28.6.2016 | Svátek má Lubomír






ESEJ: Ideologie, jež není půvabná

11.4.2014

Pavel Kolář a Michal Pullmann předvedli v titulním článku Orientace z 22. února, nazvaném Nenápadný půvab ideologie, pohled, v němž v podstatě polemizují s označováním komunistického režimu v Československu jako režimu totalitního. Je na místě předložit zásadně odlišný výklad.

Od konce sedmdesátých let jsem začal na protirežimních bytových seminářích prosazovat definici komunistické diktatury jako totalitního režimu, a to na základě studia teorií totalitarismu a jejich srovnání s realitou života v komunistickém systému. Lidé, kteří zpravidla pocházejí z prostředí, jež akceptovalo marxisticko-komunistickou ideologickou doktrínu, anebo se s ní během svého života tak či onak identifikovali, nemohli a nemohou přijmout výklad komunistického režimu jako jedné z uskutečněných verzí totalitarismu. Ukázkou interpretačního úsilí o kompromisně apologetický výklad povahy komunistického režimu v Československu coby v zásadě netotalitního způsobu vlády je i Kolářův a Pullmannův text.

Od plošnosti k selektivnosti
Teoreticky vycházím z koncepce filosofky Hannah Arendtové (1906-1975). Její filosoficko-politické východisko se kromě teoretického fundamentu opírá o systematický sběr faktů. V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem si mohl nejen Arendtovou srovnávat s vlastní zkušeností. Tedy s uvažováním a jednáním konkrétních jednotlivců z rozmanitých vrstev tehdejší společnosti v každodenních situacích. Ukazovalo se, že normalizační režim, tedy "reálný socialismus" od sedmdesátých do zhruba poslední čtvrtiny osmdesátých let, by nemohl existovat bez zkušenosti s původním masovým komunistickým terorem, který se rozjel po únoru 1948 a trval zhruba do konce padesátých let. Tato zkušenost buď byla v lidech ještě osobně přítomna, anebo se generačně předávala.

Po přibližně dvanácti letech nadvlády teroru třídního boje, bylo zřejmé, že společnost je touto drastickou zkušeností ve výrazně převažující míře zastrašena. Mocenská špička usoudila, že ovládání společnosti bude mnohem produktivnější, bude-li napříště teror praktikovat "pouze" výběrově, exemplárním způsobem. A celek společnosti ovládat jednak vážně míněnými existenčními hrozbami pro případy ideologicky "rušivého" individuálního jednání, jednak existenčními odměnami za aktivní zapojení do řádu režimního soukolí.

Selektivní teror vedl československé občany uvažovat a jednat podle následujících pravidel. Budu-li otevřeně vystupovat proti režimu, stanu se dříve či později terčem teroru, budu exemplárním případem. Budu-li otevřeně režim podporovat, získám možnost kariérního a s ním spjatého materiálního vzestupu.

My to s nimi umíme
Fungování a průběžnou regeneraci nacistického i komunistického režimu Arendtová vysvětluje coby frontovou strukturu. Frontová struktura znamená, že postojově názorové odlišnosti jednotlivců jak směrem od stranicko-policejního ústředí režimu, tak směrem zpět k mocenskému centru vytvářejí soudržně komunikující celek. Podstatné je, že každý jednotlivec sděluje v zásadě dva zdánlivě protichůdné postoje podle toho, hovoří-li s někým, kdo je blíže mocenskému centru než on, anebo na druhé straně s někým, kdo je ve srovnání s ním tomuto centru vzdálenější. S jednotlivci blíže centru probíhá komunikace o těch, kdo jsou centru vzdálenější, podle vzorce: Oni zatím nejsou žádoucím způsobem ideologicky přesvědčení, a to je smysl naši další práce s nimi - my jim totiž rozumíme a umíme s nimi mluvit; spolehněte se na nás. A naopak směrem od mocenského centra titíž lidé komunikují o lidech blíže centru následovně: Oni to přehánějí, my ale na ně máme jistý vliv, aby se víceméně drželi na uzdě. My to s nimi nějak domluvíme, víme, jak na to, spolehněte se na nás. Takto fungující komunikační frontová struktura totalitní společnosti zajišťuje její obnovující dynamickou soudržnost.

Takovou soudržnost účinně doplňují institucionální struktury. Pro totalitní režim je totiž charakteristická existence paralelních, rozuměj vzájemně zastupitelných institucí na všech úrovních mocenské a ideologické pyramidy. Vzhledem k jejich snadné nahraditelnosti obdobnými útvary je existenčně klíčová jejich komunikační vazba na centrum moci, a to zpravidla na toho či onoho v něm působícího jednotlivce. Výsledným stavem je neustálý strach, permanentní nejistota, neutuchající obava o přetrvání té či oné instituce. To způsobuje jejich tvárnost, přizpůsobivost a manipulovatelnost.

