15.12.2018 | Svátek má Radana, Radan


HISTORIE: Slovanství, zhoubná posedlost českých dějin

7.7.2018

Nuž raději přichyl k tomu tam se dubisku, jež vzdoruje zhoubným až dosaváde časům… (Ján Kollár)

Koloval v pětačtyřicátém roce takovýto vtip: přijde babička na ouřad a vidí na stěně dvojici státnických obrazů. „Prosím pěkně,“ táže se, „kterejpak je to tenhle pán, ten s tím fouskem pod nosem?“ „To je prezident Beneš, babičko, co nás osvobodil,“ dí vlídný úředník. „Moc hodnej pán,“ praví uznale babička. „A kterejpak je ten vedle, ten s tím frňousem?“ „To je Stalin, babi. Ten nás všechny osvobodil.“ „Hodnej pán, hezkej pán. A když nás tak všechny osvobodil, nemoh by nás taky osvobodit od těch Rusů?“

Takový byl na rozdíl od oficiálních legend ne právě vzácný vztah českého lidu ke svým osvoboditelům. Byla to cháska mravů nekulturních, z velké části negramotná, zpitá denaturovaným lihem, paním a dívkám nebezpečná, a také nenechavá; rčení „davaj časy“ se stalo příslovečným, třebaže to nebyly jen náramkové hodinky, jichž se rudoarmějci dožadovali za doprovodu slovesného tvaru „davaj“. Lze zkráceně říci, že jejich chování bylo takové, jakého si vlast česká naposledy užila od lancknechtů válek třicetiletých. Ten poznatek však zcela zapadl nebo byl valnou částí vděčného národa přehlížen, neboť ať byl osvoboditel jaký byl, byl to osvoboditel slovanský. Slovanství bylo kvalifikací, před níž bledly veškeré nedostatky.

Ve slovanských tancích se předstihovaly všechny strany Národní fronty, ale k mistrovství je dovedli komunisté. Dokázali vnutit vítězně rozjásanému lidu pozoruhodnou logiku: je-li slovanský osvoboditel, je slovanská i jeho vlast, Sovětský svaz. A jelikož je vůdčí idea té říše komunistická, je komunismus výrazem slovanství. Byla zapomenuta zkušenost s loupeživými rudoarmějci, byl zapomenut proletářský internacionalismus i premisa, dle níž proletář nemá vlast, vše jen omdlévalo slovanským vlastenectvím a komunisté v čele všech. Byla to pošetilost, za niž jsme draze zaplatili. Jinak řečeno, ze všech posedlostí, co jich během dějin protáhlo českými zeměmi, byla slovanská nejdestruktivnější. Je ošidné uvádět historickou úvahu spojkou „kdyby“; nicméně je možno míti za to, že kdyby nebylo slovanského triku a jeho přijetí podstatnou částí národa, mohl být komunistický pochod k moci nesnadnější, nebo jej nemuselo být vůbec. Byl nastartován sice už přesídlením Benešovy exilové vlády do Moskvy a Košickým vládním programem, ale definitivního potvrzení se mu dostalo až tragickým výsledkem voleb v r. 1946. Bez ztotožnění sovětského systému se slovanstvím nemusely být na bezmála půl století posledními.

Další vjezd osvoboditelských tanků o třiadvacet let později ovšem znamenitě utlumil slovanský zápal v českých hlavách. Ne však úplně, jak se každoročně ukazuje v debatách kolem cyrilometodějského svátku. Převažující soud českého lidu o slovanských věrozvěstech je suchý a praktický: jelikož jejich svátku předchází v kalendáři Jan Hus, lze ty dva bezpracné dny spojit a užít si jich na chatě. Nechybí však ani hlasy vážné a káravé, hovořící o symbolu české státnosti, jemuž náleží pozornost a úcta. Nu, přijde na to, řekl bych, o jakém druhu státnosti je řeč. Abychom té otázce přišli na kořen, vydejme se o dvanáct století zpět, do doby, kdy se rozhodovalo o budoucí orientaci českého státu. Mohlo to s ní dopadnout šeredně a podnes v jistém smyslu může.

