17.10.2017 | Svátek má Hedvika


EVROPA: Sonda do německé mysli

26.9.2016

aneb Desatero přikázání migrantových

Musím ocenit bezvýhradnou oddanost, s níž týdeník Respekt hájí slova a skutky paní Angely Merkel v těch uprchlických patáliích; taková se po roce zkušeností už stěží najde i v samotném Německu. Za příklad mohou sloužit dva články 36. čísla, v nichž pan Tomáš Lindner předestřel českému čtenářstvu takovou sbírku jednostranností i pravého korektnostního šmajchlířství, že by byla radost všechny popořadě podrobit kritice. To by ale vznikl spis přesahující trpělivost čtenářů Neviditelného psíka; už takhle mě kárají za móc, moc dlouhé traktáty. Pročež jen k tomu nejhlavnějšímu:

Angela Merkel, píše pan Lindner, otevřela hranici a vyvolala celonárodní hnutí solidarity... nonono, pomalu s tím celonárodním hnutím. Jakožto německý občan a přímý pozorovatel bych si něčeho takového musel všimnout, ale opak je skutečností: koho znám ve svém bližším i vzdálenějším okolí, nikdo se s postoji paní kancléřky neztotožňuje a v témže duchu se vyjadřují i jiní hodnotitelé z okruhu zase svých vlastních známých. Také internet je nesouhlasných vyjádření plný, kdežto obhajoba merkelistické politiky se skoro ani nevyskytne. I odhadl bych rezervoár merkelismu v německé veřejnosti na nějakých deset, maximálně patnáct procent, což je ovšem obtížno si ověřit. Je tomu tak, že z Německa dosud nevyprchal pocit zahanbení za nacistické zločiny a lidé se k svému názoru přiznávají neradi, je-li v rozporu s tím, co píší noviny a říká televize; to může v povrchním pozorovateli vzbudit mylný dojem souhlasu. Navíc kdo se vysloví k uprchlickému problému kriticky, snadno se dočká označení za pravicového extremistu, ne-li za nacistickou pakáž, jak už jsme také slyšeli z úst státnických; i je v současném Německu k vyjádření nesouhlasu s oficiální linií třeba už velké porce občanské kuráže, a ta není dána každému.

Probouzí se spící německé národovectví a nechuť k cizincům, jehož mluvčím se stává Alternativa pro Německo... také proti tomu si dovolím se ohradit. Není žádné paušální nechuti k cizincům, tak pravím! To bych ji musel jakožto naturalizovaný cizinec sám pocítit, ale nepociťuji, stejně jako tisíce ostatních v Německu žijících Čechů, Slováků, Maďarů a jiných takových. Běhá po něm i nemálo Vietnamců, Korejců a Číňanů, a ani na ně nikdo záštiplně nezahlíží. Jiná etnika si vysloužila ne bezdůvodnou nechuť, nýbrž špatnou pověst, takže se k nim domácí člověk staví přinejmenším rezerovaně. Nedobrá pověst má své důvody a je pokrytecké je zamlčovat. A hloupé, to taky; zamlčený problém není problém vyřešený, spíš bytní a košatí, jak se čím dál zjevněji ukazuje nejen v Německu.

S tím souvisí další... nechci hned mluvit o pokrytectví; možná jde pouze o neznalost, danou delším časovým odstupem. Je si pan Lindner jist, že nápor milionu nových příchozích a jejich integraci Německo zvládne... jako před 25 lety znovusjednocení Německa? Nu, zvládlo Německo i jiné a obtížnější patálie; připomněl bych zejména dvanáct milionů poválečných vyhnanců – co je proti tomu ten dnešní milionek – ze zemí, osvobozených ke své veliké smůle sovětskou armádou. Jenže, to byli, prosím pěkně, lidé téže civilizace, týchž tradic, týchž kulturních návyků. I nebylo jim obtížno... či spíš obtížné to bylo sakramentsky, ale dokázali se v krátkém čase v napadrť rozbombardovaném Německu začlenit, usilovnou prací vytvořit z té bídy legendární hospodářský zázrak. Kdo očekává něco podobného od příchozích tohoto času, musí si dát líbit nařčení z naivity, když z ničeho horšího.

Byla řeč o integraci; podívejme se tedy na zoubek i této okolnosti, svou řešitelností blízké kvadraduře kruhu. Nic si nemalujme; veškeré pokusy o včlenění migrantů do domácí společnosti jsou k ničemu, chybí-li jim k tomu vůle; a vůle chybí, chybět musí tam, kde převážná část příchozích je přesvědčená o nadřazenosti svého kulturního, společenského atd. způsobu nad mravy a zákony hostitelské země. Je hodno pozoru, jak se v celém mnohastránkovém páně Lindnerově elaborátu jen jednou a mimochodem mihne slovo islám; přitom je v něm zakleta tajenka celého rebusu. Zanechme darmých iluzí: muslimy, přesvědčené o své absolutní, samým Bohem zjevené pravdě, k integraci do západního životního způsobu nepřimějeme, ani kdybychom si dali obě nohy za krk; spíš budeme muset čelit snaze o ovládnutí zemí, do nichž se nezváni (leda paní Merkel) vedrali. Kdo si představuje něco jiného, líbeznějšího, ať si, k čertu už jednou, přečte korán.

