Kontinent na pokraji ekonomického a demografického úpadku

Široký konsenzus po roce 1945 vycházel z imperativu, že se již nikdy nesmí opakovat válečné hrůzy.

Proti nesnášenlivým a výbojným nacionalismům se postavil ideál sjednocené a federativní Evropy. Proti masové bídě z období 30. let 20. století se postavil ideál sociálního státu – státu blahobytu. Proti výjimečnosti jakékoliv rasy a proti holocaustu se postavil ideál vzájemného bratrství a multikulturalismu.

Ideály jsou krásné, dokážou nadchnout a dát smysl bytí velkým komunitám, státům a světovým masám. Ovšem ve chvíli, kdy se ideály zamění za pokrokovou ideologii vedoucí ke světlým zítřkům, je třeba mít se na pozoru. Mnohé pokusy o vybudování spravedlivé a harmonické společnosti vedly k fatálním dějinným omylům a k nedozírným tragédiím.

Během první dekády 21. století zeje snad největší propast mezi ideologickými recepty levice a realitou v celém poválečném období. S pojmy pokrokovosti a solidarity zachází levice utilitárně, používá je jako prázdné floskule k získání politických bodů. A co hůře, její konkrétní činnost jde někdy proti smyslu proklamovaných hodnot. Ukažme si to na třech mýtech, jež tvoří základní ideologickou výbavu nejen evropské sociálnědemokratické levice.

První mýtus. Idea sociálního státu dovedena ad absurdum

Na počátku byla idea vytvoření takové sociální sítě, která by ekonomicky, zdravotně či jinak znevýhodněné zachytila a ochránila před chudobou a nezaměstnaností. Smyslem sociálního státu bylo zavedení solidárního prostoru, který by současně zafungoval jako trampolína pro postižené a motivoval je k aktivitě a mobilitě. Nový sociální stát měl být prevencí proti návratu k předválečné chudobě, k prohlubování společenských rozdílů a k následnému vyhřeznutí násilných konfliktů. Ovšem původní idea solidarity a pokrokovosti zaměřená na snižování a smiřování sociálních rozporů se skoro převrátila ve svůj protiklad. Dnes defilují v Evropě vyčerpané sociální státy, předlužené a hypertrofované, téměř neschopné se reformovat a adaptovat na nové ekonomické a demografické podmínky. S tím souvisí ztráta konkurenceschopnosti vůči dalším částem světa.

Idealistická představa o paternalistickém státu, který zajistí vše zadarmo, počínaje vysokoškolským vzděláním a komplexním zdravotnictvím a vysokými důchody konče, je neudržitelná. V podmínkách, kdy na vysoké školy nastupuje skoro 70 procent maturantů, je kontraproduktivní považovat školné div ne za sprosté slovo.

Podobně nelze považovat zavedení přiměřených poplatků ve zdravotnictví a připlácení si na důchody za jakýsi dědičný hřích pravice. Blíží se totiž okamžik, kdy neřešená krize přebujelého státu zvyšuje rizika dalšího ekonomického a sociálního úpadku jednotlivých zemí i celé Evropy, což koneckonců nejvíce postihne právě nejnižší vrstvy. Dnes jsou takto zasažené Irsko, Řecko, Portugalsko a Španělsko. Kdo další je na řadě?

Nic nedokumentuje propast mezi realitou a přístupem sociálnědemokratické levice lépe než její vztah k předlužování států. To nejhorší, co mohlo levici potkat, je nevidět a neslyšet.

Popírači závažnosti dluhové krize v Česku prohlašují, že jde o umělou záležitost, respektive o lstivou pravicovou lež. A pokud někteří přece jen připustí kritickou situaci, pak za viníky označují nikoliv populistické vlády, ale nadnárodní finanční trhy. Tudíž zapomeňte na šetření, utahování opasků, snižování rozpočtových schodků, na finanční disciplínu a na novou finanční ústavu, jež by politikům stanovila racionální rozpočtové mantinely. Vše prý vyřeší další a další investice, rozumějme dluhy, a vyšší zdanění bohatých.

