19.3.2024 | Svátek má Josef


EVROPA: O těch švýcarských patáliích

25.4.2014

aneb Ideologie včera a dnes

"Elsalébn, občánek hloupý, ale jeho politik móc chytrý!" mohla by znít obměna známého výroku z Osudů dobrého vojáka Švejka. Přihodiloť se v zemi švýcarské, že občanstvo, znepokojené neustále se zvyšujícím podílem cizího živlu ve své zemi, užilo práva tzv. lidové iniciativy (kdy návrh ústavní změny nepodávají politická gremia, nýbrž sami občané po předložení předepsaného počtu podpisů) a vyslovilo se těsnou většinou pro omezení nekontrolovaného přistěhovalectví. A když se ve Švýcarech pro něco rozhodne občanstvo, byť i většinou nejtěsnější, stává se návrh zákonem, i kdyby se veškeří politikové ulamentovali, domácí i zahraniční. Jakž se i stalo. Hlasy byly sečteny, výsledky oznámeny a již ministři, poslanci, partajní přednostové, redaktoři předních listů a vůbec kdo v celé Evropě ústa měl a něco znamenal, všichni spustili nářek, jak je ten švýcarský občánek hloupý a oč moudřeji by tu záležitost vyřídilo jeho vysoceosvícené politické zastupitelstvo (přesněji řečeno neudělalo by nic). A jak už byli rozjetí, schytal to od nich celý systém přímé demokracie, dávající pitomečku občánkovi do ruky tak nenáležitou moc.

Dovolím si upozornit na jistou disonanci v onom jednohlasém chóru. Je mi celý ten nářek jaksi pokrytecký; řekl bych, že dřív, než se svrchu vašnostové jali drbat hlavu pobloudilým Švýcarům, bývalo by bylo poctivé aspoň ve výňatcích seznámit veřejnost s textem iniciativy, aby si každý mohl učinit obrázek. Jelikož se nikdo z povolanějších k tomu nemá, chci se té úlohy chopit u vědomí své nepatrnosti sám. I béři do rukou brožurku vydanou (povinně) k této příležitosti švýcarskými vládními orgány a překládám:

…iniciativa nežádá všeobecný zákaz přistěhovalectví (kterýžto dojem vzbuzují povrchní komentáře), ani vypovězení bilaterální dohody s Evropskou unií. Ukládá však Spolkové radě (vládě) dodatečná vyjednávání s orgány EU v tom smyslu, aby Švýcarsko mohlo přistěhovalectví řídit a kontrolovat samo…

… pobytová povolení nechť se přednostně udělují dle následujících kriterií: zájem konkrétního zaměstnavatele, schopnost integrace a dostatečný existenční základ…

Neboli: kdo přitáhne bez halíře v kapse, zaměstnání domluvené nemá a jak by také mohl mít, když nic použitelného neumí, ve společnosti se neintegruje ani integrovat nemíní, musí si dát líbit otázku, co vlastně chce v tom Švýcarsku dělat a z čeho chce být živ, ne-li na útraty daňových poplatníků. Ponechávám čtenáři těchto řádků k uvážení, jsou-li uvedené požadavky opravdu tak neslýchané, že stojí za celý ten rámus, a jestli by sám nehlasoval obdobně, kdyby ovšem hlasovat mohl a směl. Ukázalo se totiž, že švýcarské votum bylo ještě velice zdrženlivé; dle průzkumu provedeného v okolních zemích by hlasovalo pro omezení neregulované imigrace nikoli 50,3 %, nýbrž 70 až 80 % dotázaných. Kam ses poděla, ó demokracie, kteréžto jsi odvozena od řeckých slov démos a kratón, lid a vládnouti? Má být demokracií, když lid souhlasí s rozhodnutími své politické vrchnosti, avšak vysloví-li pochyby, jde celá demokracie k čertu? Snad abychom si přestali vyplachovat ústa tímto vznešeným pojmem a mluvili poctivěji o vládě politických profesionálů, kteří se jmou ohánět lidem, jen když se jim to hodí.

Znovu se potvrdilo, jak stále zjevněji se rozvírá trhlina mezi smýšlením občanské většiny a politické kasty. Sám bych dovedl zručně vyjmenovat řadu témat, jež má neprivilegovaný občan za naléhavá a po řešení volající, jeho politický zástupce (plus tisk, vlivné intelektuální vrstvy) však naléhavost popírá, předstírá, že neexistují. Jistě, pouliční lid nadává na své politiky, co paměť sahá, ale tak radikálni rozpor ve zcela určité věci - nadávání bývá neurčité, uváděné zájmenem oni - je přece jen cosi nového. Proč?

Jednou z příčin asi je rozdílné vnímání času. Politikovi plyne v rozmezí jednoho volebního období s krátkým přesahem do příštího; co má přijít poté, přenechává k (ne)vyřešení svým stejně krátkozrakým nástupcům. Občanstvo, zejména jeho přemýšlivější část, si klade otázku jak se současná situace může vyvíjet dál, rozvažuje alternativy příznivé i méně příznivé, stará se, v čem budou žít jeho děti a děti jejich dětí; i není v něm tolik oné pro politické profesionály typické lhostejnosti k problémům vzdálenější budoucnosti. Která z obojí strany má pravdu… ne, pravdu nelze mít, lze ale za pravdu dostat; a nejsa demokratem z povolání se obávám, že až se tak stane, nebude nad čím jásat. Politik jásat a růžové obrázky budoucnosti malovat povinně musí; a jeví-li se na obzoru zlověstná mračna, přehlížet je, říkat že nejsou. Nepřehlíží-li, jest populistou.

