aneb O Číně z jiného pohledu

Přečetl jsem si zase pár poučných článků o cestování v Číně, majících pouze tu drobnou vadu, že jsou psány z hlediska turisty, vláčeného od památky k památce v rámci organizované výpravy. Dovolil bych si posloužit váženému čtenáři vlastní, drobátko odlišnou zkušeností; on je v tom totiž rozdíl, cestovat, nebo býti cestován. Druhý z obou způsobů je ovšemže pohodlnější: přijdu do cestovní kanceláře, zaplatím nějaký peníz, a teď mě vozte a ukazujte mi, co je kde zajímavého. Obrázek takto získaný je ale poněkud povrchní, zejména jde-li o země s totalitním režimem, mezi něž Čína navzdory vší momentální slávě bezpochyby patří. Pochopitelně že budou všichni průvodci, tlumočníci a jiní služební duchové, vesměs agenti čínské odrůdy StB, hromadnému turistovi ukazovat ne co by si vybral on, ale co uzná za vhodné strana a vláda; sebezběžnější kontakt s domorodým živlem, koření každého cestování, mu bude buď odepřen úplně, nebo dorůžova nakašírován. I pro samostatného poutníka je krajně obtížné vydolovat z Číňana něco z okolností jeho soukromého života, jak si ještě ukážeme; uzavřenost v organizované skupině ho od té možnosti oddělí naprosto. Jak jinak se to ale dá udělat… no, jednoduše zrovna ne. Ale vyplatí se to.

Cestovní agentury nabízejí zájemcům o návštěvu Říše středu dosti hubené menu: Peking neboli po čínsku Bejdžing, Šanghaj (v překladu Nad mořem), ze všech výstavních skříní čínského zázraku tu úplně nejvýstavnější, k tomu zrestaurovaný úsek Velké zdi, ty hliněné panáky v Xi An… a to by tak většinou bylo všechno. Kdo chce poznat skutečnou, turisticky nepředvařenou Čínu, radil bych mu zamířit do některého z méně známých koutů té říše, kam se hromadné výpravy obvykle nevodí. Ještě před dvěma tuct lety byl výběr přísně omezen na několik úředně schválených lokalit; postupem času však ta překážka pominula a poutník se smí potloukat víceméně všudy, čímž není řečeno, že snadno. Sám jsem si zvolil za cíl jihozápadní provincie Yünnan, Guangxi a Sičuan (žádný S´čchuan, prosím, nebo jak se ten název potvoří v novinách; slabika si značí čtyřku a čuan jest řečiště, tedy přibližně Čtyři řeky). Je mimochodem hodno pozoru, že krom té čtyřky značí slůvko si také smrt; a o smrti, jejda, jejda, slyší Číňan náramně nerad. Hotely nemívají čtvrté poschodi, a pakli je mají, chybí pokoj číslo čtyři; a nechybí-li přece, recepční do něj nakvartýruje bílého barbara, který beztak ničemu nerozumí. Ale o čínské pověrčivosti si povíme dále.