Lze stručně říci, že oč méně máme hodnověrných zpráv z počátků českého křesťanství, o to víc podléháme mýtům. Slavíme velkomoravského knížete Rostislava, povolavšího byzantské misionáře Cyrila s Metodějem; želíme toho, že se jejich dílo neudrželo; žehráme na německé preláty, kteří proti němu kuli pikle, zlobíme se na Maďary, že vrazivše klín mezi byzantský Balkán a naše země, oddělili nás od centra východní civilizace. Bez námitek a podezření přijímáme tvrzení, jak nám je zprostředkuje Palacký: Vypraviv (kníže Rostislav) poselství do Konstantinopole, požádal císaře Michaela o slovanské učitele… císař radost maje z poselství toho, vypravil k Moravanům oba slavné bratří, potřebami na cestu hojně je opatřiv.

Opravdu? Co tak trochu zapochybovat? Zkoumáme skepticky i jiné dějepisné zprávy; proč máme bez všech pochyb a rozpaků přijmout právě tuto? Neobsahuje dobovou tendenci, nám už stěží rozpoznatelnou, ale ve své době rozhodující? Jak tomu skutečně bylo? Poodhlédneme-li stranou od osy Velehrad – Konstantinopol, můžeme zjistit, že se za toho času s žádostmi o věrozvěsty roztrhl pytel: Když Chazaři, na Černomoří v dnešních jižních Rusích panovavší, požádali učitelův křesťanských z Konstantinopole… dokládá týž Palacký. Hned o kousek dál nacházíme informaci: Bulharský král Boris uchýlil se s prosbou o kněží a učitele do Konstantinopole… Jak známo, o století později varjažský kníže Valdemar (Vladimír), v Kyjevě panovavší, také požádal učitelův křesťanských z Konstantinopole, a slyšme, slyšme, ve všech čtyřech případech bylo žádosti promptně vyhověno. Hodný pán, ten byzantský císař. Ne že by se někam cpal, ale když ho ti Moravané, Chazaři, Bulhaři a kyjevští Varjagové tak pěkně prosili, neměl to srdce jim nevyhovět. Jen kdyby tak velice nepřipomínal jiného východního vládce o jedenáct století později, jenž také radost maje z poselství toho k nám ochotně poslal… no, ne zrovna věrozvěsty jako spíš tanky, potřebami na cestu ani je moc neopatřiv.

Jak se zdá, je předstírané pozvání mezi vládci Východu už od raného středověku oblíbenou záminkou expanze. Stěží můžeme předpokládat, že by vůdci Moravanů, Chazarů, kyjevských Rusů či Bulharů, divocí a negramotní válečníci, opravdu vysílali poselství s prosbami o osvětu nebo vůbec o nějakou stáli; pravděpodobně ani nevěděli, kde Konstantinopol leží, a jestli ano, zajímala je spíš jako objekt vyplundrování, kdyby nadešla vhodná příležitost. Mnohem pravděpodobněji můžeme rozumět cyrilometodějské misi jako velkorysému pokusu konstantinopolských císařů o rozšíření své akční zóny na úkor Západu. Jejich poslové nešířili byzantskou ortodoxii na požádání pohanských knížat, jako se jim s ní spíš vnucovali; a zároveň i politický vliv a mocenskou převahu. Zkusme si ji představit na mapě: dědictví Karla Velikého v rozkladu, jiná ústřední moc Západu veškerá žádná, a kruh byzantského vlivu zahrnující Balkán, rozpínající se přes Kyjev k severu a v západním směru zasahující Moravou do samého středu Evropy… K našemu velkému štěstí přišli Maďaři a kruh rozťali. Češi zůstali na jeho druhé straně, a tudíž v civilizační oblasti Západu, z níž je nedokázali natrvalo vytrhnout ani pozdější slovanský vůdce a věrozvěst Brežněv.

Pokročilejší středověk byl v tomto ohledu mnohem střídmější. Ještě se rusko-kyjevská ortodoxie pokoušela vpašovat východní prvek do svatováclavských legend, ještě zde byla krátká epizoda kláštera sázavského, ale to byly už poslední záblesky vyhasínajícího ohně a západní orientací českého státu neotřásly. Ani Karel IV. nezaložil klášter Na Slovanech ze zaujetí pro pravoslaví, spíš že si ve svém sídelním městě zakládal filatelii řeholnických řádů a slovanští benediktini mu v ní představovali pěknou, exotickou známku. Husitská doba pak ještě jednou přinesla určité náznaky námluv s Byzancí, ale ta už stála před zánikem a měla jiné starosti. To bylo tak všechno.

