Kanadský autor fantasy, narodil se 7. listopadu 1954 ve Weyburnu v oblasti Saskatchewan, vyrůstal ve Winnipegu, spolu s manželkou Laurou a dvěma syny žije v kanadském Torontu. Jedním z jeho literárních vzorů byl vedle Lorda Dunsanyho či E. R. Eddisona také J. R. R. Tolkien, s jehož synem Christopherem se seznámil během studia filosofie. Později přijal jeho pozvání do Oxfordu, aby zde v letech 1974-75 spolupracoval na utřídění Tolkienovy literární pozůstalosti a na sestavení Silmarillionu. Tato práce v něm sice znovu probudila dětskou touhu stát se spisovatelem, ovšem tehdy dal ještě přednost jistější kariéře právníka a po návratu do Kanady začal studovat právo, bakalářské studium dokončil v roce 1978. I když právo vlastně nikdy nepraktikoval, pracovně se k němu dostal docela blízko, v letech 1982-89 se autorsky i produkčně podílel na tvorbě úspěšného rozhlasového seriálu The Scales of Justice, jenž vycházel ze skutečných soudních případů. V roce 1985 byl nominován na Cenu Johna W. Campbella jako nadějný nováček fantastického žánru.

Nakonec se však přece jen začal věnovat psaní fantasy, jeho úvodní prací byla trilogie The Fionavar Tapestry: The Summer Tree (1984, č. Letní strom/Argo 2009), The Wandering Fire (1986) a The Darkest Road (1986), která zřetelně nese stopy Tolkienova vlivu, aniž by však svůj vzor bezobsažně kopírovala, jak tomu bylo v té době a občas i dnes zvykem. Pětice kanadských studentů tu na pozvání záhadného mága Lorena Stříbropláště navštíví kouzelnou zemi Fionavar, první ze všech světů, který je ostatními pouze nedokonale napodobován. Zdánlivě jsou tu pouze dočasnými hosty dvorní slavnosti na počest významného výročí králova vstupu na trůn, jejich role se však změní v mnohem složitější poslání poté, co z horského vězení unikne zlý bůh lačnící po nadvládě nad celou říší. Zápletka dnes snad až komicky připomíná desítky jiných titulů, přesto si Fionavarská tapisérie již více než dvacet let uchovává značnou popularitu a v Kayově tvorbě stále patří k nejpopulárnějším dílům. Tapisérie se v roce 1998 umístila při hlasování čtenářů odborného časopisu Locus mezi nejoblíbenějšími cykly fantasy žánru, druhý díl obdržel cenu Aurora, významné ocenění udílené v rámci kanadské fantastiky.

Fionavarská tapisérie je však spíše raným dílem, Kay svůj osobitý styl s do všech detailů propracovaným prostředím a smyslem pro tvorbu postav ještě zdokonalil v románu Tigana (1990-Aurora, nom. World Fantasy Award, č. Tigana/Talpress 1999), v němž vytvořil alternativní středověkou zemi připomínající reáliemi pozemskou Itálii. Zdejší poloostrov Dlaň je napaden armádami dvou mocných čarodějů, původní obyvatelstvo přes zoufalou obranu záhy podléhá přesile. V myšlenkách na znovuzískání svobody je však připraven plán poštvat oba mocné dobyvatele proti sobě a využít jejich oslabení v následném povstání. Složitý příběh plný mocenských intrik a milostných vztahů se objevuje rovněž v následujícím románu A Song for Arbonne (1992, č. Píseň pro Arbonne/Talpress 2000), kde je pro změnu popsána alternativní verze francouzské Provence dvanáctého století. Spletitý příběh se soustředí zejména na žoldnéře Blaise, který se má stát důležitou postavou v nadcházejícím boji proti invazi bezohledné armády sousední země. Španělskou legendu o znovudobytí země v čele s legendárním hrdinou Cidem oživil v románu The Lions of Al-Rassan (1995, č. Lvi z Al-Rasanu/Talpress 2008). Paralelu k politické situaci ve Španělsku jedenáctého století zde tvoří mocné království toužící znovu připojit ke své zemi kdysi ztracenou oblast nejednotných knížectví Al-Rasanu. Pro čtenáře fantasy opět dílo poměrně netradiční, při absenci magie jde znovu o jakýsi pohled na historii alternativního světa a tento dojem podtrhává i autorův vysoce kultivovaný vypravěčský styl, jenž v rámci žánru nemá příliš mnoho konkurentů. Snad proto se první vydání Tigany a Písně pro Arbonne setkaly s jen vlažným zájmem českých čtenářů, v té době lačnících především po efektní fantastice.