Je příznačné, že v té míře, v jaké levice pokulhává za realitou, ztrácí kontakt s renomovanými ekonomy. Zvláště u sociální demokracie v Česku je zřetelná absence seriózní ekonomické diskuse. Pokud by si někdo z řad ČSSD dovolil nahlas uvažovat o možnosti zavedení školného na vysokých školách, je umlčen. Mnohdy jinak zajímavé filozofické a politologické texty levicových intelektuálů postrádají zpravidla vazbu na ekonomickou realitu a teorii. Největší slabinou české levice, ať už té stranické, či intelektuální, je skutečnost, že nenavázala spojení s nezávislými ekonomy.

Druhý mýtus. Sjednocení Evropy

I zde byl na počátku bohulibý plán: integrovat evropské státy, a tím jednou provždy zajistit mír, pokrok a solidaritu. Jestliže nešlo založit federální Spojené státy evropské ihned po válce, a to rázným politickým čili ústavním aktem, pak se tento strategický cíl měl naplňovat postupně, desetiletí za desetiletím. Až jsme se ocitli ve fázi, kdy nevýhody již převyšují zisky, kdy krize eurozóny zpochybňuje celý poválečný projekt. Navíc takzvaně solidární, tedy obrovské přerozdělovací transfery, jež se realizují skrze evropské fondy, spíše prohlubují systémovou korupci politických elit v zemích střední Evropy, v Bulharsku a Rumunsku. Minimálně na příkladu Řecka, kam přitekly stovky miliard eur, se rovněž nepotvrdil předpoklad, že existuje souvislost mezi dotacemi a konkurenceschopností. Zdá se, že původně dobrá myšlenka sjednotit Evropu, realizovaná příliš rychle, se obrací ve svůj protiklad, neboť vyvolává nové a nebezpečné rozpory.

V červnu dostihla evropská dluhová krize již čtvrtou oběť, Španělsko. Ohrožena je stabilita a hospodářství celé eurozóny a potažmo celé Evropy. Přitom ekonomové mnohokrát opakovali, že od samého začátku je projekt na zavedení společné měny nerealistický, protože nesplňuje základní podmínky z pohledu ekonomické teorie optimální měnové oblasti.

Jinými slovy evropští politici zavedli euro v nekompatibilních ekonomikách. A nyní dokonce někteří političtí inženýři uvažují o dalším skokovém prohloubení sjednocení, tedy o politické unii. Jestliže dnes je více než patrné, že eurozóna je umělé uskupení, pak politická unie by tento fakt ještě umocnila.

Proto je na místě odložit ideologické brýle federálního snu a ponechat politickou integraci budoucím generacím, pakliže nechceme riskovat ještě větší otřesy a celkový rozpad Unie. Nicméně obecná koncepce dvourychlostní Evropy se jeví za dané situace jako reálné východisko.

Současné krizové jevy v Evropské unii jsou systémového rázu a vyvolávají více otázek, na něž nelze jednoznačně odpovědět, neboť neexistují jednoduchá řešení. A netýká se to jen projektu společné měny. Velké pochybnosti také vyvolává přístup evropské levice, která si oškliví ozbrojenou moc. Historik Walter Laqueur ve své knize Poslední dny Evropy: epitaf Starého kontinentu kritizuje idealistickou představu, ve které je Evropa jako rodící se světová "měkká supervelmoc" předurčena k tomu, aby vedla svět příkladným spojením shovívavosti a spravedlnosti.

Autor podotýká, že něco takového nemůže fungovat, protože jiné světové mocnosti zaměřené na zvyšování svých tvrdých čili vojenských kapacit tuto vizi nikdy nebudou akceptovat a k Evropě se nepřidají. V neposlední řadě nemůže zůstat tabu ani svoboda volného pohybu osob realizovaná v takzvaném schengenském prostoru. Ale to už se dostáváme ke třetímu mýtu.

