Předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová podotkla, že ráda přijme ve své kanceláři Miloše Zemana, pokud se s ní bude chtít setkat. Její postoj ostře kontrastuje s pestrým hemžením vlezdořitěk, kteří se cpou, aby dosáhli audience u úředníka, který se dosud oficiálně úředníkem nestal.

Zvláštní to věc. Platíme si člověka, který by měl mít autoritu a také vnitřní mravní sílu, aby byl schopen spojovat. Plně tento požadavek nesplňoval ani Václav Havel, ani Václav Klaus. Nicméně jeden i druhý měli v sobě dost kultury a dá se říci vychování, aby své sympatie a antipatie drželi jakž takž na uzdě. Miloš Zeman dokázal svou prolhanou kampaní elektorát polarizovat. Okázale dává najevo, že se hodlá stát pro levici tím, co se nepodařilo Klausovi pro liberální část politického spektra. Klaus se nestal Masarykem pro liberály. Zeman spěje k tomu, aby se stal Gottwaldem pro levici – spíš tedy obrazem Gottwalda, protože pro faktické uskutečnění už chválabohu nejsou historické podmínky. Výsledek bude spíše estetický: společnost rozdělená na dvě půlky.

Větší část voličstva zvolila Miloše Zemana – proti zásadnímu odporu menší části voličstva. To je výsledek populisticky motivovaného experimentu s přímou prezidentskou volbou.

Postoj Miroslavy Němcové ocení především ten, kdo Miloše Zemana nevolil. Jistě si vzpomene, že se o Němcové uvažovalo jako o prezidentském kandidátovi za ODS. Ona sama kandidaturu odmítla. To byl důkaz její prozíravosti a schopnosti odhadnout reálné možnosti strany, která je schopna do svých řad zpátky přijmout Pavla Béma. Ona byla jediná, která měla odvahu omluvit se veřejnosti za to, že stát bude platit z veřejných peněz lidi, kteří za sebou nezanechali žádnou viditelnou zásluhu ani žádnou známku kvalifikace pro sinekuru jim dohozenou.

Osoba Miroslavy Němcové je jiskřička naděje, že ODS není tak prohnilá, jak zvenku vypadá.