První problém, jenž na osamělého poutníka dolehne, bude domluva, v oblastech stranou turistického rumrejchu obzvláště. Zvěsti o všeobecné znalosti angličtiny, jež tak obvykle kolem sebe trousí účastníci obchodních večeří a delegáti různých konferencí, jsou, mírně řečeno, nadsazené; ve skutečnosti je… no, ne stejně vzácná jako pták ohnivák, ale daleko do něj nemá. Natloukal jsem si půl roku před odletem do hlavy čínštinu, co se mi jí tam vešlo, a totéž bych radil případnému zájemci, nechce-li se potácet Říší středu (Džong guo) jako hluchoněmý; ono stačí, že se bude potácet jako analfabet. Jest čínština řeč prožluklá. Pády, časy, příčestí trpná a vůbec veškerou gramatiku neobsahuje sice žádnou – věta se tvoří řazením infinitivů a neskloňovaných substantiv - zato náleží do skupiny jazyků tónových: každou slabiku nutno zamňoukati v jednom pěti tónů: základní, vysoký, stoupající, klesající, a jakoby zhoupnutý. Nezamňouká-li poutník, nejen že mu nikdo nerozumí, ale může dojít k trapné situaci. Abych podal příklad: větička wo gan mao, zamňoukána tak, znamená nastydl jsem se; zamňoukána onak značí… ehm, ehm, jak se to poví slušně… obcuji s kočkou. Pak se divte, že na vás Číňan zírá jaksi zaraženě. I zdržel bych se raději řečí o nastuzení. Abych uzavřel tento odstavec: byl to kus duševní dřiny, naučit se čínsky k jakémus takémus použití, ale stála za to. Věru nevím, jak by se mi bývalo vedlo bez té jakkoli skrovné znalosti; kam jsem přišel, informačních kanceláří nevyjímaje, obvykle jsem uměl čínsky líp než ten pán za pultem anglicky. Dnes, po šesti letech, bych svedl ještě tak pozdravit ni hao (tobě dobře) poděkovat xie xie (čti ne úplně sie sie, ale skoro), a nevelkou hrst dalších slovíček. Neboť jak praví mudrc: v mládí se učiti – v skálu tesati. V stáří se učiti – v písek psáti. Jo, jo.

Jak se po Číně pohybovati: na vzdálenosti do deseti hodin jízdy autobusem, nad tento limit letadlem. Vnitrozemské lety jsou hojné a v porovnání s Evropou levné. Autobus… přijde na to, jaký stroj přijede k nástupišti. Může to být starý křapáč, v němž není kam dát nohy a péra z čalounění vás budou píchat do zad, nebo naopak vůz moderní, pohodlný, za cenu v porovnání s Evropou pořád ještě dost nízkou. Radil bych důtklivě k této volbě, a nejen kvůli pohodlí. Starými a proto levnějšími křapáči totiž cestuje, řekněme, prostší publikum, provozující za jízdy jistý poněkud nechutný folklorní obyčej. Hned na dveřích visí chumáč červených plastikových pytlíků, nastupující cestující si každý jeden utrhne… aha, pomyslí si nezkušený cizinec, to kdyby se někomu udělalo špatně. Avšak chyba. Že Číňan kudy chodí, tudy kolem sebe plive, jsem byl informován; netušil jsem však až obludnou intenzitu nepřetržitého chrchlání, chrochtání, dávení, až… flus do pytlíka! Ta úleva! Pakli ovšem nezačne cestující veřejnost kvákat do mobilů; ani v nám bližších krajích nechápu tak zcela, co a s kým si mají ti lidé kolem mě pořád co vyprávět, ale není nad Číňany. Zato ve starých křapáčích nevřeští a nebliká v jednom kuse nad hlavou videopřístroj, čímž je účet zčásti vyrovnán. Ještě zbývá se zmínit čím a jak bude poutník objíždět pamětihodnosti navštíveného kraje, ale k tomu se vyjádřím za chvíli. Jen pro doplnění, čínským vlakem jsem se nesvezl, jelikož autobusové nádraží bývá blíž, procedury jednodušší a zmatek přehlednější.

