Nejdramatičtější případ vazebního stíhání ale dosud média neodhalila a veřejnost je ochuzena o senzace. V brzké době bude u Krajského soudu v Brně zahájen proces s údajně organizovanou skupinou šestnácti obžalovaných, kteří měli podle obžaloby za poměrně krátkou dobu třinácti měsíců způsobit krácením daní škodu ve výši 2,3 miliard Kč. Hlavním obžalovaným je Shahram Abdullah Zadeh, který měl podle obžaloby řídit činnost zločinného uskupení, v němž měly kromě obžalovaných působit ještě další dosud neustanovené osoby (okolnost nevídaná, neslýchaná) a více než šedesát podvodných firem „bílých koní“, jež vznikaly a po splnění zadání zase po několika týdnech zmizely.

Shahram Zadeh je český a iránský občan iránské národnosti, který žije v České republice zhruba dvacet let a získal zde vysokoškolské vzdělání. Do vlasti se nemůže jako odpůrce režimu vrátit, proto ani nemůže provést úřední úkony, spojené se vzdáním se občanství. Má pouze český pas. Je to developer a finančník s nadnárodní působností, který vede spor s dubajským emírem o 1,9 miliard dolarů . Česká policie mu obstavila majetek v hodnotě 90 milionů Kč.

Do vazby se dostal ze všech tří vazebních důvodů 19. března 2014 rozhodnutím Okresního soudu ve Znojmě, u něhož žalobce podal návrh na uvalení vazby, ač věc nemá ke Znojmu žádný vztah ani povahou trestné činnosti, ani bydlišti obviněných. „Folklorní“ zajímavostí vazebního řízení je skutečnost, že rozhodovala soudkyně, která netušila, že Anglie je součástí Evropské unie. Jednou ze dvou obhájkyň při vazebním řízení byla bývalá nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová. Obě se skutečně hodně snažily, ale neuspěly. Dva vazební důvody časem vypršely, zůstává jen obava z útěku.

Shahram Zadeh zůstává dosud ve vazbě jako jediný z obžalovaných. Ve fázi přípravného řízení jeho obhájci nabízeli složení kauce 40 milionů Kč, ale žalobce trval na jejím odmítnutí. Další dva obžalovaní se dostali na svobodu s kaucemi 2x 500 tis. Kč a Daniel Rudzan, jenž měl být druhou nejvýznamnější osobou v zločinném spolčení, musel složit 9.500.000 Kč.

Po podání obžaloby dne 18. března 2015 podal pan obžalovaný novou žádost o propuštění z vazby. Vazební zasedání se konalo 17. dubna 2015. Písemné vyhotovení usnesení o zamítnutí žádosti obdržel až 10.června 2015, tedy po 54 dnech od podání návrhu. Tím byla více než pětinásobně překročena zákonná procesní lhůta. S vyřízením stížnosti proti ponechání ve vazbě trvalo toto jednání plných 154 dní. Důvody průtahů jsou výlučně na straně soudu. Při zatím posledním vazebním jednání dne 6. října 2015 obhajoba nabídla kauci ve výši 60 milionů Kč. Skládali se na ni příbuzní a přátelé obžalovaného. Mezi nimi je jeden z osobních lékařů zesnulého prezidenta Václava Havla, který nabídl 17 milionů Kč z vlastních prostředků s vědomím, že by o ně v případě útěku Shahrama Zadeha přišel.

Soudu ale tato neuvěřitelně vysoká kauce nestačila a vydírá pana obžalovaného požadavkem na složení kauce ve výši 100 milionů Kč, splatných do deseti dnů. Ve spojení s obstaveným majetkem tak fakticky za svobodu pro obžalovaného Shahrama Zadeha požaduje rekordní částku 190 milionů Kč. Pan obžalovaný 100 milionů nemá a v dané lhůtě si je ani nemůže opatřit. Soud to jistě ví a nejspíš zvýšil nároky na kauci proto, aby jej nemusel propustit a při tom mohl tvrdit, že chyba je na straně obžalovaného.

Lpěním na udržení Shahrama Zadeha ve vazbě soud dává najevo, že považuje především za velmi pravděpodobné, že pan obžalovaný bude odsouzen a útěkem by se mohl vyhýbat trestu. Presumpce neviny zde neplatí. Soud si vůbec nepřipouští, že by sázka na odsouzení nemusela vyjít, a proto si neuvědomuje riziko nutnosti vyplatit astronomické odškodné za zničené obchody a poškození dobrého jména pana obžalovaného. Toto je ovšem pochopitelné: i kdyby soudce tvrdošíjností připravil stát o stamiliony, na jejich uhrazení by nemusel přispět ani desetníkem, neboť současná legislativa jej před uplatněním nároku na účast na regresní náhradě prakticky chrání. Daňoví poplatníci za jeho neústupnost zaplatí rádi a s úsměvem.

Pro odůvodnění dalšího držení Shahrama Zadeha ve vazbě uplatňuje soud celkem obvyklé argumenty, kterými se útěková vazba odůvodňuje: obžalovanému hrozí vysoký trest, jemuž by se mohl útěkem vyhnout, navíc je národností Iránec s dvojím státním občanstvím, je jazykově vzdělaný, zvyklý cestovat a provozovat obchodní činnost kdekoli v zahraničí. Navíc je nevěrohodný, soudu lže, atd.