Tento mix individuálních a institucionálních postojů je příčinou takřka neotřesitelné stability totalitních režimů bez ohledu na jejich ekonomickou výkonnost a profesní kvality jednotlivých složek. Ano, totalitní režim navenek působí jako těžkopádný, organizačně a administrativně upadající celek, který se dříve či později musí sám od sebe zhroutit. Takové vnějškové zdání však nesmírně klame. Pro regeneraci a pružné posilování totalitního režimu jsou totiž podstatné jeho zvnějšku neviditelné charakteristiky výše uvedeného druhu. Jestliže k nim připojíme všudypřítomný strach jednotlivců, účinně prolínající do privátnějších sfér životů (starost o vzdělání dětí, o možnost a úroveň bydlení či cestování) je povaha komunistického režimu a jím utvářené společnosti celkem očividná. A je alternativou lidské existence! - neboť předkládá pádné a zároveň prakticky schůdné odpovědi na základní otázky člověka: Co je svět? Jak rozumět dějinám? Kým jsme, a kam směřujeme?

V totalitních režimech se vyjevuje a osvědčuje zásadní role ideologie, kterou Arendtová definuje, inspirována Montesquieuem, jako lidem vlastní princip jednání. Nemylme se, praví Arendtová, ideologie jako princip jednání v totalitním prostředí vychází z ověřitelné lidské zkušenosti. V případě ideologie komunistické tedy ze zkušeností ověřené existence společenských tříd a jejich hierarchických vztahů. Na tyto zkušenosti se pak ideologie selektivně a výlučně zaměří a konstruuje racionálně působící fikci logických vztahů, jež obhajují údajnou dějinnou nutnost likvidace údajně vykořisťovatelských tříd a škály s nimi spjatých názorových orientací. Proto totalitní ideologie působí jakoby realisticky a racionálně ukotvený světonázor. Takovým, aktuální situaci se vždy přizpůsobujícím, dynamicky pružným ideologickým hlediskem, hlediskem vycházejícím z pseudovědeckých důkazů, se pak poměřuje veškerá skutečnost. Vždy je tak po ruce odpověď na otázku, co si právě teď myslet a jak jednat. Cílem ideologie tak není, zjišťuje Arendtová, "přetváření vnějších podmínek lidské existence, ani nové revoluční zřízení společenského řádu, nýbrž transformace samotné lidské přirozenosti…". Tato transformace (však také komunistická ideologie mluvila o novém socialistickém člověku) může ale naprosto převážit za jednoho jediného předpokladu: ovládne-li totalitní režim celý svět, čímž zlikviduje jakoukoli skutečnou alternativu svého pojetí lidské existence a dějin.

Normalizace do morku kostí
Porovnáme-li takto vymezenou totalitní ideologii s československou normalizační realitou, tuzemský výsledek byl - na pozadí trvalé hrozby zostřeného masového teroru, účinného fungování výše definovaných struktur a výběrově dostupných statků (byty, auta, vzdělání, cestování) – zřejmý: fenomén poslušné společnosti. Až na "výstřední" výjimky veřejně vystupujících (a vzápětí pronásledovaných) odpůrců se tato společnost v zásadě smiřuje s údajnou neměnností a faktickou všudypřítomností komunistického panství. Tato poslušná společnost jedná v přesvědčení, že jedině přizpůsobivé jednání je realistické, a proto vlastně správné. A dějinně, tedy z hlediska budoucnosti, je jako jediné možné ono existenčně perspektivní, a tedy realisticky vzato normální jednání. To je skutečný význam normalizace: zvnitřnění totalitní ideologie coby základního principu jednání! Takto zapuštěná převaha totalitního ideologického realismu a normality znamenala faktické, přestože naštěstí dočasné vítězství komunistického režimu jako alternativy lidské existence.

Účast na komunistických rituálech, "volbách", režimně organizovaných schůzích či školeních se v těchto souvislostech většinou chápala jako nezbytný předpoklad a pojistka existenčního zajištění. Proto nebylo podstatné, že "jen málokdo věděl pro koho vlastně hlasuje…", a že "mnozí lidé dokonce ani netušili, do jakého politického orgánu zrovna volí", jak ve své stati poukazují Kolář a Pullmannem. Oba autoři se rovněž mýlí, když tvrdí, že lidé například nevěděli, proč volí. To věděli velmi dobře!

Reálný socialismus, jak se normalizační režim sám označoval, se v podobě ideologického realismu stal faktickou každodenní realitou. Jinými slovy: významnou součástí souvislého životního přesvědčení a z něj vyplývajícího jednání jak straníků, tak nestraníků. Tato skutečnost v zásadě odpovídá smyslu existence totalitní ideologie, kde není rozhodující obsah, nýbrž forma v podobě uskutečňující se předpovědi budoucnosti. A předpověď o trvanlivosti komunistického panství se po generace ověřitelně naplňovala. Pružné ideologické obraty a neustálé změny oficiální komunistické doktríny neznamenaly změnu její podstaty, a tedy souvisle vnímaného "realismu" této verze světa.

