To se nebojíte letět? Obvyklá otázka dnes, ať už se chystáme do Egyta, Tuniska nebo Emirátů. Od nedávného pádu egyptského airbusu častější a naléhavější.

Jak na ni odpovědět? Obvyklou frází, že stejně bychom se mohli bát sednout do auta, jet autobusem, tramvají, metrem, vlakem, na kole. Nebo i vyjít z domu. Vždyť všude číhá nebezpečí.

Je zajímavé, že v úvodu položená otázka je adresována lidem, kteří většinou letí jednou, nanejvýš dvakrát do roka na dovolenou. Méně se už myslí na ty, kteří nastupují do letadla několikrát týdně. Tedy na palubní personál, který je vystaven nesrovnatelně většímu potenciálnímu nebezpečí než kdokoli jiný.

Můžeme namítnou, že je to jejich džob. A o to právě jde.

Spousta lidí dnes, a není to nepochopitelné, razí heslo: letadlem nikdy a do Egypta už vůbec ne. Proč? Protože mají strach byť z jediného letu ročně. Mají „právo“ na stejnou míru strachu piloti a palubní personál? Lidsky vzato samozřejmě ano. Jsou to stejní lidé jako my. V jistém smyslu stejně zranitelní a stejně bezmocní. Kdyby se i oni rozhodli, z téhož důvodu jako mnozí kolem nás, že prostě do letadla nesednou, čeká leteckou dopravu kolaps. (Také o to nepřátelům naší civilizace bezpochyby jde.) Přesto se o jejich oprávněné obavy veřejnost příliš nezajímá: jsme úzce zahleděni pouze na pasažéry a jejich bezpečí. Tedy sami na sebe.

Proto jsem napsal tento článek. Abychom si uvědomili, že oni jsou na tom hůř, mnohonásobně hůř. Vystaveni nebezpečí, tomu nebezpečí, kvůli němuž spousta lidí odmítá létat, jsou vždy, kdykoli nastoupí do služby. Kolikrát je to za měsíc, za půl roku, za rok?

Myslím, že piloti a palubní personál si v tomto ohledu zaslouží naše uznání a solidaritu.

Stejskal.estranky.cz