Každovečerní problém poutníkův, kam hlavu složit… nu, lze se doptat na hotel: Ťing-wen; fandian nálí? (prominouti otázka hotel kde) Správné zamnňoukání nutno nacvičiti předem. Mnohem víc se mi však odvědčilo zařízení zvané po anglicku Youth hostel, po čínsku Ťingnian lüšé, jež tímto vřele doporučuji. Slůvko Youth netřeba brát tak kór vážně, dědky tam ubytují také. Máť takový Youth hostel mnohé přednosti. Na rozdíl od evropských objektů téhož typu se tam vaří, a ne špatně. Poutník se shledá s čundráky odevšud od Izraele po Austrálii (s Rusy či s Araby kupodivu ne), s nimiž může poklábosit, zkušenosti si povyměňovat. Dále sedí v recepci zpravidla dívka, mluvící obstojně anglicky (mládenec téže kvality kupodivu zřídkakdy); v hotelích, mnohahvězdičkových nevyjímaje, se lze nadít leda rozpačitého – nou inglis, mistel, nou inglis! Především však visívá na stěně nabídka kratších i delších výletů a expedic, kterážto možnost jinak v Číně vesměs chybí. Lze se však vypravit i na vlastní pěst, a to takto: přijdu k recepci a optám se té dámy za pultem, nevěděla-li by o někom, kdo by mě za přiměřený peníz povozil po krásách okolí. Dáma má obvykle nějakého bratrance nebo známého, který… no, ne že by disponoval vlastním autem; motorový blázinec v čínském velkoměstě může vzbudit falešnou představu. Je ale zaměstnán u nějakého podniku a vesele zneužívá jeho povoz k soukromým účelům, holt socialismus se nezapře. Jednou jsem se, nevrdloužu, nechal takhle vozit policajtem, a byl vám to zážitek. Policajt se řítil vpřed, ani troubit nemusel, všichni uhýbali z cesty jako myši do děr, jen jak z dáli zočili bílý vůz se znaky džing čá (policie), takovou úctu, ba hrůzu budí už jen samotné to slovo. I můžeme si myslet o radostném souzvuku čínského lidu s jeho stranickým vedením své. Policajtskou imunitou neobdaření zneužívatelé se naopak městům vyhýbali, a když to nešlo, ploužili se obezřetně postranními uličkami, aby je nenačapal někdo z firmy, s jejímž vozem si nectně tykají. To známe, my starší, není-liž pravda. Pro informaci, taxa za celodenní popojíždění činívala v době mého pobytu (r. 2007) dvě až tři stovky yuanů, v přepočtu zhruba 450 až 700 kaček českých.

Má takové povyražení i ten půvab, že seznámiv se trochu důvěrněji s řidičem (který ovšem neumí ani slova žádné západní řeči), může poutník připonahlédnout do tajů čínského živobytí, což jinak není vůbec snadné. Ještě o něco hlubší nahlédnutí se mi povedlo dvakrát: jednou během plavby po řece Li v provincii Guangxi, krajinou takových těch bizarních krasových homolí, co nesmí chybět v žádné obrázkové knize o Číně. Buddha mě tehdy osvítil. že jsem se nechal zapsat na výlet s čínským výkladem, jemuž jsem sice moc nerozuměl, zato jsem vpadl do života čínských středních tříd rovnou po nose. Středních, zdůrazňuji; dá rozum, že stojí-li takový špás 250 yuanů a méně kvalifikovaný dělník pobírá měsíčně téže měny 1000, žádná chudina se na palubě nevyskytne. I bylo milého povídání a klábosení - na rozdíl od běžného mínění se chovají zámožnější lidé vesměs uvolněněji nežli ten, koho jímá starost, čím naplní wok svůj vezdejší. Podruhé a ještě lépe se mi vydařil ten kousek o den později, když jsem si narazil jistou… říkala si Rosa, ale překřtil jsem ji na Růženku. Abych nebyl podezírán z nějakých prostopášností: Růženku mi vnutil jeden šejdíř za dost přehnanou cenu jakožto průvodkyni krajinou zmíněných krasových homolí, kudy bych se, mapy nemaje, obtížně motal. Motání, pro úplnost, se konalo na kole, a mapa, aby za něco stála, náleží v Číně jako v každé řádné socialistické zemi do říše nemožností; co kdybych náhodou byl špion či diverzant, že ano. Mladí Číňané, pohybující se kolem turistického kšeftu, tvrdívají obvykle, že jsou studenti na prázdninách, a stejně obvykle se představují evropskými pseudonymy; čínské jméno prozrazují neradi, bůhvíčeho se bojíce. Obdařil jsem však Růženku stovkou nad sjednanou taxu, takže nemohla dělat takové drahoty s odpověďmi na mé vyzvídání. Přivedla mě dokonce do vesnické rodiny na oběd – potřebný materiál jsem za Růženčiny asistence nakoupil na trhu sám, také zajímavá zkušenost – i mohu se dnes chlubit, že jsem nahlédl do podrobností každodenního života nad běžný vandrovnický standard. Abych ale mohl říkat, že rozumím Číně, na to by nestačila ani Růženka, ani dvouměsíční vizum, ba ani půl života ne; kdo říká něco takového, blázen či vejtaha jest. Ostatně se během dvou dnů cyklistických radovánek postupně ukázalo, že i milá Růženka je jakýmsi způsobem zapletená do estébáckého přediva, s čímž se v Číně musí počítat.