Zlom přinesla až osvícenská doba, dlužno zdůraznit že nejen v Čechách. Ještě barokní společnost byla orientovaná nábožensky: našinec je ten, kdo je téže víry jako já. Osvícenstvím započala éra patriotismu zemského a dynastického: našinec je ten, s nímž žiji v téže zemi, je poddaným téhož panovníka. Až prostředkem devatenáctého století se vlivem Herderovým dostavilo vlastenectví filologické: našinec je ten, kdo mluví týmž jazykem jako já. Tím teprve přešlo občasné česko-německé hašteření v nacionalistickou nesmiřitelnost, zde se vzalo Palackého pojetí českých dějin jako odvěké a osudové potýkání Čechův s Němci. Jelikož se týž proces odehrál i na německé straně, byl malér tady: čeští Němci začali šilhat přes hraniční hory a spatřovat vyjádření svých citů v pangermánských idejích, kdežto Čechové je objevili v carsky podmalovaném slavjanofilství. Záhubná pošetilost to byla jedna jak druhá a přivedla jeden zemský kmen do náruče Hitlerovi a posléze do vyhnanství, druhý do sovětského chomoutu a půlstoletého mravního úpadku.

Mohlo být našim pradědečkům nápadné, že se všeslovanská idea těší vášnivé oblibě především v krajích nesousedících bezprostředně se slovanským dubiskem, kdežto bratrský národ polský dubisko miluje jako… stydno pověděti co a kde. Ale nenapadlo je to, naopak se slovanství v českých hlavách měnilo v posedlost. Trochu teď odbočím, ale říkám si, jestli se právě tehdy nerodila česká pasivita a přizpůsobivá ohebnost, neslavný dílek národní povahy. Spoléhání na mocného slovanského ochranitele metamorfovalo v spoléhání na všechno možné, na spojence, na takové či onaké osvoboditele, jen ne na vlastní schopnost a sílu. A to jsme ještě měli z pekla štěstí, že to s námi nedopadlo hůř. Plán doktora Kramáře na vytvoření Slovanské říše, v níž mělo království české hrát roli poslušné gubernie, vypadá sice dnes značně šíleně, mohl se ale snadno uskutečnit. Carské vedení mu bylo velmi příznivě nakloněno a ruská ofenziva v počáteční fázi světové války jím byla aspoň zčásti inspirována. Naštěstí nedosáhla svého cíle, ale tím nebylo všechno vyřízeno: kdyby se car Mikuláš býval dočkal vítězství po boku západních mocností, kdyby v atmosféře velkorysého překreslování map a odměňování vítězů došlo i k splnění ruských imperiálních přání, mohla se alternativa Slovanské říše stát katastrofální skutečností. Prozřetelností dějin – aspoň v tomto ohledu jim můžeme být při všem ostatním hrůzném neštěstí vděčni – však přišel Lenin se svou revolucí a černá díra vražedného zmatku pohltila i Kramářův plán, z nějž, kdyby se býval naplnil, bychom se klíči nevyzvonili.

Nějak je to všechno obráceně. Český kalendář nabízí k oslavě cyrilometodějský svátek, ale spíš bychom mohli slavit, že snaha slovanských věrozvěstů vyzněla naprázdno. Oslavujeme konec třísetletého temna a rozpad habsburské monarchie, spíš bychom ale měli postát v minutě ticha nad její památkou; byla nám hrází jak proti ruské roztahovačnosti, tak proti naší vlastní slovanské pomatenosti. Slávou se opředli čeští legionáři, ale kdoví, jestli bychom neměli spíš slavit onen dvacetinásobek českých mužů, vytrvavších až do posledka v uniformách rakouských. Slavíme obnovení české státnosti v roce 1918, ale státnost vydržela dvacet let, načež se rozplynula v čemsi velmi podobném Kramářově Slovanské říši, ledaže ne na opratích carského, nýbrž stalinského imperialismu.

