„Lháři ve fraku každý věří...“

Nedávno vyšla v nakladatelství Olympia zajímavá kniha historičky Evy Hahnové „Dlouhé stíny předsudků“. s podtitulem „Německá a anglické stereotypy o Češích v dějinách 20. století“.

Jsou knihy, které přečtete a odložíte. Ale tato je natolik zajímavá, a dnes opět drtivě aktuální, že si podle mne zaslouží delší zamyšlení. Tady je:

Jistě znáte z vlastní zkušenosti, že ačkoli Kristus říká „všichni jsou si před tváří Boží rovni“ a dle Desatera jsou všichni povinni konat tak, aby zachovali přikázání „Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému“, tak se lidé fest pomlouvají .A s chutí si pěstují předsudky vůči jiným. A tak každá skupina, parta či národ má své jedince, skupiny či národy, které považuje za hloupější, nevzdělanější, méně či jinak nevhodně civilizované (neboť naše civilizace jevždy ta nejlepší). Eurohujerské předstírání, že je to jinak, je jen ideologické lhaní mající dotvrdit údajnou všeobecnou lásku mezi lidmi a národy.

Ovšem stačí se podívat třeba na TV seriál „Hercule Poirot“, kde občané Velké Británie, toho vzoru všech demokracií, když jim něco nejde pod vousy, nadávají detektivovi do „zatracených cizinců“.

V Evropě ty „západnější národy“ obecně považují ty východnější za pitomce a barbary, které mají za úkol „vychovat“. Což platí i o nás, třeba ve vztahu k Bulharům, Rumunům, Ukrajincům atd.

K dokonalosti, až k pokusům o fyzickou likvidaci, to dovedli vůči nám, a obecně vůči Slovanům, židům a jiným „pronárodům“ několikrát Němci po sobě. Není nutno se hned odvolávat na Hitlera a nacisty. Již v polovině 19. století napsal Engels v Neue Rheinische Zeitung: „Všeobecná válka, která [přichází], rozdrtí slovanské spojenectví a zcela vyhladí tyto zatvrzelé národy, že i jejich samotná jména budou zapomenuta... Vyhladí nejen reakční třídy a dynastie, ale zničí také tyto naprosto reakční rasy... a to bude skutečným krokem vpřed. „ Karl Marx, který sám sebe považoval hlavně za Němce, se zase těšil na likvidaci „podřadných ras“, za jejichž příklady uváděl Chorvaty, Pandury, Čechy a, jeho slovy, podobnou verbež. (Wikipedie). Za verbež či něco zaostalého však není nutno pokládat jen „cizince“. Ale i vlastní, kteří se nějak liší.

Jak mi napsala jedna kolegyně (Ossis) z Berlína své české kamarádce: „Včera jsem četla, co řekl Gauck (německý president), a mám pocit, že sem [do sjednoceného Německa] nepatřím. On srovnává příchod utečenců (ze Středního východu, Afriky atd. v roce 2015) se sjednocením Německa. On v podstatě řek, že ti východní Němci vlastně byli tak trochu opice, a tak si ti západní na ně taky těžko zvykají a ještě nezvykli. To řekne o vlastních? Nechápu...“

Co je na tom k nechápání? Samotní sudetští Němci byli ve „ III Říši“ považováni za cosi podřadného, na což si pamětníci z jejich řad dodnes vzpomínají. Viz například práce německých historiků Detlefa Brandese („Cesta k vyhnání 1938-1945“, „Germanizovat a vysídlit -

Nacistická národnostní politika v českých zemích“) a Volker Zimmermanna („Sudetští Němci v nacistickém státě“,a „Československo a dva německé státy“).

Joachim Gauck je sice prezident Spolkové republiky Německo, ale je původem východní Němec. No a dostal křeslo presidenta více méně z politického rozhodnutí „západních Němců“. Takže ano, on jen hlasitě řekl to, co si myslí velká část západních Němců o těch východních. A to, že jsou to zaostalé opice, které je nutno převychovat. Poturčenec horší Turka, že?! A že Gauck je bývalý evangelický pastor a kazatel proslulý bojem za občanská a základní lidská práva v dobách Německé demokratické republiky? Podívejte se u nás, jak se část takovýchto lidí stala po roce 1989 největšími poturčenci! Ono všude platí staré rakouské heslo z dob monarchie: V mládí revolucionáři, ve stáří „vládní radové“.

U národů je to stejné. Německo, které vyvolalo dvě světové války, je dnes pod vedením takových lidí, že místo o likvidaci podřadných ras, jako to bylo předtím, sní o tom, jak je samotné, dnešní Němce (kteří čím dál tím víc odmítají poslouchat mainstreamové žvanění) změní k obrazu „správného nového Evropana“ jiný lid, jiná kultura, jiné náboženství. Kterou Němci nevyvraždí, ale naopak s kterou se radostně smísí. A ti, co se nechtějí smísit? Nejprve je napomenou, pak zkusí „převychovat“ a... a potom? No, to ještě nevíme, ale něco určitě. Ordnung muß sein.