Kdo hledá v Říši středu památníky tisícileté minulosti, může být – tedy až na tu Velkou zeď a ty hliněné panáky - krapet zklamán. Pravda, shlédl jsem řádku malebných chrámů a klášterů, plných tajemného přítmí, mnišského zpěvu, vůně obětních tyčinek, pozlacených Buddhů, nesrozumitelných věšteckých praktik a co tak ještě patří k čínskému pojetí zbožnosti; víc však bylo památníků už jen bývalých, železnými sochory kulturních revolucionářů rozmlácených a teprve nedávno dosti halabala zrestaurovaných. Zjistila strana a vláda, že se takové věci líbí turistům, i kázala restaurovat, kterýžto švindl je snadno k poznání: betonové či tvárnicové, lajdácky připonatřené stěny, osaměle zívající sádrový Buddha, před ním umělohmotné obětiny, a nikde ani cíp mnišského roucha, ani stín oné tajuplné obřadnosti, jíž jsou prodchnuty chrámy, uniknuvší pozornosti Revolučních gard. Mohl-li bych opět radit, kdo chce spatřit života plný originál a ne lajdáckou náhražku, ať jej nehledá v pevninské Číně, nýbrž na Tajwanu (milý Neviditelný pse, nedělej mi z toho Tchajwan, jak jest v mé staré vlasti zvykem; hláska ch se v čínské výslovnosti vůbec nevyskytuje). Náboženská tradice tam nesahá do takových hlubin času; čínské neboli hanské etnikum začalo pronikat na Tajwan až někdy v sedmnáctém století. Zato v nepřerušené kontinuitě a nádheře obřadů i staveb, až oči bílého barbara hrozí vypadnutím

.

Byla řeč o náboženské tradici, což ale musím uvést na pravou míru; poutník se v Číně nesetká s něčím, co by bylo možno zvát náboženstvím v našem smyslu toho slova. Buddhismus ani taoismus se nezabývají vztahem člověka k Bohu, nýbrž, obojí po svém, směřují k dosažení harmonie v pozemském životě. Třetí, konfucianismus, v sobě nemá náboženského už vůbec nic; jeho ideovou náplní je návod, kterak si má počínat moudrý vládce, aby získal přízeň poddaného lidu, a jak lid, aby si vládcovu přízeň zasloužil. Svatostánky všech tří věr jsou ovšem naplněny, ba přeplněny spoustou bůžků, démonů, ďáblíků a jiné nadpřirozené havěti, aby se měl prostý Číňánek čeho bát a co uctívat, podstata je však pozoruhodně světská. Snad nahrazuje Číňanovi náboženský cit pověrečnost takového stupně, že evropský středověk proti tomu ještě byl hotová žabařina, jak již naznačeno zmínkou o číslici sí neboli čtyři, potažmo smrt. Každý řádný a funkční čínský chrám obsahuje řadu věštíren, v nichž za příslušný peníz předpovídají odborníci toho řemesla zájemcům – a že jich je - budoucnost z rozhozených půlměsícovitých kostek, třesením pozdra z tyčinkami, až vypadne ta pravá, do níž je vepsán Osud, i mnoha jinými způsoby. Zdá-li se zákazníkovi, že věštba vyzněla příliš pochnmurně, taky žádné neštěstí; jde o stánek vedle, a hned se dozví něco veselejšího. I měl bych své pochyby o věrohodnosti takových metod, ale ovšem, já nejsem Číňan.