Třetí mýtus. Projekt multikulturalismu

V poválečné Evropě se hroutí představa o možnosti vybudování harmonické multikulturní společnosti. Tento mýtus není omezen jen na Evropu a netýká se jen levice. Jistá kvantita a kvalita přistěhovalectví v řadě zemí západní Evropy vyvolala v první dekádě 21. století vlnu pouličních násilností i teroristických atentátů. Příliš rychlé tempo a zvláště pak geografická a kulturní povaha přistěhovalectví narazily na adaptační meze většinových společností.

Jedním z prvních, kdo z politického mainstreamu narušil společenské tabu a zpochybnil vznešenou vizi o fungujícím multikulturalismu, byl Thilo Sarrazin, dlouholetý politik sociální demokracie a člen představenstva Spolkové banky.

Ve své knize Německo se demontuje napsal, že německá společnost je v úpadku a degeneruje, mimo jiné proto, že vyklízí prostor přistěhovalcům. Měl na mysli zvláště muslimskou menšinu, která díky svým rodinným vazbám a vlivu islámu představuje pro zemi vážný problém. Za takové názorové odchýlení chtěli Sarrazina zprvu ze strany vyobcovat. Nakonec se ale ukázalo, že s ním sympatizuje 90 procent členské základny SPD.

Teprve poté jako by se roztrhl pytel s oficiálním přiznáním, že multikulturalismus je v krizi. Nejdříve na podzim 2010 německá kancléřka Angela Merkelová v projevu k mladým křesťanským demokratům prohlásila, že multikulturalismus "naprosto selhal". Následně v únoru 2011 britský premiér David Cameron na bezpečnostní konferenci v Mnichově také konstatoval, že tolerance vůči menšinám selhala. Místo vytváření nefunkčních multikulturních šablon by Britové měli aktivně hájit západní hodnoty, to jest právní stát, národní identitu či rovnost mužů a žen.

Ještě v témže měsíci francouzský prezident Nicolas Sarkozy v rozhovoru pro televizi TF1 řekl, že koncepce multikulturalismu se neosvědčila. V narážce na nepovedenou integraci muslimů do většinové společnosti uvedl, že "ve všech demokraciích se příliš soustřeďujeme na identitu nově příchozích a nevěnujeme dostatečnou pozornost identitě země, která je přijímá". Podobně selhává multikulturalismus v Nizozemí a v Belgii, problémy se vyhrocují ve skandinávských státech.

Uvedení státníci neodsuzují přistěhovalectví en block ani se nevyjadřují xenofobně, nýbrž upozorňují na vážné potíže s muslimskými menšinami, jež se koncentrují v městských čtvrtích, v islámských ghettech. O tom ostatně píše politolog Giovanni Sartori, když varuje, že v případě, kdy dovolíme nějaké kultuře, aby své členy "držela uvnitř", máme konec otevřené a pluralitní společnosti. Pro Českou republiku z toho vyplývá potřeba orientovat přistěhovaleckou politiku výhradně na kulturně a nábožensky neproblémové oblasti. V této souvislosti je vhodné také promýšlet vše, co souvisí s takzvaným schengenským prostorem, ve kterém se až na výjimky uplatňuje volný pohyb osob napříč Evropskou unií.

V tomto prostoru byly většinou zrušeny hraniční kontroly, což ve chvíli, kdy se konfliktní přistěhovalci mohou volně pohybovat z jedné členské země do druhé, představuje problém. Vždyť za našimi hranicemi – mimo jiné v Německu – žijí čtyři milióny muslimů. Zkušenosti mnoha západoevropských zemí z dramatické identitární krize hovoří jasně. Jestliže se reálných problémů spjatých s přistěhovalectvím neujmou včas zavedené strany, své šance se chopí populistická a xenofobní krajní pravice.

Metoda přehodnocování

Politika je zakořeněná v otázce smyslu v daném časoprostoru. Ony tři mýty dovedené do krajnosti – tučný sociální stát, přílišné evropské sjednocování a částečně nefunkční multikulturalismus – mají svůj původ v neopakovatelném hledání smyslu existence Evropy v poválečném období.