Národy, či ty „vůdčí části národů“, pak své názory na jiné vtělují do zavedených „úzů“. U nás to není jiné. Jak pravil ve Švejkovi sapér Vodička, že je nejlepší, když každý Maďar dostane „überschwunkem přes držku“ (überschwung není jen věc, tedy opasek s přezkou, ale znamená to také ihned či okamžitě“). Vždyť je to taky správné, že. Což poznáme i dnes podle dalšího hesla sapéra Vodičky: „každej Maďar může za to, že je Maďar“. Což ovšem dneska zní spíše z Berlína a z Bruselu, že.

Úzus pochází, jak praví naučný slovník,: z latinského „usus“ a znamená užití, dovednost, zvyk, neboli též uzance a je to označení mimo jiné pro ustálený „názor“. Který není psaný, ale v určité oblasti všeobecně přijímaný a respektovaný. Takovéto „úzy“ se pak rozšiřují a opakují a zmnožují takzvanými informačními „memy“. Termín „mem“ je používán pro kulturní obdobu genu – čili replikující se jednotku v tomto případě kulturní informace. A jako geny se předávají od jednotlivce k dalšímu jednotlivci a následně pak prostupují celou populací, tak putují i „memy“.

Významnou jednotkou takovéhoto „memu“ je předsudek. Předsudek je velice oblíbený mem. Každý jednotlivec, skupina lidí, národ či kultura si doslova hýčkají své předsudky vůči jiným osobám, skupinám či národům. Existují jednotlivci i skupiny, které si takzvaně „pomluv nevšímají“. Ale pak také skupiny, které z různých důvodů pomluvy, jež na ně směřují, buď nechápou, anebo z různých důvodů bagatelizují, či dokonce přijímají jako jediný přijatelný názor někoho „důležitějšího“. Počínání našich „nejmodernějších vzdělanců“ po roce 1948 a následně po Listopadu 1989 je ten poslední uvedený případ

2 Sudetoněmecké vzpomínání

Obávám se, že mnozí našinci (dříve „Čechoslováci“, dnes „Češi“) jsou v této otázce naivní jako děti. Ba dokonce určitá část místních vzdělanců si doslova libuje v rozšiřování předsudků vůči „svým“. A to nejen například užíváním slova „čecháček“, ale třeba i tvrzením, že Evropa už vlastně není založena na křesťansko-židovském základě. Státy a národy jsou předsudek, a vlastně tedy není proč ji bránit a starat se o ni.

Ovšem ne všichni jsou naivní. Někteří vzdělanci mají schopnost vycítit budoucí vážné společenské téma. A zpracovat je do obecně pochopitelné práce, tak jako třeba historička, autorka v úvodu zmíněné knihy Eva Hahnová. Která napsala a vydala před časem se svým manželem Hansem H. Hahnem knihu „Sudetoněmecké vzpomínání a zapomínání“ (Votobia, 2002).

Ta vyšla přesně v době, kdy nebylo týdne, aby nevyšel nějaký článek, nebyl udělán rozhovor či natočen film o „českém gestapismu“. Kterého se měli dopouštět Češi na nevinných Němcích v roce 1945.

Takže stačilo pár desítek let a vše je najednou jinak, zločinci jsou oběťmi a oběti jsou vydávány za zločince. V hlavách lidí nezůstane to, co je pravda a skutečnost, ale to, co jim někdo našeptá a natluče do hlavy. Takže nejen u určité části zahraničních medií nalezneme vyložené lži, ale vynoří se i skupina místních, kteří bez ohledu na fakta vykřikují o „českých zločinech“.

Hlavně pak prý na sudetoněmeckých dětech (které byly prakticky povinně od 10 let v 80 % členové chlapecké organizace „Jungvolk“, mladičké dívenky od 10 let byly „Jungmädel“, přípravce „Svazu německých dívek“ (německy Bund deutscher Mädel, BDM), což byly vlastně organizace Hitlerjugendu. Chlapci z Hitlerjugend pak nastupovali houfně do SS. Počet členek BDM v roce 1944 byl 4,5 milionu. Z nichž cca 3000 dívek přecházelo průběžně k SS, aby se staly přednostně členkami útvarů dozorkyň v koncentračních táborech, v organizaci SS-Totenkopfverbände.

Zajaté SS dozorkyně odváděny na práci při odstraňování tisíců mrtvých v koncentračním táboře Bergen-Belsen. Jména: Hildegard Kanbach (první zleva, Irene Haschke (střed, třetí zprava), hlava dozorkyně, Elisabeth Volkenrath (druhá zprava, částečně skrytá) a Hertha Bothe (první zprava). Většina z nich byla popravena po odsouzení spojeneckými soudy.

