Oblast Kavkazu patří k nejcitlivějším, nejneuralgičtějším oblastem soudobého planetárního šílenství. Přirozeně vedle Balkánu. Doslova ožehavé události Kosova, Jižní Osetie a Abcházie jsou jako rodní bratři spojení pevným poutem temného bratrství. Široká škála národnostních zmatků a náboženských směsí vytváří skutečně výbušný koktejl. Jeho nedílnou kavkazskou přísadou, katalyzátorem, je nafta, černé zlato, které stojí na čele komodit regionu mezi břehy Kaspického a Černého moře.

Před několika měsíci jsem v tomto médiu žehral na uznání a vlastně iniciaci pochybné nezávislosti albánské Prištiny ze strany bushovských Spojených států či většiny zemí EU v čele se Sarkozyho Francií. Soudil jsem, a to na základě tehdy dostupných informací, že nebezpečné mezinárodní rezonance na sebe nedají dlouho čekat. Stalo se nejpatrněji na Kavkaze, kde s pomocí Ruské federace, u níž jde o pouhý tah pěšci na globální šachovnici, fakticky potvrzuje svůj předchozí záměr nezávislosti Abcházie, ale především Jižní Osetie. Medvěděvovo Rusko se teď vysmívá USA i valné části politické Evropy, jelikož za intervencí, Západem povětšinou označovanou za „agresi“ v oblasti, stojí jev postižitelný větou o tom, že „impérium vrací úder“. Za poníženého srbského spojence, za pokus dále vlastními prostředky militarizovat Střední Evropu, za snahu prosadit se na Blízkém východě, jenže hlavně za snahu Washingtonu prosazovat se v tzv. blízkém zahraničí Moskvy. Například systematickým vyzbrojováním gruzínské armády. Výzvy k zachování územní celistvosti výbušného státu jsou pojednou pochybné. Pokus Ruské federace obsadit kdysi vyklizené geostrategické pozice vystrašil řadu místních hráčů, o čemž svědčí některé bezpečnostní proklamace ukrajinského Kyjeva.

Prezidenti Medvěděv a Putin dobře vědí, že úspěšná válka je elixír na domácí bolesti a hever osobní popularity. Současný premiér si upevnil postavení v úřadu vítěznou válkou právě na Kavkaze, když napravil pověst ruských zbraní pošramocenou za jelcinské „alkoholkracie“ v 1. čečenské válce. Medvěděv dosáhne pravděpodobně téhož; napojí se svými výsledky na předchůdcova rétorická cvičení o největší geopolitické katastrově 20. století, tedy rozvalu pověstné „jedné šestiny světa“. Z dezintegrace se obnovila také nezávislost Gruzie, z jejíhož lůna vzešel „otec národů, přítel a učitel, zvěčnělý“ J. V. Stalin, hrůzný diktátor, na nějž velké procento Rusů vzpomíná v dobrém, neboť on to byl, kdo položil základy obávané „Říše zla“. Síla otčiny byla mimochodem příslušníkům největší slovanské populace hodnotou z největších, takže ani není divu, že zatím předposlední vládce Kremlu, exoficír KGB, se těšil úctě někdejšího čelního disidenta, před krátkým časem zesnulého Alexandra Solženicina. Není divu, když se Rusům již řadu let zdá, že „mráz přichází z Bílého domu“.

Gruzie, bývalá svazová republika SSSR, má svým způsobem v mocenských dějinách kavkazského areálu zajímavé postavení, pročež její nynější, silně proamerický prezident Saakašvilli, jenž nakonec i v Novém světě studoval, se pokouší při antiruské agitaci využívat historizujících tezí. Do údajně bratrské rodiny socialistických národů se Gruzínci zapojili roku 1921. Po anexi Gruzínské demokratické republiky Rudou armádou, které předcházel konflikt s jihoosetinskými separatisty. Nynější hlava státu proto z Tbilisi halasí, že masivní přítomnost pravidelných ruských branných sil ohrožuje na životě jeho mladý lidovládný stát. On a jeho spolupracovníci srovnávají nesrovnatelné, když hledají paralely se zadušením maďarské revoluce či pražského jara, což má zřejmě ovlivnit smýšlení v nových členských státech Evropské unie. Nedá mi to, aby v této souvislosti nepřipomněl, že shora zmíněné napadení Jugoslávie roku 1999 přimělo představitele landsmanšaftu k hledání podobností s vysídlením většiny pohraničních Němců.

Vraťme se však do Gruzie, především ke vztahu navzájem nepříbuzných Jihoosetinců a většinového obyvatelstva. Oslabování toho, co politologové nazývají „ledový koberec komunismu“, a to za Gorbačova a perestrojky, uvolnilo řetězy starým účtům. Především odpor Osetinců vůči samostatnému Tbilisi. Následovalo secesionistické referendum, jehož výsledek drtivě podložil cíl proruských elit – spojení se Severní Osetií, a tudíž Ruskem. Obdobný, ba horší vývoj nastal tehdy v Abcházii. Přímá pomoc Moskvy povstalcům odrazila pokusy o obnovení gruzínské kontroly, leč Ruská federace explicitně odmítla inkorporaci malých pseudostátů. Léta jednání a mezinárodních zprostředkování k ničemu nevedla, neklid, jakási malá studená válka získávala také podobu horkou, nejpatrněji boji mezi Jihoosetinci a Gruzíny před třemi lety.

Teď může být situace radikálně jiná. K volebním záměrům Michaila Saakašvilliho –vedle nastartování ekonomického rozvoje i potlačení všudypřítomné korupce a nepotismu, k cílům, jejichž výsledky jsou sporné – náležel plán obnovení teritoriální integrity. Splnění tohoto cíle stále méně obdivovaného představitele „revoluce růží“, tj. využití trvání olympiády k bleskovému obsazení odtrženeckých území, skončil fiaskem. Bezpochyby vážně poškodí již dávno pochroumanou pověst symbolu převratu proti autokracii Eduarda Ševarnadzeho. Zkrátka takřka jistě obrousí nimbus zahraničněpolitického cíle „pryč od Moskvy“. Dost možná se v této oblasti dožijeme dalších prudkých zvratů a překvapení.

Publikováno na www.rozhlas.cz/cro6