16.12.2018 | Svátek má Albína


EVROPA: Proč křesťané vítají imigraci z třetího světa?

21.2.2015

Masová imigrace obyvatel rozvojového světa do Evropy má své počátky v poválečném rozpadu koloniálního systému a tehdejší prosperitě evropského průmyslu, kterému dodávala levné pracovníky. Přestože původní důvody této imigrace postupem doby mizely, příliv obyvatel třetích zemí pokračuje nadále a dokonce sílí. Imigrace zrodila řadu nových zájmových skupin, změnila svou skladbu a začala žít vlastní akcelerující dynamikou. Podstatná část masivní imigrace dnes již nemá hospodářské opodstatnění a už vůbec není „zákonitá a nevyhnutelná“, jak se ji neomarxistickými „vědeckými“ argumenty snaží obhajovat její příznivci. Pro Evropu není v současné podobě ani makroekonomicky výhodná, ani nezbytná. Hospodářsky přínosná je jen pro několik partikulárních skupin. Hlavním hybatelem této imigrace se v posledních desetiletích jednoznačně stávají politické, ideové, náboženské a psychologické zájmy četných sil uvnitř Evropy samé. Ty ji pochopily jako příležitost pro prosazení svých zájmů. a snů, které jim dosavadní obyvatelstvo neumožňuje realizovat.

Proimigrační koalice zahrnuje poměrně širokou směs názorových proudů. Od pragmatických „internacionálních“ socialistů, kterým imigranti dodávají mizející volební hlasy, po moralisty odsuzující „zkaženost“ západního člověka a naivně se domnívající, že obyvatelé třetího světa jsou morálně čisté a tvárné duše. Patrně nejpřekvapivějším podporovatelem a zastáncem imigrace jsou ale křesťanské církve. Proimigrační vyjádření četných zástupců jak katolické, tak některých protestantských, ukazují jednu skutečnost (pravoslavné církve byzantské tradice jsou svoji úzkou vazbou na stát a národ v tomto konzervativnější). Evropské křesťany čeká v souvislosti s další masivní imigrací řešení dvou zásadních dilemat. Jednoho tradičního, které vyvstává při každé světské krizi již od počátku křesťanství. A jednoho nového, jež přináší charakter současných imigračních vln na kontinent. Způsob odpovědi na ně zásadně ovlivní budoucí vliv, podobu a možná i samotné bytí křesťanských církví v Evropě. V tom ostatně mají církve shodný osud s dalšími politicky a ideologicky motivovanými zastánci této imigrace.

Dilema špatného domácího obyvatelstva

Při srovnání podmínek jednotlivých církví na světě, a zvláště pak monoteistických, musíme těm evropským křesťanským přiznat jednu skutečnost. Do vínku dostaly nejméně tvárné a věčně neklidné obyvatelstvo. Je to kříž, který si křesťanské církve nesou od počátku svého působení v Evropě a který si způsobily i samy svými misemi směrem k barbarským pohanským kmenům na severu a východě kontinentu. Ostatní monoteistická náboženství nacházejí určitou jistotu, oporu a stálost v té části obyvatelstva, která je již tisíciletí civilizačně zpracovávána usedlým zemědělstvím a staletými východními despociemi. Křesťanství přijal kontinent, jehož obyvatelé jsou příliš čerstvými potomky lovců, pasteveckých stepních kmenů či utečenců z východních civilizací. To se projevuje v jejich věčném neklidu, bojovnosti a touze po svobodě. A také v tvůrčím duchu, který byl v drsných a neustále se měnících podmínkách divočiny nezbytný k přežití. Souhrn těchto vlastností přispěl k vědecko-technické revoluci v Evropě v uplynulých staletích. Z hlediska zachovávání dogmat a staleté stability, které každá církev pro svoji prosperitu potřebuje, je to ale špatně použitelná a výbušná směs.