Jistě se jednalo, a i dnes se jedná, o vznešené cíle. Nicméně dnes je třeba evropský příběh znovu převyprávět na základě zkušeností téměř sedmi desítek let. Je třeba prověřit, zda výchozí ideje a teoretické struktury prošly zkouškou času, a ujasnit si, co se podařilo a funguje, a co se naopak ukazuje jako kontraproduktivní nebo přímo slepá ulička vývoje. Žádná jednoduchá levicová ani pravicová řešení neexistují.

Hlavní problém často tkví v míře naplnění té či oné ideje. Když například přeženeme míru solidarity, zůstává systémová neodpovědnost, příživnictví, plýtvání a koneckonců úpadek.

Když přeženeme míru evropského sjednocování, zplodíme neodpovědné unifikující nadstátní struktury a zároveň i neodpovědné domácí vlády, které se spoléhají na pomoc zvenčí. To nahrává oživování starých nacionalismů, ale i konfliktů nové povahy. A jestliže přeženeme míru a vhodnost přistěhovalectví, pak se může stát, že původní obyvatelstvo se ocitne v identitární krizi a opět budou hrozit běsy xenofobie, rasismu, etnického a náboženského násilí.

Problém také spočívá v tom, že se přeceňují možnosti sociálního inženýrství. Přístup "poručíme větru dešti" usiluje o co nejrychlejší nastolení stavu harmonie. Přitom napětí a rozpornost složitých společenských jevů nemusí být na závadu, ale naopak zdrojem pozitivního vývoje. Ukazuje se, že snaha překonat vnitřní rozpornost umělou jednotou nevede k cíli. Ponechme si ideály a přitom usilujme o "usměrňovaný chaos", nikoliv o utopickou harmonii. Levici by také prospělo, kdyby neustále korigovala své nutkání k mesianismu, tak jak o tom psal Nikolaj Berďajev ve své knize Prameny a smysl ruského komunismu. Levice se často tváří, jako by měla vyšší duchovní poslání chránit čistý svět práce před chamtivostí privátních domácích či zahraničních vykořisťovatelů, jako by jediná měla oprávnění se emocionálně rozhořčovat nad zlořády světa.

Je proto nanejvýš záhodno provést na levici obrat, respektive sestoupit z ideologického a mesianisticky laděného oparu – z filozofických a moralizujících výšin – na tvrdou zem, a to nejen ekonomické reality. Neschopnost vstřebávat nejnovější ekonomické poznatky a zkušenosti plodí pouze další utopická řešení. Jen neustálé připomínání si vlastní omezenosti, otevřenost vůči jiným názorům a kritické prověřování vlastních stanovisek představují výbavu nutnou k prevenci před kladením si nerealistických cílů.

Samozřejmě nejde o to, vzdát se snů, ale korigovat je ve smyslu způsobu a rychlosti jejich realizace. Nejde tedy o to, zcela demontovat sociální stát, zrušit evropský integrační proces a úplně odmítnout myšlenku multikulturalismu. Nikdo se nechce vracet ke starým konfliktům. Jisté návraty však nelze vyloučit.

V případě evropské integrace může jít o návrat do doby před Maastrichtskou smlouvou. To nemusí hned znamenat úplné odmítnutí společné měny, ale minimálně nový pohled na to, pro které země Evropské unie je euro přínosné a pro které již nikoliv.

Bez adaptace, čili bez neustálého přehodnocování idejí a postupů, nebude žádná revitalizace sociálního státu a Evropy, nýbrž prohlubující se demografický, ekonomický a mocenský úpadek. Dnes ještě je čas hledat řešení, a to na bázi nově pojatého smíření sociáldemokratismu a liberalismu, jež by reflektovalo nejnovější trendy postindustriální a globalizující fáze vývoje společnosti. Jestliže se nová a pozitivní řešení nebudou hledat nebo se nenajdou, nastoupí skutečný chaos, sociální výbuchy či nové diktatury jako alternativy k současnému nedokonalému, ale demokratickému kapitalismu.

Právo, 26.6.2012

(Autor je politolog)