Snad bychom ale mohli za určitou formu náboženství označit drahně už vyčpělý maocetungovský marxismus. S výjimkou pobizny Velkého kormidelníka na čínských bankovkách a pomníků téhož velikána porůznu na veřejných prostranstvích, se s ním poutník už sotva setká; co mu však neunikne, je ve srovnání se západním individualismem čínský sklon ke kolektivismu, nechci-li mluvit o stádnosti. Číňan se prostě cítí v houfech a masách jako pták v povětří; snad právě proto mu nevadí zapřažení do ideologického chomoutu jako západnímu člověku, ostatně také jak kterému. Veškeré protirežimní výhrady, jsou-li jaké, se týkají žaludku a peněženky, ne však občanské svobody či lidských práv, jak je Číňanům nelení doporučovat dobré duše na demokratickém Západě. Sám jsem takové výhrady zaslechl či spíš vytušil mimoděk, když jsem se zmínil o předchozích etapách své pouti, Tajwanu a Hongkongu. "Taiwan good? Hongkong good?" tázali se dychtivě lidé s poněkud širším ponětím o světě – v Číně naprosto ne každý - v oné nám starším dobře známé směsi obdivu a závisti. Však i my jsme se tak tázávali západních cizinců v dobách, kdy návštěvník z vnějšího světa nám byl světlem v temnotách, tomu není v dnešní Číně příliš jinak. Zato jsem mohl sledovat vzestup velmocenského nacionalismu, jímž se čínská státostrana rozhodla nahradit z módy vyšlý marxismus. "Tajwan je náš! Tajwan je nedílnou částí Číny!" hlaholil výbojně mladík, s nímž jsem v jednom Youth hostelu seděl u večeře. "A k čemu vám, prosím vás, ta nedílná část bude?" odvážil jsem se zaodporovat. "Tajwan, země krom toho jazyka ve všem tak rozdílná…" Opatrné to zrovna nebylo, ale snad jsem tomu mládenci nasadil do hlavy menšího brouka, protože už pak dal pokoj. Nevím. Nacionalismus je posledním útočištěm darebáků, pravil britský myslitel Samuel Johnson už ve století osmnáctém. Že by čínský nacionalismus byl předzvěstí čehosi posledního… neodvažuji se soudit. Ony v Číně i konce mohou trvat staletí.

Na závěr abych se obrátil k věcem ekonomickým. Nahlédnut z perspektivy odlehlejšího koutu té říše nevypadá čínský zázrak zdaleka tak zázračně, jak nepřestávají žasnout jeho západní velebitelé. Jako všechny autokratické režimy, i čínský si náramně potrpí na prestižní projekty a veleprojekty, ať jich je zapotřebí nebo není; stačí však poodjet stovku kilometrů stranou, a poutník uzří mnohem všednější realitu. Že Čína předstihla Spojené státy i jiné kapitalistické mocnosti ve výrobě cementu a oceli… rád tomu věřím. Doklad toho lze všude vidět v podobě ohyzdných panelákových sídlišť a umouněných fabrik, postavených nedávno, ale vypadajících, jako když se měly zřítit nejpozději včera. Co v západním světě slouží tři i více desítiletí, je v Číně zchátralé za rok, za dva. Silnice, na jejichž jednom konci probíhají dokončovací práce a na druhém už četa dělníků rozrýpává sbíječkami nedávno položený povrch, jedním směrem se valící přetížené, stavebními materiály vrchovatě naložené náklaďáky, druhým náklaďáky, z nichž padají lívance rozlámaného asfaltu a kusy betonu s vyčnívajícími dráty… Nezřízené plýtvání je zřejmě nezbytným doprovodem hospodářského zázraku: krajinu vroubí vápencové vrchy, ohlodané do tvaru bílých kostlivců, v říčním korytu bagr, po kabinu ve vodě, šátrá po posledních kapsách stavebního štěrku, a všude, kde je nebo už vůbec není kousek místa, se vrší valy a pohoří betonového odpadu z demolic – jiný stavební materiál než beton snad čínský zázrak ani nezná. Připočtěme k tomu jedovaté ovzduší – dočítáme se o smogu, zahalujícím čínské metropole, ale i to je polovičatost; kdyby autora té zprávy napadlo vystrčit nos z města, zjistil by, že mnohasetmetrová duchna šedožlutého, čpavého smogu zahaluje široké rozlohy čínského venkova a vniká chapadly vysoko do horských údolí. Přirovnal jsem kdesi čínské hospodaření k buldozeru, hrnoucímu před sebou čím dál vyšší hromadu neřádstva, až není dalek den, kdy se nehne z místa. Ba, težkou daň platí Čína za svůj hospodářský vzestup; a je otázka, jak dlouho ještě bude schopná ji platit. Přitom je pozvolný růst životní úrovně podmínkou jakéhos takéhos souhlasu poddaných s jednopartajní vládou; zlomí-li se jednoho dne vzestupná křivka – a nelze s dobrým rozumem předpokládat, že by stoupala navěky – může toho být i na konfuciánsky trpělivou náturu čínského človíčka dost.