Kolář s Pullmannem ve svém úsilí o jistou rehabilitaci komunistického režimu tvrdí, že "čím byla autoritativní mluva abstraktnější a méně zakotvená ve skutečnosti, tím více nových zájmů a potřeb byla do sebe schopna pojmout". K tomu zbývá dodat, že ono Kolářem a Pullmannem pozitivně zmiňované naplňování zájmů a potřeb v rámci domněle abstraktní ideologické formy výrazně podporovalo účinné a souvislé trvání komunistického režimu. V takto režimně funkčním prostředí se karta začala pozvolna obracet až poté, co se totalitní režim koncem osmdesátých let ocitl v těžké defenzívě kvůli efektnímu mocnému tlaku demokratického světa vyvíjenému od počátku osmdesátých let zejména na Sovětský svaz a Polsko. Individuální realizace se teprve poté mohly v Československu stávat reálnou systémově podvratnou silou. Mohly totiž změnit, přepólovat, svou původní, totalitním režimem orientovanou a využívanou prosystémovou funkci.

Pánové, to myslíte vážně?
Fakt, že totalitní uvažování a s ním spjaté jednání dosud významně přetrvávají v nynějších, demokratických českých podmínkách, neznamená, že žijeme v obdobném systému vlády, jak se evidentně, byť "podprahově" snaží říci Kolář s Pullmannem. A v umocněné míře to platí i pro jejich úsilí vykreslit v takto ideologicky zaujatě konstruovaných barvách západní demokracie. Pánové vážně tvrdí, že "i v západních demokraciích existuje formální ‚autoritativní mluva‘ zakládající ideologický konsenzus liberálního pořádku. Také zde lze najít tvořivý rozpor mezi oficiální ideologickou mluvou, kterou lidé navenek stvrzují mechanickým opakováním a účastí na rituálech a ‚vnitřní mluvou!, kdy v soukromí o těchto hodnotách pochybují".

Takové údajně odborné tvrzení je v zásadě ukázkou důsledků dlouhodobého ideologického působení komunistického režimu, jehož soustavná propaganda líčila demokratické státy jako režimy v zásadě diktátorské. Efektivita postupného akceptování těchto soustavně omílaných lží se dosud významně projevuje ve stále rozšířeném názoru, že jak komunistický, tak západní svět si vlastně byly podobné, ne-li téměř totožné. Takový pohled však opomíjí podstatný rozdíl mezi historicky spontánně vzniklým, proto dlouhodobě převažujícím společenským a politickým konsensem na jedné straně, a ideologií soustavně vnucovanou mocenským centrem totalitního režimu na straně druhé. Taková argumentace rovněž silně připomíná přesvědčovací aktivitu sovětského vůdce Chruščova, jenž během návštěvy v USA koncem padesátých let americkému prezidentu Eisenhowerovi s komunistickým zápalem marně vysvětloval, že Spojené státy ve skutečnosti ovládají bankéři z Wall Streetu. V obdobném rétorickém duchu Kolář s Pullmannem vykreslují výrazně úspěšné období vlády premiérky Thatcherové ve Velké Británii od konce sedmdesátých do začátku devadesátých let. Marně se dle nich Thatcherová "snažila neutralizovat alternativy, vytlačit je mimo ‚standardní‘ politický rámec". Celkové ekonomické ozdravění britské společnosti jako zřetelný výsledek její demokratické, nikoli totalitně diktátorské vlády je přitom všeobecně uznáván. A pokud má být prokázané intenzivní angažmá sovětské KGB v britské militantní hornické stávce proti premiérčině demokraticky vzniklé vládě onou alternativou, snad je pro demokraty spíše lépe, a pro britské demokratické prostředí dost přirozené, že takové snahy o její svržení neuspěly.

V souhrnném pohledu Kolářův a Pullmannův text vyrůstá z ignorování a bagatelizace zásadních a zjevných rozdílů mezi demokratickými a totalitními režimy. A totéž platí pro jejich marxisticky zjednodušující a deformující chápání ideologie. Chápání komolící a zastírající porozumění realitě.

Vyšlo v LN-Orientace

Převzato z blogu autora s jeho svolením



Diskuse


B. Rybák
14:35
13.4.2014

V. Vaclavik
12:06
11.4.2014

E. Sevrát
12:50
11.4.2014

J. Kanioková
16:43
11.4.2014

V. Vaclavik
9:39
12.4.2014

V. Vaclavik
9:35
12.4.2014

V. Vaclavik
9:56
12.4.2014

L. Machala
7:58
11.4.2014

B. Hudzieczek
7:54
11.4.2014

I. Schlägel
9:50
11.4.2014

Z. Jaromír
...
3:54
11.4.2014

O. Roldán
2:30
11.4.2014

počet příspěvků: 12, poslední 13.4.2014 02:35









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.