Dnes je však možné alespoň doufat, že Kay se přece jen stal atraktivním autorem pro dostatečný počet čtenářů, a my bychom se v překladu mohli dočkat i jeho dalších románových prací. Je rozhodně nač se těšit. Bezesporu zajímavým dílem je dvoudílný cyklus Sarantine Mosaic: Sailing to Sarantium (1998-nom. World Fantasy Award) a Lord of Emperors (2000-nom. World Fantasy Award), v němž se zručný umělec Crispin snaží vytvořit ve službách císaře Valeria nezapomenutelnou mozaiku pro jeho nový chrám. Na zápletku fantasy to zní přímo nudně, přesto však Kay dokázal čtenáře znovu upoutat svým mistrným popisem prostředí, charakterizací postav a nástinem jejich vzájemných vztahů, nezřetelné sítě přátelství i intrik. Dílo se často odvolává na motivy použité v tvorbě známého irského básníka Williama Butlera Yeatse a popsaný svět je tentokrát vymodelován po vzoru prastaré Byzance. Společné vydání obou svazků tvoří kniha The Sarantine Mosaic (2000). Kay má k poezii blízko nejen tím, jak čerpá z díla svých oblíbenců, sám poezii také píše, což dokazuje především sbírka básní Beyond this Dark House (2003).

Těžko říct, který z románů lze označit za autorovo vrcholné dílo, adeptem je totiž každé nové dílo, které se objevuje v rozmezí tří až čtyř let. Kay patří jednoduše k autorům, na něž se vyplatí si počkat, a jistě to platilo i o románu The Last Light of the Sun (2004), umně napsané historické fantasy z devátého století, kdy se britské kmeny bránily útokům seveřanů pod vládou anglosaského krále Alfréda Velikého, jenž tu však přirozeně nese poněkud jiné jméno. Kay se vrací do alternativní historie některých svých předchozích prací a znovu s přehledem dokazuje, že je jedním z předních autorů žánru. Přitom se jeho pozdní dílo tradicím žánru dokonale vymyká, jako by se Kay hodlal ospravedlnit, že se jeho raná práce stala jedním ze symbolů klasické fantasy o bitvě mezi dobrem a zlem. Dosud poslední román Ysabel (2007) si po řadě neúspěšných nominací konečně vysloužil cenu World Fantasy Award, která je při pohledu na bohužel nemnohá Kayova ocenění jistě autorovým největším úspěchem. Oproti předchozím historickým fantasy románům se dílo odehrává překvapivě v současnosti. Patnáctiletý chlapec tráví jarní prázdniny se svým otcem, věhlasným fotografem, jenž pracuje na fotodokumentaci významné katedrály. Spolu s náhodnou známostí, dívkou, která o katedrále ví takřka cokoliv, se zaplete do prastarého příběhu plného stínů keltské historie a vtáhne do něj i své blízké.

Po posledním románu můžeme od Kaye čekat v budoucnu takřka cokoliv, ale vždy půjde o očekávání, jež autor s největší pravděpodobností nezklame, od počátku si totiž zachovává vysoký standard a prozatím nikdy nepřišel se slabým příběhem. Guy Gavriel Kay je již dnes velkou postavou žánru fantasy, nebýt jeho příslušnosti k žánru, jistě by se díky svým tvůrčím schopnostem prosadil i mimo něj. A tak i každý, kdo Kayovo dílo dobře zná, patrně patří mezi autorovy oddané čtenáře, ať už je fanouškem fantasy nebo ne.

Copyright © Martin Šust, použití jakékoli části textu je povoleno pouze se souhlasem autora.