Oživení velkoslovanské myšlenky nejspíš není v dohlednu, na to se znemožnila příliš dokonale. Dejme si však pozor na její nenápadné odnože. Z nedobrých zkušeností evropských národů vyplynul projekt Evropské unie; a třebaže je zatížen mnohou nedomyšleností, ukazuje, kde je naše místo: ne v širé slovanské stepi, nýbrž v kulturní krajině Západu. Nesměli bychom ovšem být Češi, aby ta skutečnost nebyla provázena ohrnováním nosů, pochybnostmi, nedůvěrou, podezíráním z postranních úmyslů, obavami o naši identitu, suverenitu a takové věci.

Chci zdůraznit: stejně jako ve století devátém, ani dnes nežijeme ve vzduchoprázdnu, nýbrž na křižovatce velmocenských zájmů. Pohlédněme na mapu a přečtěme si noviny: alternativa k integraci v západních hospodářských a obranných systémech je jedna a její jméno jest… Slovanská říše, tentokráte putinsko-postkomunistická. Ještě dnes se Evropou táhne hranice, již se před tisíciletím nepodařilo posunout byzantským agentům Cyrilovi a Metodějovi. Po jedné její straně leží země Západu. Po druhé chaotický Balkán a roztahovačné, destruktivní Rusko. Nemělo by nám činit potíž se rozhodnout, kam patříme.

Slovanství si přitom můžeme ponechat, a to v jeho skutečném smyslu: jako filologickou kategorii. Mluvíme česky, a čeština náleží k slovanské větvi jazyků indoevropských. Toť vše. Jinak pojem slovanství nevypovídá pranic ani o národním charakteru, ani o dějinném smyslu a zavání katastrofou, stane-li vodítkem politických rozhodnutí.

Hannover, 5. července 2018



Diskuse


M. Valenta
11:29
10.7.2018

J. Jurax
21:09
8.7.2018

J. Jurax
21:32
8.7.2018

F. Navr8til
19:32
8.7.2018

D. Bystriansky
18:58
8.7.2018

Š. Hašek
18:43
8.7.2018

M. Mikulec
10:30
8.7.2018

J. Vintr
10:42
8.7.2018

J. Kanioková
11:07
8.7.2018

Š. Hašek
19:09
8.7.2018

P. Harabaska
20:20
8.7.2018

M. Mikulec
11:10
8.7.2018

J. Vintr
14:01
8.7.2018

M. Prokop
14:58
8.7.2018

J. Babicka
18:25
8.7.2018

J. Jurax
19:47
8.7.2018

J. Anděl
13:15
8.7.2018

P. Urban
13:40
8.7.2018

D. Bystriansky
18:38
8.7.2018

P. Skokan
10:15
8.7.2018

J. Jurax
19:52
8.7.2018

J. Babicka
5:57
8.7.2018

V. Kotas
9:29
8.7.2018

J. Klepal
9:46
8.7.2018

J. Klepal
9:53
8.7.2018

J. Dlouhy
12:36
8.7.2018

J. Babicka
18:22
8.7.2018

P. Harabaska
20:26
8.7.2018

P. Klíma
0:03
8.7.2018

J. Babicka
23:58
7.7.2018

P. Harabaska
20:28
8.7.2018

J. Ráž
19:54
7.7.2018

V. Čermák 376
18:37
7.7.2018

M. Prokop
21:21
7.7.2018

J. Babicka
18:32
8.7.2018

J. Hanzlík
18:32
7.7.2018

M. Hoblík
17:58
7.7.2018

V. Církva
17:01
7.7.2018

J. Babicka
18:34
8.7.2018

P. Zinga
12:42
7.7.2018

J. Lepka
9:42
7.7.2018

J. Jelínek
10:14
7.7.2018

J. Vintr
9:35
7.7.2018

V. Němec
8:20
7.7.2018

P. Portwyn
8:13
7.7.2018

J. Kanioková
13:32
7.7.2018

P. Sulc
22:40
7.7.2018

M. Drašner
7:55
7.7.2018

A. Trick
7:20
7.7.2018

S. Netzer
9:50
7.7.2018

J. Jelínek
10:24
7.7.2018

A. Trick
12:16
7.7.2018

S. Netzer
12:42
7.7.2018

A. Trick
13:29
7.7.2018

S. Netzer
13:51
7.7.2018

A. Trick
16:23
7.7.2018

K. Pavlik
4:07
7.7.2018

P. Sulc
3:33
7.7.2018

J. Kanioková
11:06
8.7.2018

počet příspěvků: 85, poslední 10.7.2018 11:29









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.