Ve srovnání s těmito čtyřmi body jsou všechno ostatní už jen detaily, čímž není řečeno, že bezvýznamné. Dle sdělení na stránce 18 podporuje kancléřčina rozhodnutí 80 procent Němců, kdežto na stránce 21 má důvěru 45 procent Němců... inu, jakýsi rozpor se vloudil. Nepřikrášlená skutečnost je taková, že kancléřčina popularita den ode dne klesá; a jak by také neklesala, když jí co chvíli zacloumají takovéto zprávy:

- Ukázalo se, že nebozí uprchlíci před hrůzami války, žijící v Německu na nejzákladnější sociální podpoře, jezdí na dovolenou přesně do týchž zemí, odkud s holými životy prchali. I jest něco v nepořádku buď s těmi válečnými hrůzami, nebo s tou podporou. Nechme hovořit čísla: činí řečená podpora 287 až 359 € na osobu, na dítě do šesti let 84 € (o starších nejsem zpraven, ale méně to nebude). Nu, a když je takových dětí šest nebo i víc, k tomu bezplatné ubytování, stravování a řada jiných bezplatností, to se to jezdí na dovolenou, podívat se, jestli se to v drahé vlasti pořád ještě řeže.

- Z řeckého ostrova Lesbos se hlásí, že se tam pobili afghánští uprchlíci se severoafrickými, přičemž do mrtě zdemolovali své ubytovny, takže teď, chudáci, nemají kde spát. To je dosti výstražné upozornění pro všechny, kdo ještě doufají, že uprchlíci jsou základem příštího hospodářského zázraku, jak se (viz str. 21 svrchu zmíněného čísla Respektu) radoval pan Dieter Zetsche, šéf to koncernu Daimler. Chachachá, zachvívá satanský smích hrudí mou. Spíš ostražitosti je třeba než blahých nadějí: kdo z těch, kteří se - samozřejmě bez dokladů - prohlásili za Syřany či Iráčany, jimi opravdu jsou? Co si máme myslet o těch, kdož se – rovněž bez kouska dokladu – vyhlašují za lékaře a inženýry?

- Osmnáctiletý uprchlík údajně ze Syrie hrdě oznámil, že - samozřejmě! - vlastní padělaný pas a že je to tak správně. Nu což. Lze si v Turecku pořídit falšovaný pas kterékoli země za jednu tisícovku evropskou, což je pro mnohého s holým životem prchajícího běžence pakatel. Jak posloužil zmíněný mladík důvěryhodnosti celého uprchlického hnutí, posudiž každý sám.

- Dozvídám se ze Švédska – ale ani v Německu nejsou takové případy vzácností – že mladiství uprchlíci z kategorie tzv. nedoprovázených dětí se po bližším přezkoumání projeví být o pět i více let staršími, než jak uvádějí. Co se dál děje s dětmi, jimž na bradě vyrážejí fousy, mi není přesněji známo; jisto je pouze, že důvěra veřejnosti je zase jednou pořádně nalomena. Čemu se dá vůbec ještě věřit? Není celá ta uprchlická krize jeden obrovský švindl? Kdo ubohým běžencům financuje jejich pěkně drahé mobilní telefony? Odkud mají ty tisíce dolarů či eur, za něž nonšalantně jezdí taxíky napříč Německem a ze země do země? Narovnejme si brejle: jen nevelký zlomek té záplavy si zaslouží titul politického nebo, jak se v Němcích vznešeně říká, ochranu hledajícího (Schutzsuchende) uprchlíka. Absolutní většina jich hledá východisko z bídy jejich zdevastovaných zemí, což je pochopitelné; taky bych hledal, být v jejich kůži. Jenže takto nahlíženo, měly by nárok na přesídlení do Evropy dvě třetiny světové populace. Ať chceme či nechceme, nemůže Západ pojmout všechnu bídu světa, leda by zatoužil zruinovat sám sebe. Což, jsou i tací, že si nic krásnějšího nedovedou představit.

Avšak nechám už jeremiád a vyjmenuji ze své vlastní uprchlické zkušenosti desatero přikázání, jichž by ve vlastním zájmu měl dbát každý, kdo hledá útulek v cizí zemi.

1. Nelži a nepodváděj! Nedělej ze sebe, co nejsi! To nejcennější, s čím uprchlík může začít nový život, je dobré jméno a z něj plynoucí důvěra. Nenič ji sobě ani jiným! Nediv se a nepohoršuj nad nevlídnými reakcemi, pakli sis ji zničil!