Mimochodem, příznačné pro to, jak předsudky mají dlouhodobý dopad, je vznik 12. tankové divize SS Hitlerjugend na přelomu konce roku 1942 a začátku roku 1943. Od té doby, kdy bylo jasné, že převážná většina příslušníků Hitlerjugend byli bezohlední vrazi (většina odstřelovačů ze střech za pražského povstání, ale i po jeho konci byli právě hoši z Hitlerjugend. Pak stačilo navázat na starou německou nenávist (viz Engels a Hitler), tisíckrát otisknout fotografii nějakého Němce pověšeného v květnu 1945 hlavou dolů, pod nímž hoří oheň. A neustále psát, jak prý křičel „Mutti, Mutti“, je další předsudek, že Češi jsou odporní vrazi. To, že to byl pravděpodobně jeden z těch, co na Smíchově upalovali zajaté Pražany zaživa, se zapomíná dodat.

Až se za pár let bude hodnotit chování vůči dnešním imigrantům, vsadím korunu proti milionu, že prohlášení paní Šabatové o tom, že děti imigrantů jsou drženy v horších podmínkách než vězni, bude znít jako zásadní informace.

Ještě se podívejme, jak animozity a pomluvy fungují. V našich novinách jsem mnohokráte četl (viz případ Postoloprty), jak byli našinci „vražděny nevinné děti“ z Hitlerjugend. Ti zbytečně zastřelení kluci, což považuje dnes každý za neomluvitelné, totiž byli, jak dokládají dokumenty členové Hitlerjugend. Mimochodem, na Wikipedii naleznete tvrzení, že děti a ženy byly internovány v bývalém výcvikovém táboře Hitlerjugend, ale je zamlčeno, že hlavně v bývalém koncetračním táboře pro takzvané „židovské míšence“.

A co byli hoši z Hitlejugend? S nápadem vytvořit divizi Hitlerjugend nejspíše jako první přišel Gruppenführer Gottlob Berger (u nás známý z aféry Bergersdorf, jediné „vzorné nacistické obce na světě“ – dnes Kamenná na Jihlavsku) na základě Hitlerova podnětu někdy v lednu 1942. Jeho nápad vyžadoval odvod všech příslušníků Hitlerjugend narozených v roce 1926 a vytvořit z nich bojovou jednotku „Hitlerovy mládeže“. Hitlerovi se tento návrh líbil a nařídil Bergerovi, aby zahájil formování této divize.

Oficiální rozkaz byl vydán 10. února 1943 (viz).

SS Panzergrenadier - udělování železných křížů

Divize měla 20 540 většinou mladých mužů, kteří dobrovolně sloužili v této formaci. Dne 6. června 1944 byla divize Hitlerjugend vyjmuta ze zálohy a přičleněná k 7. Armee, ve které se podílela společně s 21. Panzer Division a Panzer Lehr Division na útoku proti spojencům během následujících dnů. Plán zatlačit spojenecké jednotky do moře se nepodařilo realizovat. Vojáci spojeneckých armád po vylodění nejprve mladíky z Hitlerjugend – SS litovali a mnohdy je vraceli na německou stranu. Když pak zjistili, co jsou zač, prakticky hned po zajetí je na místě stříleli. V září 1944 zbývalo z původního stavu divize pouze 1500-3500 mužů/chlapců. Porovnejte tato fakta s neustálou propagandou, jak byli Čechoslováci nelidští, když mladíky z Hitlerjugend nepovažovali za „děti“.

Kniha „Sudetoněmecké vzpomínání a zapomínání“ umožnila poněkud „prohlédnout“ některým naivkům a dokumenty v ní uveřejněné pomohly zabránit beztrestnému vrhání kýblů špíny na naše předky.

Přesto dodnes velká část Němců (a také Britů a Američanů) věří tomu, že jsme my Češi a Poláci bezdůvodně strašlivě zacházeli s nevinnými Němci. A tak vlastně sami zapříčinili Mnichovskou dohodu a pak obsazení nacisty. Aniž by například tušili, že početně největší skupinou členů NSDAP, v poměru k počtu obyvatel, byli sudetští Němci a Němky.

Jaký význam tedy dnes mají a v budoucnu budou mít slova evropských politiků a hlavně Merkelové a jaká budou mít po nějakém neznámém budoucím vyhodnocení dopadu imigrantské krize?

Za velice moudrá slova z knihy považuji pasáž o postoji mnoha, snad většiny Britů k Československu po roce 1945: „Proti předsudkům a stereotypům není nikdo imunní; proto se s předválečnými tradicemi (v pohledu na Čechoslováky jako na ty, co ubližovali sudetským Němcům) v poválečném opojení vítězstvím veřejnost ve Velké Británii (s Mnichovem) kriticky nevyrovnala. I proto není divu, že i stereotypy Čechů jako nerozumných i utiskovatelů Němců, se kterými jsme se setkávali v textech z dvacátých a třicátých let (20. století), žily (a žijí, pozn. aut.) i nadále.

