Šel bych cestou prašnou, co nikdo nezměří… kdo z nás by neznal hit Alenka v říši divů z roku 1973, zpěváka Karla Zicha a textaře Zdeňka Rytíře.Zná ho i Martin Lach, který ji zazpíval v pondělí 16. května na takové zvláštní soutěži. Martin Lach je totiž na vozíku, ale rád zpívá. A zpěv ono pondělní odpoledne rozezvučel jeden ze sálků Kulturního domu Petra Bezruče v Opavě, protože zde probíhalo finále 3. ročníku soutěže „Začarovaná písnička“. Kmotrem a hlavním organizátorem i podporovatelem této soutěže je Rotary Club Opava International. Byli to jeho členové, kteří před třemi roky takřka na koleně postavili první ročník této soutěže.

A tak se v pondělí představilo celkem 14 finalistů (patnáctý onemocněl) zpěvácké soutěže, která je trochu jiná. Dává příležitost našim spoluobčanům, kteří mají sem tam nějaký ten zdravotní problém. Někdy bohužel trvalý a neměnný. Což ovšem neznamená, že bychom se lišili třeba v lásce k hudbě a ke zpěvu. Naopak. Mezi soutěžícími je normální rivalita, jako mezi všemi soutěžícími a každý se snaží být nejlepší.

No a Martin Lach přišel s tou Zichovou Alenkou. Písnička je to krásná. Rytíř ji otextoval (jako všechno) naprosto dokonale česky a ona melodie téměř čtyřicet let stará v nás stále evokuje vzpomínky na naše první lásky. Co při tom prožívá kluk, jehož nemoc upoutala na vozík, nevím. Ale viděl jsem, jak v jedné fázi písničky Martin naznačil tlesknutím rukama, které ho také moc neposlouchají, abychom my v hledišti tleskali. A co se nestalo. Ten plný sál Martinovo gesto pochopil dokonale. Všichni začali tleskat do rytmu.

Všichni jsme v tu chvíli cítili, že Martin Lach se kdysi vydal cestou prašnou, kterou v jeho případě nikdy nikdo nezměří. Leč potlesk pro Martina sílil. To nebyl pouhý hold zpěvákovi, to byl hold životu, který se dral na povrch i z onoho invalidního vozíku, na který je Martin upoután. To byl potlesk všem těm, kteří se přihlásí do takovéto soutěže a projdou jí. To byl potlesk všem těm, kteří takovou soutěž organizují. A byl to také potlesk všem těm, kteří po roce 1989 neprostříhali pouze dráty na hranicích, ale pokusili se o totéž v našich myslích. Naše spoluobčany, jakým je třeba i Martin Lach, již neschováváme za vysoké zdi ústavů. Bereme je mezi sebe a snažíme se jim pomoci v konfrontaci se světem, v němž se často ztrácejí.

Jdeme cestou prašnou, leč prach ještě víří nevzdělanci, hulváti a úředníci, jejichž jediným vyznáním jsou slova - nemůžeme, nemáte nárok, nejde to, nezajímá. Proti těmto darmošlapům a budižkničemům je třeba někdy vytasit meč plný plamenů. A to se jinak zcela nenápadně sedícímu Martinovi a desítkám jeho kamarádek a kamarádů dokonale podařilo. Dnes většina lidí chápe, že třeba lidé s postižením jsou neodmyslitelnou součástí našeho žití, a že jejich osudy jsou také osudy našimi. Jak napsal svého času Philipi Nemo, jsme jako lidé povinni nést na bedrech tíhu složitosti světa a z boje proti zlu, nechť zasahuje jakoukoli lidskou bytost, se musí stát směřování našeho života. A pokud existuje někde ve světě utrpení, i tehdy, když my nejsme vůbec jeho příčinou, musíme se za ně cítit v jistém stupni odpovědni. To je také smysl onoho biblického pojmu „prvotního hříchu“.

Když nastalo vyhlašování výsledků, byla radost všech tak upřímná, že se člověk až zastyděl s vědomím, že se mu již dlouho nestalo, aby se tak upřímně, hezky a veřejně radoval. Začarovaná písnička se tak vysvobodila z kouzel a přesto očarovala přítomné. Pochopitelně díky tomu, že k jejímu vyznění přispěli lidé s pokorou a s láskou. A pamatujme, že někdy stačí nemohoucí rukou udělat gesto zvoucí k potlesku. Ne vždy si ovšem takového gesta všimneme. V pondělí to v Opavě vyšlo ovšem dokonale.