Evropan považuje své kritické myšlení za výraz své svobody. Po té stále, snad ještě stále většinově, touží. Nesnese dlouho despocie, jež jsou pro církve příznivé v případě, že jsou oficiálním náboženstvím. Ve své věčné nespokojenosti nevytváří ani stabilní politické systémy. Jestliže žije v despocii, přemýšlí nad výhodami demokracie a touží po ní. V demokracii zase vzývá přednosti despocie. Jeho morálka, zvláště v partnerských a sexuálních vztazích, je dosti uvolněná a stále čerpá z barbarské a pohanské minulosti. Obyvatel Evropy neustále nad něčím koumá, něco vymýšlí a zpochybňuje. Na evropské křesťanské církve to má devastující vliv, neboť musí čelit nepřetržité vlně společenských, vědeckých a technických změn, nekonečnému proudu herezí a opravných hnutí. A to dokonce i z vlastních řad, protože duchovní jsou většinou rovněž Evropany. A co víc. Tato situace nakonec vyústila v nejvyšší formu hereze - ateismus. Část obyvatelstva křesťanské církve opustila a poté většinou přešla k novému sekulárnímu náboženskému hnutí s „racionálním vědeckým“ odůvodněním. K různým formám socialismu. Vazby křesťanských církví na vlastní obyvatelstvo se tím výrazně oslabily. Církve považují své vlastní obyvatele za morálně zkažené a jsou hluboce uražené příklonem části z nich k sekularismu. Jejich tradiční vážnost a odpovědnost také těžce snáší humor, který je evropskému obyvatelstvu vlastní a který se nevyhýbá žádným tématům (včetně sebe).

Současné masivní imigrační vlny do Evropy vytvořily pro křesťanské církve v tomto směru novou, unikátní situaci. Lákavou možnost vlastní sekularizované obyvatelstvo rozmělnit či rovnou vyměnit čerstvými „nezkaženými“ dušemi, které jsou téměř stoprocentně religiózní. Mnozí představitelé církví proto dnes zjevně dospěli k názoru, že odlišná náboženství, která byla v minulosti chápána spíše jako konkurence a nepřítel křesťanství, jsou jim vlastně bližší než vlastní religiózně laxní spoluobčané. I z toho úhlu lze chápat zvýšené úsilí o hledání styčných ploch monoteistických náboženství i veřejnou podporu masové imigrace z třetího světa, zaznívající z řady míst katolické i protestantských církví.

Budoucnost a výsledky této politiky jsou ovšem nejisté a křesťanské církve s ní vstupují na velmi tenký led. Vůbec totiž není zřejmé, zda přistěhované obyvatelstvo přijme křesťanství či zda hledání společných věroučných bodů bude znamenat vytvoření nové, uvědoměle „splynuté“ monoteistické víry. Něco jiného jsou jemné věroučné disputace teologických profesorů a něco jiného pak požadavky ulice. Těm se ostatně v krizi přizpůsobí i většina dříve tolerantních učenců. Osud křesťanských komunit na četných místech světa dnešního rozbouřeného světa by měl být varovným mementem. Porovnání stavu křesťanských památek v sekularizované Evropě a v místech, která po křesťanství obsadila jiná náboženství, také o mnohém vypovídá. Víra a nadšená očekávaní se však někdy míjejí s rozumem. Křesťanské církve se tak podporou masivní imigrace sice mohou dočkat toužené všeobecné religiozity v Evropě. Je ale otázka, jaká bude, jak bude vynucována, kdo ji bude řídit a jak naloží s dnešními představiteli vstřícného křesťanství.

Dilema internacionalismu a nacionalismu

Dalšími vlnami masové imigrace z třetího světa se křesťanské církve opět dostanou i před řešení své tradiční a vždy velmi nepříjemné osudové otázky. Ta se objevuje již od zrodu křesťanských církví při každé mezikmenové a mezinárodní vnitroevropské krizi. Při každé z nich musí křesťanské církve, a zvláště pak nejuniverzálnější katolická, lavírovat mezi svým deklarovaným internacionalismem a výrazným regionalismem a nacionalismem Evropanů. Na jedné straně musí dostát svým závazkům, vyplývajícím z misijních a všelidských ambicí. Na druhé straně však místní duchovní musí reagovat na kmenové či nacionální požadavky svých věřících. Pokud tak neučiní a přeženou svoje „internacionální“ ambice, obyvatelstvo i jeho vládci se od nich odvrací.

Uvedenou prekérní situaci řešily křesťanské církve většinou pragmatickým příklonem k nacionalismu. Žehnání zbraním a vojskům, jdoucím do boje proti jiným křesťanům, jsou toho jen nejviditelnějším jevem. Na druhé straně nutno uznat, že se v konfliktech často snažily o jejich řešení či zcivilizování. Internacionalismus křesťanství ostatně velkou měrou přispěl k úspěchům národně a jazykově rozmanité Evropy a k budování její civilizační identity.

V dnešní situaci masivní imigrace z třetího světa se toto tradiční dilema dostává do nové dimenze. Nepřetržitý a cílený přísun tohoto obyvatelstva do Evropy dříve nebo později vzbudí silné nacionální reakce jak v Evropě samé, tak ve vztahu Evropanů k přistěhovanému, kulturně odlišnému obyvatelstvu. Viditelné jevy toho jsou už dnes. Pokud křesťanské církve budou pokračovat v podpoře této imigrace, pak v případných krizích tím vyvolaných budou považovány svými původními věřícími za součást „zrádných“ sil. To vytvoří, stejně jako v minulosti, hrozbu dalšího odlivu členů církví.

