Závěry Evropské rady (nejvyššího orgánu EU skládajícího se z šéfů států EU), která se sešla v Bruselu ve dnech 18. – 19. června 2009, jsou zde. Z tohoto dokumentu vycházím. Irských záruk se týkají pouze odstavce 1. – 5. (na str. 2 – 4) a dále přílohy I – III (na str. 17 – 23).

Záruky „irskému lidu“ jsou rozděleny do 4 dokumentů různé formy a závaznosti:

1) Rozhodnutí hlav států nebo vlád 27 členských států EU v Evropské radě, týkající se obav irského lidu z Lisabonské smlouvy (příloha 1, str. 17 – 19 odkazovaného dokumentu)

Obsahově jde o záruku, že:

- nic v Lisabonské smlouvě ani v Listině základních práv Evropské unie se nedotýká těch článků Ústavy Irska, které se týkají práva na život, ochrany rodiny a s tím související úpravy práva na vzdělání (oddíl A Rozhodnutí);
- Lisabonská smlouva nemění pravomoc EU ani členských států v oblasti zdanění (oddíl B Rozhodnutí);
- Lisabonská smlouva se nijak nedotýká tradiční irské politiky neutrality (oddíl C Rozhodnutí).

Toto Rozhodnutí jako jediné má formu právního předpisu. Přesto, že má název Rozhodnutí, jde formálně o mezinárodní smlouvu, byť sjednanou v Evropské radě. O smlouvu jde proto, že jde o rozhodnutí učiněné nad rámec kompetencí Evropské rady, 27 států zde jednalo nikoli v rámci svého členství v EU, ale z titulu svrchovaných států. (Asi jako když se sejde všech 27 členů pomyslného spolku včelařů a uzavřou spolu smlouvu, která jde nad rámec aktivit spolku uvedených v jeho zakládající listině).

Že zde jde či spíše má jít o právní normu, je patrné už z toho, že vstup v platnost Rozhodnutí je vázán na vstup v platnost Lisabonské smlouvy (oddíl D Rozhodnutí). U pouhého politického závazku by to nemělo smysl.

V čem je problém?

Problém je v tom, že členové Evropské rady zde zaručují budoucí právní výklad Lisabonské smlouvy, ačkoli jedinou institucí, která je k takovému výkladu kompetentní, je Evropský soudní dvůr, nikoli Evropská rada. A nikde není psáno, že Evropský soudní dvůr musí toto Rozhodnutí respektovat. Musel by, kdyby šlo o doplněk k Lisabonské smlouvě, ale ten by zase vyžadoval souhlas národních parlamentů … a protože to by trvalo dlouho a kdo ví, jak by to nakonec dopadlo, udělala se smlouva, která je závazná, ale pouze pro vlády členských států, pro nikoho jiného.

2) Slavnostní deklarace o právech zaměstnanců, sociální politice a souvisejících otázkách (příloha 2, str. 20 – 21 odkazovaného dokumentu)

Obsah zde nemá smysl podrobněji rozebírat, je patrný už z názvu. Právní závaznost tohoto dokumentu je nulová – nejde o nic víc, než o politickou deklaraci, jakých se v EU přijímají stovky.

3) Národní prohlášení Irska

Tento text bere Evropská rada na vědomí. Jde o jednostranné irské prohlášení, které bude v případě irské ratifikace připojeno k irské ratifikační listině a bude potvrzovat irskou neutralitu.

Je otázkou, o co přesně má vlastně jít. Jsou dvě možnosti:

- budeme-li to brát jako výhradu ve smyslu mezinárodního práva smluvního (viz 15/1988 Sb.), bude prohlášení právně závazné, ale zřejmě by vyžadovalo dodatečné potvrzení – akceptaci – ostatními členskými státy EU; bude snaha tvrdit, že touto akceptací je oddíl C Rozhodnutí rozebraného v bodě 1 výše;
- budeme-li je brát jako pouhé prohlášení, nebude vyžadovat žádnou akceptaci, ale jeho právní závaznost bude opět nulová.

4) Počet komisařů

Podle Lisabonské smlouvy má až do roku 2014 platit stav 1 stát – 1 komisař.

V Lisabonské smlouvě se píše (čl. 17 odst. 5 Smlouvy o EU ve znění Lisabonské smlouvy):

„Ode dne 1. listopadu 2014 se Komise včetně předsedy a vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku skládá z takového počtu členů, který odpovídá dvěma třetinám počtu členských států,nerozhodne-li Evropská rada jednomyslně o změně tohoto počtu.“.

Evropská rada na svém červnovém zasedání přijala do svých závěrů následující text (odst. 2, str. 2 odkazovaného dokumentu):

„Evropská rada ... souhlasí, že v případě vstupu Lisabonské smlouvy v platnost bude přijato rozhodnutí, v souladu s nezbytnými právními postupy, aby se Komise i nadále skládala z jednoho občana každého členského státu“.

Tento text je pouze součástí závěrů zasedání Evropské rady, není součástí žádného zvláštního dokumentu, žádného Rozhodnutí, žádné deklarace.

Co to znamená?

Znamená to, že tento slib nemá žádnou právní závaznost. Je to pouhý politický slib, kterému lze věřit zhruba stejně jako slibům předvolebním. Nic víc, nic míň.

I kdyby to členové Evropské rady mysleli vážně, narazili by na dvě věci:

Za prvé, na ony „nezbytné právní postupy“ – copak to asi může být? Něco to být musí, když bylo nutné to uvést a nechat si zadní vrátka. Že by třeba nutnost zeptat se předem národních parlamentů, ve všech zemích nutnost politická, v některých i právní?

Za druhé, v roce 2014, kdy nejdříve by se to mohlo stát aktuální, kolik z dnešních vrcholných představitelů, kteří tento politický slib dali, bude ještě ve svých funkcích?

Sečteno a podtrženo, záruky Irsku nemají ani cenu papíru, na kterém jsou vytištěny – jde jen o to Iry nějak uklidnit, dát jim jakýsi slib, kterému řada z nich uvěří tak, jako řada našinců věří slibům, které se na ně valí ze všech stran před volbami.

A ještě dodatek: O co vlastně šlo ve sporu mezi prezidentem a předsedou vlády?

Onen spor se týkal pouze bodů 1 a 4 výše.

Nikdo nezpochybnil, že Rozhodnutí hlav států nebo vlád 27 členských států EU v Evropské radě, týkající se obav irského lidu z Lisabonské smlouvy, je ve skutečnosti mezinárodní smlouvou – ostatně, právě s tím vláda přišla. Spor byl o to, zda tato smlouva vyžaduje souhlas českého Parlamentu, zda jde o tzv. „politickou smlouvu“ ve smyslu čl. 49 písm. b) Ústavy.

Za třetí, prezident republiky zcela jistě nechtěl bránit Irsku v získání jeho záruk. Proč by to dělal? Naopak, snažil se, aby ony záruky – pro případ, že Lisabonská smlouva nakonec v platnost opravdu vstoupí – byly víc než jen cárem papíru. V této své snaze zůstal neúspěšný – co nejrychlejší odškrtnutí si nepohodlného úkolu dostalo na vládě i v Bruselu přednost.