2. Nepřenášej do hostitelské země své domácí vzteky a různice! Perou se na ulicích Kurdové s Turky, Afghánci s Araby... třeba na to mají právo. Ohlásili na úřadě demonstraci, i demonstrují, občas si navzájem rozbíjejí hlavy flaškami. Jde však kolem domácí člověk a zlobně si vrčí – pakáž jedna jako druhá, kdyby ji čert vzal! Komu záleží - a mělo by sakra záležet - na akceptanci většinovou společností, nečiň toho. Své předsudky a averze si spánembohem pěstuj mezi svými, na veřejnost s nimi ale nelez.

3. Nauč se jazyku! Třeba klopotně, třeba s chybami, pořád lepší než se potácet životem jako hluchoněmý. Čti místní noviny, prolouskávej se knížkami, poslouchej televizi a hlavně mluv, mluv a nestyď se. Cizího přízvuku se nezbavíš nikdy, lidé ti to ale nebudou předhazovat, spíš to shledají zajímavým, někdy i roztomilým.

4. Nerozsévej kolem sebe svinčík! Je-li ve tvé staré vlasti zvykem házet odpadky na zem nebo z okna, lidé této země si potrpí na čistotu a pořádek; a budou tě hodnotit podle toho, jak je zachováváš.

5. Nechovej se vyzývavě! Stroj se, jak se strojí lidé kolem tebe; svá zavinutí hlavy, pletené čepičky, roucha na paty si nos doma, když bez nich nemůžeš být, na ulici se s nimi neukazuj, chceš-li být přijat v zemi za hosta. Leda bys nechtěl; pak si ale musíš nechat líbit otázku, proč ses, k čertu, stěhoval někam, kde se ti nic nelíbí a kdečím se cítíš uražen.

6. Zapomeň na svou mužnou nadřazenost! Ocitl ses v zemi, kde oboje pohlaví požívá nejen týchž práv, ale i téže úcty. Úkony denního života zde nejsou rozděleny na mužské a babské; hodíš-li – jak se nezřídka v uprchlických ubytovnách stává – na zem talíř s jídlem, jelikož se ti nezamlouvá, a odkráčíš, aby to po tobě uklidily ženské, bude to vnímáno jako projev ne mužnosti, nýbrž hovadství.

7. Zachovávej své jídelní a jiné předpisy, ale nevnucuj se s nimi! Vyžaduješ-li bezpodmínečně, aby pokrm neobsahoval ždibec vepřového nebo se k němu nepodávalo pivo, najdi si stravovnu, kde jsou na to zařízení; nedomáhej se toho ale tam, kde lidem do tvých zvláštnůstek nic není.

8. Neseparuj se! Je přirozené, že člověk v cizí zemi vyhledává společnost téhož jazyka a zvyků; nechceš-li se však vmanipulovat do postavení věčného cizince, jenž nerozumí svému okolí a ono nerozumí jemu, hleď se co nejtěsněji vřadit do místní společnosti. Chováš-li se řádně a nevynucuješ si extrabuřtíky, jistou míru odlišnosti ti nikdo nebude zazlívat.

9. Chraň se pověsti příživníka! Využij své kvalifikace a nemáš-li žádné, hleď se něčemu přiučit, abys žil za své a ne na útraty daně platící veřejnosti. Není opovrženějšího tvora než vychytralý parazit, byť se i sám sobě velice líbil.

10. Sám si věř, čemu chceš, své děti ale vychovávej v obyčeji hostitelské země! Jsi-li muslim, nevnucuj jim svou víru, nech je, ať samy najdou svou cestu. Nedopusť, aby se zradikalizovaly, nechceš-li se dožít truchlivých konců!

Hannover, 22. září 2016



Diskuse


J. Kanioková
23:21
26.9.2016

S. Kubů
21:57
26.9.2016

J. Hanzlík
19:28
26.9.2016

M. Prokop
20:48
26.9.2016

J. Kanioková
23:18
26.9.2016

V. Vaclavik
16:25
26.9.2016

J. Cervenka
15:54
26.9.2016

J. Fridrich
15:08
26.9.2016

A. Alda
15:19
26.9.2016

I. Břízová
15:23
26.9.2016

M. Drašner
9:38
26.9.2016

P. Rajman
7:29
26.9.2016

P. Götze
7:47
26.9.2016

I. Schlägel
7:58
26.9.2016

M. Prokop
9:09
26.9.2016

P. Lenc
9:15
26.9.2016

K. Křivan
10:06
26.9.2016

S. Rehulka
12:04
26.9.2016

D. Polanský
6:50
26.9.2016

J. Lepka
9:51
26.9.2016

J. Schwarz
6:03
26.9.2016

S. Rehulka
4:36
26.9.2016

Jaroslav Hrubý
1:53
26.9.2016

D. Polanský
6:51
26.9.2016

J. Jurax
0:31
26.9.2016

počet příspěvků: 33, poslední 26.9.2016 11:21









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.