z něj ale dávno vyprchala, za což se zaručím veškerým svým nevalným jměním. Je-li něčím... no, ne zrovna nebezpečný, spíš obtížný, je to jeho chabá vůle odporu, i když jsou ohroženy jeho nejvlastnější hodnoty, jako právě nyní. Je symptomatické, že chladný nerozum paní Merkel našel živnou půdu právě v Německu; jinde, tuším, by s ním nepochodila.

Jaký ze všeho upříst závěr... Ocitli jsme se – ne bez vlastní viny – v nebezpečné etapě dějin. Nenajdeme-li výraznější sílu k odporu, můžeme být pohlceni primitivnější, zato skrupulí neznající sílou těch, kdož rozvrátivše svou bezuzdnou množivostí vlastní země hledají útočiště v Evropě, aniž by se zamysleli nad tím, co je vyhnalo z jejich zemí. Zejména pak jsou-li vedeni pyšně dobyvačnou, jinou vedle sebe netrpící doktrinou islámu. Zde nám pomůže rozum raději nechladný, k tomu kus odhodlanosti, předvídavosti, zodpovědnosti za sebe samé. V nemenší míře i vědomí, že co je svaté nám, může být nástrojem sebevraždy ve střetu s těmi, kdož vyznávají úplně jiné, nezřídka opačné hodnoty: smířlivost, nad všechny meze přehnaná zásada tolerance, rovnosti všech se všemi. Nikoliv. Není rovnosti, nikdy nebylo a ani nebude, v přírodě stejně jako ve společnosti lidské. Je jen věčný zákon konkurence, a co zanedbáme dnes, abychom si polehčili, o to obtížněji se s tím budeme potýkat zítra.

Hannover, 16. července 2017