To dopomohlo, jak jsme viděli (autorka myslí v knize), i k úspěchům Londýnské protiodsunové aktivity Wenzela Jaksche. Jeho úsilí o mobilizaci veřejnosti na protest proti rozhodnutím Postupimské konference přinášelo rychlé úspěchy, protože (britský) tisk byl zaplaven články o nehumánním zacházení s Němci v Československu a Polsku.“ (hlavně do organizace Save Europe Now).

Neměli bychom tedy příliš spoléhat ani na současnou protiunijní a protiněmeckou náladu ve Velké Británii, ta může být zase rychle proti nám. Británie může opět zastávat zásadní postoj, že „východní Evropa“ je něco, co je možno kdykoli obětovat.

Ze spojenců jsme se pomalu v očích západní Evropy my sami stávali válečnými zločinci, kteří páchali na mírumilovných a vzdělaných Němcích.

Díváte-li se dnes na výstupy a prohlášení europolitiků, a to nikoliv jen německých a rakouských, ve věci imigrantů z Blízkého východu, vůči novým státům EU, máte intenzivní pocit „déjà vu“ (francouzsky „již viděného, prožitého“).

Opět jsme líčeni – my, státy ležící východně od Německa - jako barbaři, jejichž chování a jednání je odporné a bude nutno je „převychovat“. Třeba i tresty jako zabavením peněz z dotací EU, dozorem EU nad imigranty v celé Evropě, což bude dohled na to, aby ti východní barbaři nějak imigrantům neubližovali. A zajistili imigrantům životní úroveň západních Němců (ti východní mají dodnes životní úroveň nižší). Je to vůbec možné? Jak to, že tito obyvatelé západní Evropy o východu takto uvažují?

Na to dává právě včas kniha Evy Hahnové „Dlouhé stíny předsudků“ odpověď, která bude pro mnoho lidí velkým překvapením.

Součástí soužití je a vždy byl i „boj o místo na slunci“ mezi skupinami i národy. K čemuž patří i „psywar“. Tedy psychologická válka. A ta se sice vede jakoby nenápadně, pod nejlíbeznějšími hesly, ale o to víc záludně a urputně.

A pokud si toho nevšímáme či z politických důvodů předstíráme, že to neexistuje, dopadne to tak, že Matěj Hollan, náměstek primátora Brna, tedy vysoký činitel města, kde nacisté řádili obzvláště odporně, vykládá úděsné protičeské lži. Kdyby raději mlčel! ZBrna, ještě před obsazením ČSR, je například zdokumentováno ztýrání a shození ze schodů kavárny člověka označeného brněnskými Němci za žida - na místě zemřel. Brno je jediné místo na našem území, kde byli na ulicích lynčováni německými výrostky židé. (Lynče na židy ovšem probíhaly pravidelně v tzv.Sudetech, například Cohmutov, Most, Karlovy Vary, Cheb, Liberec ad. Je zdokumentováno, že skupina mladých Němců a Němek z Brna přepadla na ulici ženu, kterou označili za „židovku“, strhali z ní šaty a pak ji nahou utloukli a ukopali k smrti.)

Tento zástupce mladých, politicky korektních Brňanů ze skupiny „Žít Brno“ prohlásil, že „v Brně bývalo dříve více národností, které jsme si dílem zplynovali, dílem vyhnali“, a když se ozve veřejnost, že Češi nikoho „nezplynovali“, vykládá, že to bylo jen proto, že Češi „nebyli árijci“. Asi v životě neslyšel jméno Ivan Mykolajovyč Demjaňuk a vůbec nic neví třeba o ukrajinských, chorvatských, bosenských, francouzských a jiných dozorcích z koncentračních táborů. Pan náměstek je nevzdělaný ignorant, jinak ovšem prý představuje tu „nejprogresivnější část národa“. Jak se sami označují. Přečtěte se s ním rozhovor na stránkách „Chcu žít z Brna“ a bude vám mnohé jasné.

Z pana náměstka primátora Hollana jako z nové čerstvé síly na brněnském magistrátě by měli jistě radost Henlein, Goebbels a „nezapomenutelný“ nacistický primátor Brna Oskar Judex. Který se nejprve jmenoval sám primátorem, vyhlašoval se nejlepším a osobně se zasadil o poslání svého předchůdce Ing. dr. Rudolfa Spaziera do koncentráku.

Kdybychom nebyli desetiletí pod vlivem propagandy využívající také protičeských stereotypů, netroufl by si to říci. Proto nás musí stereotypy zajímat.

Pokračování zítra