Co říci na závěr?

Křesťanské církve tak dnes stojí před těžkými otázkami. Žádná odpověď na ně není ideální. Na jedné straně stojí lákavá představa dovozu religiózního obyvatelstva a s ním i uplatnění křesťanských všelidských a ochranitelských potřeb. Na druhé nejistota, co tato politika skutečně přinese. Je jasné, že rubem mince je možná ztráta pozic u vlastního obyvatelstva. Přitom vůbec není zřejmé, zda bude vyvážena odpovídajícími přínosy u přistěhovaných. Je velmi nejasné, jak se ti zachovají vůči církvím samým a jestli místo očekávaného vděku za vstřícnost nepřijde z jejich strany devastace.

Církvím možná bude útěchou, že v podobné situaci je i jejich sekulární následovník - socialistický internacionalismus. Jeho dnešní ambiciózní multikulturní vize jsou zjevnými, ještě utopičtějšími dozvuky proletářského internacionalismu. Také on chce cílenou imigrací z rozvojového světa vyměnit své „mamonářskou civilizací zkažené“ obyvatelstvo. A také on se poněkud naivně se domnívá, že pro čisté duše z třetích zemí jsou jeho výsostně evropské, socialistické a humanistické ideály toužebně očekávanou a nejvyšší hodnotou. Při dalším masivním přílivu imigrace se přitom ocitne v podobné pozici jako křesťanské církve. Vlastní voličstvo, kterému je tradičně bližší nacionalistická politika než internacionalistické vize, se od něj odkloní k národnímu socialismu a bude ho považovat za zrádce. V momentu vyhrocení národnostních třenic zmizí pak i podpora přistěhovaných, kteří budou hledat sobě vlastní nacionalistickou politickou reprezentaci. Ale to je na jinou delší diskusi.

Bude každopádně zajímavé sledovat, jak si křesťanské církve s touto výzvou poradí. Zda využijí současnou situaci, kdy se sekularizované obyvatelstvo v ohrožení začíná hlásit ke svým křesťanským tradicím. Nebo se dají cestou dosti nejistých představ splývání monoteistických náboženství a dovozu „tvárného“ obyvatelstva. Jisté náznaky diskuse pronikají na veřejnost už dnes.

Přitom ten, kdo by ji měl nejvíce sledovat, jsou evropští ateisté. Je totiž zřejmé, že případná pokračující masová imigrace do Evropy jim přinese dvě, vcelku neradostné, varianty dalšího vývoje. Buď budou spojeným úsilím „splynutých“ církví devastování či přinuceni přijmout monoteistickou víru (a lze s velkou pravděpodobností předvídat, jaká bude). Nebo budou muset vzývat božství nového živoucího boha – diktátora, nejspíš národně-socialistického ražení. Státní policie i četní spoluobčané se už postarají o to, aby to dělali poctivě a s patřičnou vehemencí.

Autor je 25 let vydavatelem ekonomických a sportovních časopisů. Na počátku 90. let psal ekonomicko-politické komentáře pro Lidové noviny



Diskuse


Jcch
21:02
22.2.2015

J. Jurax
23:07
21.2.2015

V. Podracký
15:17
21.2.2015

V. Čermák 160
15:34
21.2.2015

B. Rybák
14:23
21.2.2015

M. slavík
12:39
21.2.2015

V. Čermák 160
13:16
21.2.2015

B. Rybák
13:34
21.2.2015

J. Jurax
23:20
21.2.2015

J. Chaloupka
12:07
21.2.2015

V. Čermák 160
13:12
21.2.2015

V. Čermák 160
11:57
21.2.2015

V. Čermák 160
12:02
21.2.2015

P. Remeš
11:12
21.2.2015

L. David
10:55
21.2.2015

R. Brzák
11:28
21.2.2015

J. Jurax
23:53
21.2.2015

J. Brožek
8:17
21.2.2015

P. Princ
21:37
21.2.2015

P. Lenc
7:59
21.2.2015

J. Cervenka
1:17
21.2.2015

B. Volarik
19:53
21.2.2015

J. Babicka
6:33
22.2.2015

J. Sova
10:19
22.2.2015

J. Babicka
17:41
22.2.2015

S. Lorenc
0:47
21.2.2015

S. Kalužík
2:01
21.2.2015

S. Kalužík
2:06
21.2.2015

B. Hamáček
7:22
21.2.2015

S. Kalužík
10:08
22.2.2015

počet příspěvků: 79, poslední 24.2.2015 12:54









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.