Jsou to příklady neporovnatelné, nicméně uznejme, že se Jan Dusík zachoval slušně, když dal demisi kvůli tomu, že Fischerova vláda nebyla ochotna přistoupit na zelenou koncepci přestavby elektrárny v Prunéřově. Je nepochybné, že se to příznivě projeví na výsledku voleb, že to zanechá dojem na váhajících sympatizantech, doposud nahlodaných výkony borců typu Olgy Zubové.

Což ovšem neznamená, že se ministr (exministr) Dusík rve za dobrou věc. V době, kdy se mluví o přemíře informací, jde spíš o to, kdo lže silněji a vemlouvavěji a komu uvěříme. Přestavbu Prunéřova nakonec zaplatíme všichni, protože všichni potřebujeme elektrickou energii. Nikdo ale přesvědčivě nedoložil, jak to je, zdali navýšené náklady na lepší vyčištění se skutečně vyplatí. Ve světě převládné lži nemůžeme věřit nikomu. Zelený Ondřej Liška teď připomíná trapnou jachetní schůzku Mirka Topolánka - to je s největší pravděpodobností klasická zelená demagogie, protože vazba Topolánka na Fischera je nedoložitelná: není prokázána souvislost s křupanskými výlety hrobaře ODS s rozhodnutími nynější vlády, která je spíš poplatná ČSSD než ODS. Držme se tedy politického funkcionalismu, nechť věci fungují. Chceme svítit a to škodí přírodě, ale taky chceme mít zdravé životní prostředí, takže to s tím svícením nesmíme přehánět, jde o to, kde klást hranici, abych to vyjádřil lapidárně. Jistě je možné aplikovat nějakou superčistou technologii na komín elektrárny, ale vyplatí se to? Jistě je možné postavit šestikilometrový tunel v holé rovině kvůli ptačí rezervaci, ale má to smysl a je to nutné? Politický funkcionalismus je ale zatím to poslední, co je na pořadu dne. Spíš jde o to, co kdo urve a kam se nacpe, a z tohoto hlediska je Dusíkův krok - třeba možná i poctivě míněný, ani tu možnost nevylučujme - dobře využitelný.