Na důvodnost držení pana obžalovaného ve vazbě lze ale nahlížet i z jiného úhlu pohledu, zkoumáním výhod a nevýhod, jež by mu útěk přinesl. Ano, zbavil by se vazby a nezbytnosti zúčastnit se soudního jednání a v případě odsouzení by měl více možností, jak se vyhnout trestu. Naproti tomu by se vzdálil od přátel a rodiny, ztratil by náhradní vlast, v které za dvacet let života zdomácněl. Připravil by své blízké o složené kauce. Aby se vyhnul vydání zpět do ČR, musel by se ukrýt v některé zemi, s kterou ČR nemá smlouvu o vzájemné právní pomoci. Bez možnosti pohybovat se po světě kvůli mezinárodnímu zatykači by nemohl pokračovat ve svých obchodech. Ostatně s mezinárodně hledaným obžalovaným by nikdo neuzavřel smlouvu. Zakrátko by se finančně zhroutil.

Ostatně útěk by mohl být úspěšný jen dočasně. Policejní „lovci lebek“ dokáží dovézt uprchlíky zpět do vlasti i z velmi vzdálených končin a svoboda na vymezeném území, které uprchlík nesmí opustit (případ Viktora Koženého či Borise Vostrého, z počátku též Radovana Krejčíře), není zrovna terno. Nedobrovolnému navrátilci navíc hrozí dodatečné trestní stíhání za „mařenu“. Inteligentní člověk nemůže na útěk pomýšlet. A Shahram Zadeh rozhodně není hlupák.

Z toho všeho plyne, že není v zájmu pana obžalovaného, aby utekl, ale naopak potřebuje setrvat v ČR a věnovat se intenzivně své obhajobě. Je pro něj existenční nutností dosáhnout zprošťujícího rozsudku. Bez něj by nemohl pokračovat ve své obchodní činnosti. Útěkem by nic nezískal, pouze by ztratil.

Nepřiměřenost přístupu k žádosti Shahrama Zadeha o propuštění z vazby vyplývá ze srovnání s postavením dalších obžalovaných. Shahram Zadeh zůstává za mřížemi jako jediný z celé skupiny. Míra jeho zavinění je v očích soudu podstatně horší než u ostatních. Vyplývá to ze srovnání výší kauce. Danielu Rudzanovi, který měl ve „firmě“ působit jako číslo dvě řídící struktury, stačilo na vyproštění z vazby 9.500.00 Kč, dalším dvěma obžalovaným jen po 500 tisících, v případě Shahrama Zadeha je 150 milionů (90 milionů obstaveného majetku + 60 milionů nabízená kauce) málo.

Řízení proti Shahramu Zadehovi má ještě jednu zvláštnost, která z něj činí nestandardní proces. V kauze Davida Ratha se veřejnost seznámila s živým vzorkem institutu „spolupracující obžalovaný“, který se dostal do našeho procesního práva nedávno. V Zadehově řízení se vyskytuje institut „spolupracující svědek“, který nemá oporu v právních normách a oficiálně se dosud u nás nevyskytoval, ač neoficiálně se v méně závažných kauzách uplatňoval i dříve. Je to svědek, který si „koupí“ od policie záruku beztrestnosti nebo mírnější právní kvalifikace výměnou za usvědčující svědectví, které může být i křivé. Takovou postavou má být údajně Petr Pfeifer, který se od počátku dělil o řízení „podniku“ s obžalovaným Danielem Rudzanem. Z výnosů „obchodů“ uskupení měl značný příjem, našel Shahrama Zadeha, získal od něj půjčku pro firmu a navíc si od něj půjčil několik milionů Kč, s jejichž vrácením nebude muset spěchat, bude-li věřitel ve vězení. Jeho svědectví je nejvýznamnějším důkazem, jenž má pomoci k usvědčení Shahrama Zadeha. Nebylo mu sděleno obvinění a není v seznamu obžalovaných. Důkazy o jeho trestné činnosti žalobce před podáním obžaloby odstranil ze spisu. Za těchto okolností nelze ze zásadních důvodů považovat tento proces za zákonný a spravedlivý.

Obávám se, že v právním státě by experimentování s institutem „spolupracujícího svědka“ mělo pro „inovativního“ žalobce zhoubné následky, neboť porušil zákonnou povinnost stíhat každý trestný čin, o němž se doví a porušil rovnost účastníků řízení. Žalobcova bezstarostnost svědčí o tom, že se nemá čeho obávat. Státní zástupci jsou přece nedotknutelní.

Toto vazební řízení je od počátku až dosud vedeno šikanózně. Požadovaná kauce, pokud by byla skutečně vyplacena, by byla rekordem. Ve spojení se zjevným porušením trestního řádu zavedením do děje „spolupracujícího svědka“ a se zastavením jeho trestního stíhání si jako laik dovoluji tvrdit, že sice jde o rekord, ale o rekord justiční nestydatosti.

Postup soudu se zdá potvrzovat výše zmíněné upozornění na schizofrenní vztah soudců k svobodě jednotlivce, který je vede k zatvrzelosti při rozhodování o vazbě. Soudce, který takto nakládá s Shahramem Zadehem, je za normálních okolností uvážlivý, pečlivý a ve vztahu k právům obhajoby nesmírně ohleduplný. Ale ve vazebním řízení se jeho myšlení řídí jiným schématem.

Konec