Nicméně, to všechno jsou dojmy skeptického pozorovatele, a dojem může být zkreslený. Nechme tudíž zahovořit exaktní čísla, jak si je každý, koho ta věc zajímá, může vyťukat v internetu. Nejsou, abych tak řekl, omračující. Tabulka hrubého hospodářského produktu v přepočtu na hlavu z dubna 2012 uvádí Čínu s 5414 US $ na 89. místě mezi zeměmi světa, před sebou i takové hospodářské zázraky, jako je Namibie či Srbsko. Republika česká, pro srovnání, se nachází na 39. místě s 20.444 US $, převyšujíc tak Čínu bezmála čtyřikrát. Očekávám ovšem, že mi bude připomenut razantní vzestup ekonomické křivky, činící oproti předešlému roku 8,59%; avšak kam se hrabe na Ghanu (10,77%), Zimbabwe (11,65%), Mongolsko (15,63%), a, praporové vlajte a fanfáry dujte, Súdán s 18,07%ním růstem! I lze vysloviti pravidlo: čím bědnější základ, tím lépe se hospodářsky roste. Jiná tabulka uvádí průměrný roční příjem, obnášejícíí v případě Číny 4409 US $, což porovnejme s lucemburskými 64.320 nebo i německými 42.710 US $. Dalším propočtem zjistíme, že čínský HDP při všem razantním vzestupu nakynul za rok o 465 jednotek téže měny, kdežto dejme tomu švýcarský při bídných 1,24% o více než tisícovku; i jsme svědky závodu lenivého zajíce s úsilovně kvaltující želvou.

Učiňme tedy závěr všech závěrů. Čína je říše lidnatá, nejlidnatější ze všech říší světa; a součet všech těch poměrně skromných čísel v přepočtu na hlavu může dát sumu, nad níž povrchnějšímu počtáři zatrnou zuby. Součet všech triček, tenisek, mobilních telefonů i jiného zboží pak vytvoří horu, pod níž hospodářství mnohem produkčnějších zemí Západu jen tak lape po dechu. Vězme však, že se čínský buldozer pohybuje na hranici a kdoví, třeba už i za hranicí možnosti, kdežto Západ má své rezervy, jen po nich sáhnout. Jen pokácet dávno ztrouchnivělou modlu supersociálního státu, proklestit požíračnou byrokracii, vysvobodit podnikání z pout samoúčelných regulí a předpisů, ukrotit moc odborů s jejich věčně nějakým stávkováním, neméně samoúčelným, o dalších opatřeních popřemýšlej každý sám. Co pak se pak cestování Čínou týče, je nutno vzíti v úvahu, že rčení "navrch huj, vespod fuj" na ni platí jak ušité, i je třeba hledět spíš pod povrch věcí, než na prestižní lesk a blesk. To se však stěží povede z domácí pohovky, ba ani z okna turistického autokaru ne; to už je třeba na sebe vzít úděl poutníka a vydat se do končin oné rozporuplné říše, které se hromadným výpravám neukazují. Pročež yilu ping an, bratři poutníci, šťastnou cestu, pronikavý pohled a dobré nervy. Budete je potřebovat.

Podrobnější povídání o radostech a strastech čínského putování najde vážený zájemce v mé knížce "Z blízka i z daleka bez růžových brýlí," nákladem Annonce r. 2009.

Upraveno podle Nového Polygonu, č. 2 - 2013

Hannover, 1. března 2013