Druhá a podstatnější příčina… nu ano, nějaký vše obsahující a vše vysvětlující princip lidé asi potřebují. Po odvržení náboženské víry se jím stala její chatrnější náhražka, ideologie. Poslední dvě staletí pak porodila ideologií velkou sílu, rázných, jednoduchých, s ničím a s nikým se nepárajících, co se jim nedostávalo na přesvědčivosti, dorovnávaly násilím. Současná tón udávající ideologie je jiná. Inteligentnější. Neláme odpor násilnými prostředky, nýbrž morálním odsudkem, opovržením… fi, kdo může být takový bídák, aby popíral rovnost všeho lidstva a mandel dalších ušlechtilých zásad! Tím je nebezpečnější. Nestane-li se dost brzy něco podstatného, zanikne přinejmenším na půdě Evropy západní civilizace – a nedělejme, že nám na ní nezáleží – ne následkem klimatických změn, ani vyčerpání nerostných surovin, ba ani čínské a jaké ještě konkurence, ale následkem příkazu politické korektnosti nevidět, co se dle jejího dogmatu viděti nesluší. Kdo se příkazu vzepře… staré, humpolácké ideologie se zbavovaly odpůrců střílením do týla, likvidačními tábory; to politická korektnost na to jde jemněji: nálepkami. Rasismu, xenofobie, islamofobie, pupulismu, pravicového (jakého taky jiného) extremismu, nic není snadnější než opatřit nevhodný názor nálepkou. Všimněme si, že ideologická nálepka nevysvětluje; nikde se nedočteme definice dejme tomu islamofobie či pravicového extremismu. Místo toho ostrakizuje, vystavuje opovržení ty, s nimiž se prostě nemluví. Kdo naopak s tézemi korektnostní ideologie souzní - či spíš předstírá souhlas, nedal bych pětku za to, že se jim potajmu vyšklebují i ti, kteří je v tisku a z politických tribun nesmlouvavě hájí - obdrží nálepku ducha ušlechtilého, nad špatnosti světa povzneseného. I kdo by nechtěl být takovým.

Nesouhlasný názor ovšem existuje. Internet je ho plný; pěstuje se v přátelských kroužcích, roznáší se od úst k ústům; pomineme-li osoby netečné, sdílí jej převážná část společnosti, nebo jsem aspoň doposud nepoznal nikoho, kdo by souhlasil s postuláty politické korektnosti. Zůstává však v anonymitě, umlčený, zahnaný do kouta hanby. Zde je háček, za nějž můžeme vzít, chceme-li strhnout oponu pokrytectví: vystupme z anonymity! Přihlašme se zjevně k svému názoru, nestyďme se za něj, nedbejme psí hlavy, která nám bude nasazována! Sám jsem během svého proměnlivého života nosil psí hlavu reakcionáře, rozvratného buržoazního elementa, i zase emigranta, cizáka a odrodilce, a nestyděl jsem se za ni nikterak, nýbrž ji nosil - dosud nosím – s hrdostí; i není důvodu, proč by se jí měla lekat doposud mlčící většina. Což se mimochodem týká i království českého; jde mi značně proti srsti zakochanost v anonymitě, s níž se všude setkávám. Ještě se mi nestalo, aby se někdo představil do telefonu jménem, a to včetně lidí velmi slušných a zdvořilých; mám někoho navštívit a sháním ho ode dveří ke dveřím, z nichž jen málokteré jsou opatřeny jménem nájemníka; české noviny se hemží sděleními jako "v pondělí má pršet, řekl meteorolog, který odmítl zveřejnit své jméno." No, trochu jsem to teď přehnal, ale jen trochu.

Nikoli, drazí krajané. Nežijeme v časech mistra Jana, kdy se za nevhodný názor upalovalo, ani za bolševika, kdy se zavíralo a vyhazovalo. Žijeme v čase pokrytectví na princip povzneseného, nasazujícího psí hlavy a nálepky připleskávajícího; a obojí uneseme snadno. Co pak se demokratických regulí týče … nu, nápodobu švýcarského modelu bych na rozdíl od pana Okamury v tu ránu nedoporučoval. Zatím ještě ne. Přímá demokracie se osvědčuje ve společnosti vskutku svobodné, své zodpovědnosti vědomé, a tou, při vší úctě, lid český - aniž bych přeceňoval okolní lidy - zatím není. Zatím je houfem remcajících poddaných, což má do svobodné společnosti ještě daleko. Můžeme však k ideálu svobodné společnosti vědomě směřovat. Vymetat si z duší poddanské remcání, zájmeno oni nahradit zájmenem my, vystoupit z pohodlné anonymity, přijmout odpovědnost za svůj názor i jeho následky. Pak teprve budeme demokraty, pak to můžeme zkusit po švýcarsku. Pak také se můžeme účinněji opřít do zdi rozvratné, hluboce nedemokratické korektnostní ideologie. Stavěná z kvádrů pokrytectví, povrchností, předstírání, polopravd a zamlčování se jednoho dne zhroutí sama, ale to už může být sakramentsky pozdě. Napomožme jí.

Hannover, 22. dubna 2014